Proč hlupák neví, že je hloupý?

13.11.2014 - Kateřina Vašků

Hloupost některých lidí se zdá být do nebe volající, navíc se z vlastních chyb nedokážou poučit. Známá přísloví a výroky slavných přitom nasvědčují, že o zmíněném faktu víme již od nepaměti. Nyní se jej ovšem podařilo experimentálně prokázat


Reklama

K výzkumu, který by odhalil spojitost mezi našimi reálnými schopnostmi a tím, jak sami sebe nazíráme, přivedl psychology Davida Dunninga a Justina Krugera z Cornellovy univerzity jistý kuriózní příklad. V roce 1995 přepadl bankovní lupič McArthur Wheeler z Pittsburghu hned několik bank, a to bez jakéhokoliv maskování. Když jej krátce nato zatkli, velmi ho udivilo, že ho muži zákona dokázali identifikovat. Prý se totiž dokonale maskoval tím, že si obličej potřel citronovou šťávou. „Citronový zloděj“ zůstal o zázračných účincích ovocného extraktu dokonale přesvědčen i nadále, aniž by mu byl kdokoliv schopen dokázat, že žije v bludu. Jeho nepříliš oslňující inteligence mu zkrátka nedovolila „poodstoupit“ a podívat se na vlastní činy střízlivýma očima.

Testování neschopnosti

Dunning a Kruger provedli experiment se skupinou vysokoškoláků, kterým předložili testy měřící jejich logické, jazykové i sociální schopnosti. Účastníci pokusu testy nejprve vyplnili a poté měli ohodnotit, jak dobře si vedli. Výsledek potvrdil přinejmenším dvě zajímavá fakta: Nejhloupější studenti přeceňovali své schopnosti nejvíce ze všech, přičemž nejslabší skupina s průměrným percentilem 12 (viz Měření pomocí percentilů) odhadovala vlastní úspěšnost na percentil 62. Naopak ti nejchytřejší své výsledky podhodnocovali.

Ve druhé fázi experimentu byly testované skupiny seznámeny se správnými výsledky a také s výsledky kolegů, a měly tedy možnost své hodnocení upravit. Co se stalo? Ti nejschopnější modifikovali pohled na věc tak, že se víc blížil skutečnosti. Studenti z konce výsledkové listiny však ani po konfrontaci s realitou vlastní sebehodnocení nezměnili a své schopnosti i nadále velmi přeceňovali. Výsledky série dalších experimentů vedly psychology k následujícímu závěru: K přesnějšímu hodnocení sebe sama i druhých mohu dojít pouze tak, že se zlepší mé vlastní dovednosti. Teprve pak totiž dokážu identifikovat svou původní neschopnost. Jinými slovy – čím jste hloupější, tím méně poznáte, jak moc jste hloupí.

V bludném kruhu

Tento jev, kdy hloupí lidé dělají nesprávná rozhodnutí a schopní se podhodnocují, se dnes označuje jako tzv. Dunning-Krugerův (DK) efekt. Jak ovšem zní jeho vědecké vysvětlení? Nejhloupější lidé zřejmě postrádají tzv. metakognici, tedy vědomí vlastních myšlenkových pochodů. Hlupák si tak svoji hloupost nejen neuvědomuje (naopak se považuje za chytrého), ale z vlastních chybných rozhodnutí obviňuje jiné.

Zmíněnou zabedněnost lze navíc interpretovat i jako obrannou reakci lidského mozku, jež se běžně projevuje v podobě tzv. anosognosie: Mozek tak doslova zablokuje některá traumatizující fakta (například amputaci končetiny, nebo dokonce slepotu) a postižený člověk je nadále přesvědčen, že žádnou ztrátu neutrpěl. Stejně tak lze předpokládat, že mozek hlupáka svého majitele uvedeným způsobem v podstatě chrání před poznáním „nedostatečné kompetentnosti“ – čili před traumatem z vlastní hlouposti.

Nutno dodat, že hovoříme o hlouposti (chabých schopnostech) v určité oblasti inteligence, nikoliv o celkové inteligenci. Jinými slovy, člověk zcela „hloupý“ v jedné oblasti může být naopak velmi „chytrý“ v oblasti jiné.

Nepřítel v naší hlavě

S Dunning-Krugerovým efektem se setkáváme častěji, než by se zdálo. Pokud někdo stále dokola vypráví trapné vtipy, kterým se nikdo nesměje, nestane se nic až tak strašného. Horší je to v případě, kdy se vášnivý diskutér obhajující zjevné nesmysly dostane například do politiky. Do začarovaného kruhu hloupých úsudků se můžeme rovněž velmi snadno chytit, pokud bezmyšlenkovitě přejímáme předkládané informace.

Zrádná může být také jistota, že se nás tento efekt absolutně netýká. Nabízí se totiž možnost, že jsme se obětí DK efektu už sami stali. Existuje velká pravděpodobnost, že alespoň u některé ze svých schopností běžně zažíváme ono „zatmění“, jež nám brání objektivněji a pravdivěji nahlédnout sama sebe i své okolí. Jak z toho ven? Podle Dunninga a Krugera představuje jediný „lék“ vzdělávání. Pokřivenému vnímání a hodnocení vlastních názorů lze prostě zabránit jen neustálou snahou o hledání pravdy a objektivní zpětnou vazbou.

Reklama

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Seismickou aktivitu zřejmě mnohé z věštíren a chrámů využívaly pro své vlastní posvátné rituály.

Historie

Při pohledu na fenka vás okamžitě zaujmou obrovité uši, které jsou dlouhé až 10 centimetrů. Ty samozřejmě přispívají k výbornému sluchu, ale rovněž regulují tělesnou teplotu v horkém pouštním prostředí.

Příroda

Ve výřezu prototyp biohybridní ledviny. 

Věda
Vesmír
Zajímavosti

Z rádia do televize

Guiding Light (U nás ve Springfieldu) 

premiéra: 1937 | epizody: 15 762 televize, 2 500 rozhlas

Seriál „U nás ve Springfieldu“ začínal už v roce 1937 coby rozhlasový pořad a v éteru setrval až do roku 1956. Tou dobou však již paralelně k mluvenému slovu uváděla televize hrané epizody. Děj se zpočátku točil okolo reverenda Johna Ruthledge a jeho blízkých, nicméně postupem času se soustředil na řadu springfieldských rodin a jejich vztahy vykresloval velmi melodramaticky. Šestého září 2006 se vysílala epizoda s pořadovým číslem 15 000, nicméně seriál se tehdy už potýkal s klesající sledovaností a o tři roky později kvůli nezájmu publika skončil. (foto: CBS)

Revue

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907