Proč máme více zubních kazů než naši předci?

Ačkoliv si v dávných dobách lidé z nižších vrstev zuby téměř nečistili, podle kosterních nálezů víme, že se frekvence zubního kazu pohybovala kolem pěti procent. Když už přece jen naši předci na svůj úsměv mysleli, drhli si zuby pudrem z kopyt a vaječných skořápek, ústa dezinfi kovali močí a dech vylepšovali anýzem. K ještě pečlivějšímu čištění používali párátka nebo rozžvýkané větvičky. „V islámské kultuře tyto věci dodnes slouží jako náhrada kartáčku,“ doplňuje Erika Lenčová z Ústavu klinické a experimentální stomatologie Univerzity Karlovy v Praze.

Tip: Bojíte se zubaře? Nový objev učiní vrtačky zbytečnými

Vynález kartáčku se přisuzuje Číňanům a datuje se zhruba do roku 1500. Štětiny pocházely z divokého kance, přičemž dobře sloužily až do 30. let 20. století, kdy je nahradil nylon a umělá vlákna. I když je dnes v nabídce množství kartáčků, zubních past a ústních vod, o pouhých pěti procentech kazů našich předků si můžeme nechat jen zdát – kaz už má totiž každý druhý předškolák. „Poslední století je století cukru a ten představuje optimální živinu pro bakterie, které pak způsobují zubní kaz,“ vysvětluje Petr Ryšávka z farmaceutické firmy Favea. 

Pěnidla, sladidla, barviva… 

Své zásluhy na zářivém chrupu má vedle kartáčku také zubní pasta. U nás se vyrábí například právě v kopřivnické firmě Favea, kde do speciální vzduchotěsné míchačky postupně sypou celkem osmnáct přísad. Základ tvoří z osmdesáti procent voda, druhou významnou složku představuje zahušťovadlo. Součást hmoty, jež vzniká zhruba pět hodin, tvoří i pojidla, pěnidla, zvláčňovadla, sladidla, barviva a aroma. Velmi podstatná jsou abraziva, která ze zubů obrušují nežádoucí zubní povlak. Nesmí ale být moc drsná, jinak by mohla nadělat víc škody než užitku.

Přestože si to asi neuvědomujeme, naše ústní dutina je jednou velkou mikrozoo. Za našimi rty žije 200 až 300 druhů bakterií, které se pasou na zbytcích potravy a vylučují kyselé látky. Ty rozpouští sklovinu a bakterie pak dokážou útočit hlouběji. Kaz je vlastně nemoc a člověk s ní může bojovat stimulací imunitního systému. Na scénu potom nastupují mikrobiální lyzáty – malé částečky bakteriálních buněk, které jsou schopny připravit imunitní systém na setkání s mikroorganismy.