Prošlapané podrážky: Historie fenoménu vytrvalostní chůze

04.09.2015 - Matthew Algeo

Šest dní v kuse dokázali závodníci pochodovat po speciálně vybudovaných arénách jen proto, aby získali cenu za vytrvalostní chůzi. Konec 19. století byl v Americe zlatou érou pedestrianismu


Reklama

Plakát Kernanova divadla v magazínu Washington Star oznamoval: „Velký závod v chůzi žen. Šest dní, dvanáct hodin denně. Od poledne do půlnoci. Vstupné pětadvacet centů pro každého.“ Soupeření v chůzi na první pohled nevypadá jako jedna z nejlákavějších zábav. Přesto na jaře roku 1889 uchvátila Washington série „pěších turnajů“.

S myšlenkou tohoto závodění v hlavním městě přišel James Lawrence Kernan, voják Konfederace, který se po občanské válce stal zábavním magnátem. Doufal totiž, že se mu povede vytěžit maximum z davového šílenství, které na sklonku 70. let 19. století rozpoutaly závody ve vytrvalostní chůzi v newyorské Madison Square Garden. Desetitisícové a možná i větší davy se tehdy draly do vratké arény, aby mohly po celé dny sledovat muže a ženy kroužící po čtvrtkilometrové trati. Sportu se začalo říkat pedestrianismus – z anglického „pedestrian“ neboli „chodec“ – a v té době neměl ve Spojených státech konkurenci.

Kernanovo divadlo patřilo v metropoli k nejlepším – dokonce mělo i zatahovací střechu. Co se však týče velikosti, Madison Square Garden se v žádném případě nevyrovnalo. Kapacita pouhých 2 500 diváků proto přiměla majitele ke změnám a improvizaci. Z hlavního podlaží odstranil sedadla a instaloval tam pilinovou dráhu širokou asi 180 cm a dlouhou zhruba 47,5 m. Pro představu: uvedená vzdálenost přibližně odpovídá procházce kolem hodně dlouhého kamionu. Ke zdolání jedné míle, tedy 1,6 km, bylo nutné trať absolvovat 34krát. Z vítězství se pak radoval ten, kdo vydržel nejdéle. 

Ženy statných lýtek

Velký závod v chůzi žen začal v pondělí 27. května 1889 v pravé poledne. Podle tehdejší reportáže magazínu Star stanul na startovní čáře „tucet dívek silných údů a krátkých sukní“, které odhalovaly „statná lýtka“ v punčochách. „Většina z nich kvete mládím,“ napsal o soutěžících korespondent Staru, „a ani jedna není škaredá.“

Na pokyn startujícího „Volno, dámy!“ vyrazily dívky za burácení přihlížejícího davu. Oblíbenkyní se stala „Madame“ (nebo „Mademoiselle“) Sarah Tobiasová, učitelka tělesné výchovy z Brooklynu, která okolo sebe šířila povýšenou, aristokratickou atmosféru. Na otázku, zda vyhraje, však opatrně odpověděla: „Udělám pro to vše, co bude v mých silách, a ke konci snad budu někde v čele.“

Bitka na trati

Během závodu vyrostla Tobiasové nečekaná konkurence v Noře Evansové, která se tak velkého klání v chůzi účastnila poprvé. Přesto později ve středu večer celý závod vedla. Její „kurážný výkon“ jí získal i obdiv důstojníků hlídajících v divadelní čtvrti. Edward Weedon, podle všeobecného mínění nejpohlednější muž v okrsku, jí dokonce – v průběhu klání – jménem svých kolegů přinesl kytici. „Weedon nebyl žádný řečník,“ napsal Washington Post, „a jeho krátký proslov poněkud pokazila skutečnost, že slečna Evansová musela pokračovat v chůzi, takže slyšela jen první a poslední z jeho pochval. Mezi úvodem a závěrem jeho řeči totiž proběhlo celé jedno kolo.“

Aby chůzi trochu okořenil, najal James Kernan i kapelu. V publiku vládlo nadšení. Diváci chodce pobízeli a povzbuzovali. Všude bujel karban. Vzduch houstl kouřem z doutníků a pivo teklo proudem. Soutěž navíc místy pěkně přitvrdila – třeba když se ve čtvrtek připletla Tobiasová na trati do cesty Belle Killburyové. Následovala hádka, v jejímž závěru uštědřila první zmíněná soupeřce ránu pěstí, načež byla zatčena. Po složení kauce ve výši deseti dolarů se Tobiasová urychleně vrátila na trať, ale šanci na výhru mezitím definitivně ztratila.

V sobotu večer už bylo u Kernana pro velký zájem místo jen na stání. Nečekaná favoritka Nora Evansová nakonec závod vyhrála se 423 kilometry v nohou a odnesla si odměnu tisíc dolarů, v přepočtu na dnešní peníze přibližně šest set tisíc korun.

Kouzlo chůze

Neobyčejná obliba závodů v chůzi u Kernana přiměla Washington Post vydat úvodník, v němž vysvětluje jejich přitažlivost: „Ten, kdož soutěž takového charakteru ještě jakživ neviděl, nalezne v ní kouzlo nové, které jej donutí státi se stálým návštěvníkem. Jeden by čekal, že sledovati půl tuctu nebo více belhavých a skuhrajících mužů či žen, trápících se podél oválné pilinové trati ve snaze ujít co nejvíce mil a získat peníze a slávu, nemůže skýtati pražádnou potěchu. […] Davové vzrušení, inspirativní tóny hudby a křiklavé úbory, to vše v člověku probudí soutěživého ducha. Svým pocitům pak dá volný průchod skrze bouřlivý jásot, když po svižném souboji mezi vedoucími chodci jeden odpadá mimo trať, poražen. Jakmile podlehnete kouzlu vytrvalostního pedestrianismu, vlastního podniku i všeho ostatního přestanete dbáti, abyste se nové zálibě věnovati mohli.“

Cesta do bezvědomí

Rostoucí popularita, a tedy i příslib zisku přiměly Kernana spěšně zorganizovat několik dalších závodů. Veliké oblibě se těšila mužská klání, která probíhala nonstop šest dní. Soutěžící vyrazili v pondělí těsně po půlnoci a skončili v sobotu před půlnocí. Přestávky měli jen příležitostné a k odpočinku jim sloužily stany uvnitř oválné trati. „Závod se konal za účasti zatím největšího počtu diváků, jaký kdy chůze přilákala,“ napsal Washington Post. Soutěžilo čtrnáct mužů, jejichž fyzický vzhled – na rozdíl od jejich ženských protějšků – noviny příliš nerozebíraly.

Veterán vytrvalostní chůze Alfred Elson považoval stejně jako mnozí jiní chodci za stimulant alkohol. První dva dny závodu proto vydatně popíjel. Ve čtvrtek v noci byl však už tak opilý, že přepadl přes zábradlí trati a skončil v bezvědomí. V pátek zbývali již pouze tři soutěžící: Dan Dillon, Martin Horan a – daleko za nimi – chudák Elson s otřesem mozku. Po stovkách kilometrů byli strhaní, nevyspalí, žízniví, pravděpodobně i podvyživení a nebezpečně blízko deliriu. Jejich stav však jen zvyšoval zájem publika. Vítězem se nakonec stal Dillon se 730 km, druhý skončil Horan, jenž ušel 724 km, a třetí Elson zvládl 384 km.

Americký zapadákov

Pod všeobecnou oblibu závodů v chůzi se podepsal také fakt, že v hlavním městě nebylo na přelomu jara a léta co dělat. V té době nezasedal ani Kongres, protože politici prchali před tamním nesnesitelným vedrem a vlhkostí. Washington měl tehdy k současné kosmopolitní metropoli skutečně daleko . „Spojené státy […] nemají hlavní město,“ napsal britský diplomat James Bryce v roce 1888. „Myslím takové, kde nejen sídlí vláda, ale které je lídrem země i co do velikosti a povahy svých obyvatel.“ Jinými slovy, Washington byl zkrátka zapadákov.

O živou zábavu se tam obvykle staraly kočovné hudební spolky nebo zapomenuté průměrné opery s názvy jako Černý husar či Pláně ráje. V Kernanově divadle pravidelně účinkoval Al Reeves, který se označoval za „největšího komedianta a hráče na bendžo na světě“, ale podle většiny svědků se v obou směrech dost přeceňoval. Občas vystoupil také Asa Yoelson, jenž si posléze změnil jméno na Al Jolson a spolu s dalšími položil základy moderní populární hudby v USA.

U konce s dechem

Éra pedestrianismu ve Washingtonu nakonec netrvala dlouho. Roku 1885 totiž Angličan John Starley vynalezl první komerčně úspěšný „bezpečnostní bicykl“: konkrétně typ se dvěma koly stejné velikosti a s řetězem. Na rozdíl od velocipedu – svého předchůdce s absurdně velkým předním kolem – byl bicykl rychlý a hbitý. Závody na tomto kole pak brzy překonaly i soutěže v chůzi a staly se novým divácky nejoblíbenějším sportem.

Pedestrianismus za nimi ještě několik let pokulhával. Pak ale přišel rok 1893, burza se zhroutila, inflace prudce vzrostla a národ klesl na dno, do největší krize, jakou kdy zažil. Kernan poté sice uspořádal ještě několik chodeckých klání, ale Washington již o ně nejevil zájem. Nikdo neměl peněz nazbyt, a už vůbec ne pětadvacet centů na lístek na Velké závody v chůzi.

Nohama na zemi

Ačkoliv si současné závody v chůzi mohou jen těžko nárokovat titul divácky nejoblíbenějšího sportu, v rámci různých atletických akcí stále dokážou zaujmout. Dnes však borci nekrouží po malém oválu v aréně, nýbrž po předem stanovených venkovních tratích, přičemž nerozhoduje vytrvalost, ale rychlost. Vše navíc sledují rozhodčí, kteří hlídají techniku a jakýkoliv přestupek okamžitě trestají: jedna noha se vždy musí dotýkat země, jinak se jedná o běh, který je zakázán a závodníka za něj lze diskvalifikovat. Muži dnes závodí na tratích dlouhých 20, 30 a 50 km, ženy na trasách o délce 10 a 20 km.

  • Zdroj textu:

    The Washington Post

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Leif Eriksson objevuje Ameriku, obraz od norského malíře Hanse Dahla (1849–1937).

Zajímavosti

Arové hyacintoví vyhledávají na zemi velké palmové ořechy, které se jim tady louskají lépe než ve větvích stromů

Příroda
Věda

Kometa Čurjumov-Gerasimenko na snímku meziplanetární sondy Rosetta

Vesmír

Německá infiltrační taktika použitá během protiútoku slavila úspěch, na snímku vilémovské kulometné družstvo

Válka
Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907