Protinožci v bojích Velké války

11.06.2014 - Vojtěch Borek

Do prvního celosvětového konfliktu se významně zapojili také muži z britských kolonií a dominií. Vysokou prestiž si vydobyli vojáci z Austrálie a Nového Zélandu. Drsní muži z jižní polokoule bojovali a krváceli na mnoha bojištích, čímž značně přispěli ke konečnému vítězství Dohody


Reklama

Když se v létě roku 1914 rozhořela v Evropě válka, do konfliktu se okamžitě zapojila také vzdálená Austrálie. Britskému dominiu ostatně vlastní ústava jinou možnost ani nedávala. V srpnu 1914 se tak formuje Australský imperiální sbor o síle 20 000 mužů, určených převážně k prvosledovým formacím. Týlové zajištění zůstalo v režii Británie. Stejná situace panovala i v otázce vrchního velení, kde až do posledního roku války australské síly vedla výhradně britská generalita.

Do války s nadšením

Poněkud naivní válečné nadšení obyčejných Australanů bylo v roce 1914 velmi vysoké. V rámci tehdejší předvolební kampaně nabízeli jak liberálové, tak labouristé mateřskému impériu všechny domácí zdroje, každého muže i poslední šilink. Mladíci nadšeně vstupovali do armády, takže ani nevyvstala potřeba začít s povinnými odvody. První úkol vojáků z jižní polokoule představovalo dobytí německých pacifických kolonií. Australané měli obsadit Novou Guineu a muže z Nového Zélandu velení vyslalo připravit Německo o ostrov Samoa. Skromné počty německých obránců dosahovaly pouze několika desítek, maximálně stovek mužů – menší bojové střety se ovšem příznivě odrazily na zocelené morálce vojáků, odbývajících si své první bojové zkušenosti.

Koncem roku 1914 se vojáci Australského imperiálního sboru spojili se svými novozélandskými protějšky. Vznikl Australian and New Zealand Army Corps, v armádní mluvě běžné označovaný zkratkou ANZAC. Nově ustavený sbor umístila generalita do Egypta, protože v samotné Anglii se tehdy nenacházel dostatek vhodných výcvikových táborů. Svou roli přitom sehrál i fakt, že u mužů z australské a novozélandské buše existovaly předpoklady lepšího vyrovnání se s horkým středomořským klimatem.

Život v divoké přírodě stále ještě řídce civilizovaného australského kontinentu vytvořil z Australanů a Novozélanďanů statečné a odolné muže. Ruku v ruce s těmito pozitivními vlastnostmi šla ovšem také neukázněnost a divokost. Svéhlaví válečníci odmítali třeba jen salutování nadřízeným. Rvačky s civilisty i ostatními vojáky byly každodenním jevem.

Na Středním východě

Též díky svéráznosti muži z ANZAC na bojištích první světové války často excelovali. Ještě v Egyptě se počátkem roku 1915 podíleli na odražení turecké ofenzivy k Suezskému průplavu. Na Středním východě se mohly plně uplatnit i další obecně rozšířené dovednosti vojáků z ANZAC. Schopnost přesné střelby i dobré jezdecké umění vedly ke vzniku jízdních divizí, účastnících se s velkým úspěchem také dalších operací proti turecké armádě.

Zajímavou kapitolu představovalo nasazení australských letců v oblasti Mezopotámie. Už při vypuknutí války požádalo britské velitelství v Indii o zapůjčení australských letadel a letců pro kampaň nad územím dnešního Iráku. Austrálie nakonec vyslala čtyři čerstvě vycvičené piloty spolu s několika mechaniky. Ti se v Basře připojili ke dvěma Britům z indické armády a po zakoupení dvou zastaralých strojů s absencí kulometné výzbroje mohli letci zahájit vlastní bojové mise. I tak malé letectvo nakonec dokázalo poskytnout pozemním jednotkám cenné služby – hlavně svou průzkumnou činností.

Gallipolská operace

Nejvíce slávy si jednotky ANZAC vysloužily v samotném Turecku. V roce 1915 zde selhal pokus britských a francouzských námořních sil o proniknutí Dardanelskou úžinou k Istanbulu. Britská admiralita, včetně hlavního propagátora této ofenzivy Winstona Churchilla, přitom očekávala rychlý úspěch. Když se ale 25. dubna 1915 blížily jednotky k pobřeží, čekalo je dlouhých osm měsíců děsivého válčení, ukončené potupnou evakuací.

Síly útočné operace měly značně nesourodý charakter. Britové dodali dvě divize, Francouze zastupoval Orientální expediční sbor a britská dominia reprezentovali muži z 1. australské divize a z Australsko-novozélandské divize. Tak jako na západní frontě se i zde rychle vytvořily zákopové linie. Příslušníci ANZAC se ovšem nadále činili. V květnu 1915 odrazilo 17 000 Australanů a Novozélanďanů útok 42 000 tureckých vojáků. Nákladné udržování dvou a později tří předmostí na poloostrově ale nakonec vedlo dohodovou generalitu k rozhodnutí o evakuaci, zakončené v prosinci 1915.

Samotný evakuační transport ANZAC i ostatních jednotek proběhl bezchybně. Ve finále se totiž podařilo udržovat Turky v přesvědčení, že nepřátelé na poloostrově zůstávají, jelikož Australané do poslední chvíle realizovali lokální útoky. Turecké velení se tak dokonce obávalo velké ofenzivy, protože rozsáhlá lodní doprava úplně utajit nešla.

Australské ztráty v Gallipolské operaci vyčíslila armáda na 26 000 mužů, z nichž 7 600 padlo. Novozélanďané ztratili 7 600 vojáků, z nichž zemřelo 2 400. Už tehdy ale pomalu nabíral na síle mýtus o hrdinství a bojovém duchu celého sboru. Podstatnou měrou se o to přičinil také australský válečný dopisovatel Keith Murdoch, otec pozdějšího mediálního magnáta Ruperta Murdocha.

Do francouzských zákopů

Po krachu dardanelské operace proběhla velká reorganizace jednotek ANZAC. Původní počet po jedné australské a jedné australsko-novozélandské divizi značně nabobtnal na plných pět australských a jednu novozélandskou divizi – vznikl I. a II. sbor ANZAC.

V dubnu 1916 protinožci znovu napochodovali do zákopů, tentokrát na západní frontě. V britském sektoru se I. sbor ANZAC aktivně zúčastnil příprav ofenzivy na Sommě. Mezi 20. a 30. červnem 1916 tu Australané provedli deset menších výpadů, jež měly pomoci rozleptat německou obrannou linii. V rámci těchto ataků sbor ztratil téměř 800 mužů a později se zapojil i do samotné sommské řeže.

Poté, co došel dech prořídlým britským prvosledovým formacím, přišla řada na Australany. Přelom července a srpna 1916 jim přinesl střídavé úspěchy v několika útocích u vesničky Pozières – ovšem za cenu odepsání téměř 7 000 mužů. Na tvrdé střety vzpomínal poručík Raws: „Náš prapor musel pochodovat tři míle pod dělostřeleckou palbou, vyjít ven do země nikoho před německými zákopy a vykopat úzký zákop jako odrazový můstek pro příští útok... Absolutní peklo nastalo, když jsme procházeli palebnou přehradou v Pozières... Přešel jsem z týlu dopředu a zjistil, že polovina praporu je odříznuta. Neměli jsme tušení, kde jsou naše a kde nepřátelské linie. Zdálo se nám, že dělostřelecké náboje na nás létají ze tří směrů. Dlouze jsem si lokl whisky a šel hledat někoho, kdo by nám ukázal cestu. Našel jsem muže, který nám ukázal zákop, jenž by měl vést k našim liniím. Nepřátelské rakety přitom osvětlovaly prostor skoro jako za dne...“

„Já sám jsem byl dvakrát zasypán a několikrát odhozen stranou. Náš velitel padl, než se k nám stihl připojit. Zraněné a mrtvé jsme házeli na jednu hromadu. Zakázal jsem pomáhat raněným. Museli jsme se zakopávat a potřebovali jsme každého schopného muže... Viděl jsem, že nestihneme úkol před rozedněním, tak jsem odeslal muže zpět... Po návratu jsem potkal jednoho našeho vojáka, který si byl jistý, že jeho kamarád tam leží zraněný pod mrtvými. Poručil jsem svou nesmrtelnou duši Bohu a vrátili jsme se do zničené vesnice. Hledali jsme dvě hodiny, ale našli jsme jen samé mrtvé…“

Hrozba decimace

V listopadu 1917 prošly síly ANZAC další reorganizací – všech pět australských divizí dalo vzniknout jednomu sboru. Novozélandská divize pak sloužila v rámci britského XXII. sboru. Vojáci z nejmenšího kontinentu se vyznamenávali i nadále. V roce 1917 bojovali například v bitvě u Messines nebo u Passchendaele. Jen 12. října 1917 tu přišlo o život na 640 novozélandských vojáků.

Pro malý Nový Zéland se válečné ztráty pomalu stávaly velikým problémem. Koncem roku 1916 zavedla jeho vláda všeobecnou brannou povinnost – měla představovat spravedlivější prostředek získávání branců oproti dobrovolnému vstupu do armády. Země Maorů poslala nakonec do války v poměru k počtu vlastního obyvatelstva více vojáků než kterékoli jiné britské dominium. Novozélandské vládě se pak velmi ulevilo vstupem USA do dohodového tábora – mohla totiž radikálně snížit početní stav svého kontingentu v ANZAC. Roku 1918 se ale Australané i Novozélanďané ještě účastnili jak odražení Německé jarní ofenzivy, taknásledného vítězného postupu vstříc německým hranicím.

Australané se z celkové perspektivy projevili za Velké války jako velcí bojovníci a nadšenci. V roce 1914 se jich dobrovolně přihlásilo do armády na 52 000 a v dalším roce přes 166 000. Také po porážce u Gallipoli se ještě během roku 1916 nechalo naverbovat 140 000 mužů. Až během roku 1917 výrazně klesl počet nových dobrovolníků na „pouhých“ 45 000.

Celkově se za celou válku do služby v ozbrojených silách přihlásilo z vlastní vůle na 417 000 mužů, což představovalo více než polovinu všech služby schopných mužů! Z nich pak 331 000 bojovalo v zámoří. Přes 60 000 dobrovolníků padlo a přibližně 160 000 jich utrpělo zranění. Až dvě třeti ny Australanů sloužících v zámoří utrpěly tedy nějakou újmu.

Fenomén dobrovolníků

„Těžké boje“ ovšem zuřily v letech 1914–1918 i na domácí politické frontě. Austrálie našla svého válečného vůdce v labouristovi Billym Hughesovi. Impulzivní premiér se několikrát ostře střetl se svými liberálními protivníky, kteří zavedení povinných armádních odvodů odmítali. V říjnu 1916 proběhlo první referendum, zakončené těsnou Hughesovou prohrou. Neúnavný politik to ovšem zkusil za rok znovu – kampaní předcházející referendu pak rozdělil australský národ na dva tábory. 

Odboráři i feministky se totiž proti Hughesovým návrhům ostře ohradili. Rozkol panoval dokonce i mezi samotnými vojáky, z nichž byli někteří znechuceni jatkami západní fronty. Část veteránů proto volala po povinné vojenské službě. Jiní se obávali, že nucené odvody oslabí jejich prestiž dobrovolníků. Také druhé referendum brannou povinnost nakonec odmítlo, čímž Austrálie zůstávala i nadále jednou z mála zemí s přísně dobrovolnickou armádou.

O statečnosti australských a novozélandských mužů svědčí rovněž fakt, že z jejich jednotek zajal nepřítel poměrně méně vojáků než z řad početnějších Britů či Francouzů. Přitom předchozí nasazení v Súdánu (1885), jižní Africe (1899–1902) nebo při potlačování boxerského povstání (1900) Australanům žádnou slávu nepřineslo.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ministr Herbert odmítl Maryinu nabídku pomoci zraněným mimo jiné kvůli její tmavé pleti.

Zajímavosti

Ve Švédsku postavili nejmenší pobočku McDonald’s. Slouží jako nápaditý včelí úl.

Revue

Jeden z největších druhů australských mravenců, buldočí mravenec druhu Myrmecia pyriformis s ulovenou včelou. Mravenci svou kořist nejprve sevřou svými mohutnými kusadly a po té jí uštědří smrtící žihadlo.

Příroda

Exokomety u hvězdy Beta Pictoris

Vesmír

Ve starověkém Římě mělo otroctví nejprve patriarchální povahu. Spolu s rozvojem státu však došlo i ke změně chápání postavení otroka z neplnoprávného člověka na živou věc. 

Historie

HyQReal utáhne třítunové letadlo

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907