Průzkum Sluneční soustavy: Družice na cestě k Venuši 2. (seriál)

19.03.2014 - Petr Lála

Současně s průzkumem Měsíce začali Sověti a Američané vysílat automatické průzkumníky k planetám. První na řadě byla Venuše. Brzy se však ukázalo, že tyto expedice jsou mnohem obtížnější, než odborníci předpokládali (2. část)


Reklama

Tip: Přečtěte si první část článku o dobývání Venuše

Americké mapování Merkuru…

V průzkumu Venuše pokračovaly i Spojené státy, především průlety a dlouhodobými pobyty na oběžné dráze planety. Pátého února 1974 prolétl kolem Venuše Mariner 10, který využil gravitace planety pro navedení na dráhu k Merkuru. Byl to první automatický průzkumník, který se k této planetě kroužící nejblíž Slunci dostal. Dne 29. března 1974 pořídil snímky části povrchu Merkuru.

Oběžnou dráhu Marineru 10 kolem Slunce vybrali Američané tak, že se k Merkuru přiblížil ještě několikrát. Při druhém a třetím průletu 21. září 1974 a 16. března 1975 pořídil další snímky. Celkem zmapoval 57 % povrchu. Během všech fází letu muselo pozemské velitelství jeho dráhu několikrát korigovat.

…a také Venuše

Americká sonda Pioneer-Venus 1 startovala 20. května 1978. K Venuši se přiblížila 4. prosince 1978 a později upravili její výšku na 233 až 65 983 km nad povrchem s periodou 24 hodin 14 minut. Měla velký sklon vhodný pro radarové mapování povrchu a další měření. Do začátku roku 1980 zmapovala asi 93 % povrchu. Ostatní aparatura pracovala i nadále. Po několika letech družice zanikla v husté atmosféře.

Automat Pioneer-Venus 2 určili Američané ke svému prvnímu přímému měření atmosféry planety. Mys Canaveral na Floridě opustil automat 8. srpna 1978 a k Venuši se přiblížil 16. listopadu 1978. Nesl jedno větší a tři malá pouzdra, která se po vstupu do atmosféry rozdělila a měřila její charakteristiky současně v různých místech. Do atmosféry vstoupila i celá sonda a po brzdění odporem vzduchu a rozdělení sestupovalo velké pouzdro na padáku a tři malá volným pádem. Pouzdra dopadla na různých polokoulích a na denní i noční straně planety.

Velké pouzdro podávalo informace na padáku ve výši 67–46 km asi 18 minut a pak ještě dalších 56 minut při volném pádu. Malá pouzdra měřila během celého sestupu, a jedno dokonce neplánovaně pracovalo 67 minut na povrchu. Byl to jediný americký pokus tohoto druhu.

Od 10. srpna 1990 do 14. října 1994 mapovala povrch Venuše radarem americká sonda Magellan. Na Zemi poslala informace o 90 % povrchu. Potom vstoupila do atmosféry planety a zanikla. Devátého listopadu 2005 vypustila Evropská kosmická agentura (ESA) úspěšně družici Venus Express, která byla na dráhu kolem Venuše navedena 11. dubna 2006 a dosud pracuje.

Sovětské úspěchy na povrchu

Sovětští odborníci úspěšně pokračovali ve výzkumech pomocí sond Veněra druhé generace. Veněra 11 a Veněra 12 startovaly z Bajkonuru 9. a 14. září 1978 a k Venuši dorazily 21. a 25. prosince. Hermetické pouzdro bylo před oddělením podchlazeno, aby déle odolávalo tepelnému namáhání při sestupu atmosférou. Zdokonalená aparatura umožňovala komplexní průzkum při sestupu na brzdicím padáku a později volným pádem. Oběžná část sondy prolétla po korekci dráhy ve vzdálenosti 35 000 km od planety a pokračovala v letu po heliocentrické dráze – byla to příprava na plánovaný průzkum Halleyovy komety v programu Vega. Současně sloužila k přenosu vysílání z povrchu planety.

Veněra 13 a Veněra 14 byly vypuštěny 30. října a 4. listopadu 1981 a k Venuši doletěly 1. a 5. března 1982. Jejich přistávací pouzdra nesla mezinárodní aparaturu pro komplexní výzkum atmosféry a povrchu Venuše. Pouzdra úspěšně přistála a pracovala na povrchu. Orbitální moduly obou sond pokračovaly v letu po heliocentrické dráze a sloužily pro přenos dat z povrchu. Další dvojice, Veněra 15 a Veněra 16, zajišťovala radarové mapování povrchu planety z oběžné dráhy.

K Halleyově kometě

Identické sondy VEGA 1 a 2 (VEněra-GAlej, kde Galej značí ruský přepis Halley), s mezinárodní aparaturou včetně francouzské a československé, vzlétly z Bajkonuru 15. a 21. prosince 1984. Kolem Venuše proletěly 10. a 14. června 1985. Místo hermetického pouzdra sond Veněra vypustily do atmosféry francouzský balon s aparaturou, která dlouhodobě měřila parametry v různých výškách.

Orbitální část automatů pokračovala v letu po heliocentrické dráze a po malé korekci dráhy se přiblížila k Halleyově kometě na vzdálenost asi 10 000 km. Obě tělesa byla vybavena československými pohyblivými plošinami, které umožnily autonomní navádění přístrojů včetně kamer na kometu, aniž bylo nutné natáčet celou sondu. K největšímu přiblížení došlo 6. a 9. března 1986.

Na přímou dráhu k Halleyově kometě vypustila ESA vlastní sondu Giotto. Dne 13. března 1986 okolo ní prolétla ve vzdálenosti 500 km a pořídila detailní snímky jejího jádra. Ke kometě se přiblížily i japonské sondy Sakigake a Suisei.

RNDr. Petr Lála, CSc., astronom, původně pracoval v Astronomickém ústavu AV v Ondřejově, od začátku 90. let byl zástupcem vedoucího kosmického oddělení OSN

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 10/2012

  • Zdroj fotografií: NASA, ESO, Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

První žena na vrcholu Čo Oju. V Československu se ovšem o jejím úspěchu informovat nesmělo.

Zajímavosti

Co lidem způsobí celoživotní osvětlení elektronikou?

Věda

Pro císaře pracovalo asi 50 zlatníků

Historie

Nad původem rychlých rádiových záblesků si vědci lámou hlavu už přes deset let

Vesmír

Osamělý britský voják drží hlídku během bojů na Sommě, léto 1916

Válka
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907