Půl tuctu dlouhonohých rybářek: Jaké druhy volavek můžeme spatřit v Česku

Důstojně vyčkávající lovci, kteří se okamžitě dokážou chopit příležitosti i rychle pobíhající a paběrkující „troškaři“. Jednotliví zástupci šesti druhů volavek, které se alespoň občas vyskytují na českém území, se od sebe v mnohém výrazně liší

18.12.2021 - Jan Ševčík



Je mrazivý lednový den. Sedím ve fotografickém krytu, asi dvacet metrů daleko od několika mrtvých ryb pohozených na ledě rybníka. Musel jsem přijít ještě za tmy, abych pravidelné návštěvníky tohoto krmiště nevyplašil. Nyní již svítá a zasněžená pláň se vycházejícím sluncem zabarvuje do růžova. Je ticho, jenom z dálky občas zazní křik vran nebo krkavců.

V hledáčku se náhle mihne stín a pár metrů ode mne usedá volavka popelavá (Ardea cinerea). Chvíli váhá, za pár minut se rozhodne jít přímo ke krytu. Asi ji upoutalo „oko“ pětistovky, kouká mi do objektivu, do hledáčku se celá nevejde. Pak zamíří ke zmrzlým kaprům, ale bez úspěchu se snaží utrhnout zobákem kus tkáně. Po několika marných pokusech poodejde stranou a znehybní v typickém volavčím postoji s esovitě zataženým krkem. 

Pozor na konkurenci

Noční vstávání a trpělivost v čekání se vyplatily. Vyšlo slunce a na krmišti je živo. Přilétá káně lesní (Buteo buteo), usedá na kapra a hladově rve zobákem kusy tkáně. Čekající volavka okamžitě ožívá. Pomalu kráčí ke káněti a když je asi metr daleko, náhle učiní prudký výpad a mohutným zobákem sebere dravci kus masa. To se později opakuje s dalšími návštěvníky krmiště – krkavci. Přílet mohutného orla mořského (Haliaeetus albicilla) volavku sice vyleká, takže vyklidí pozice, ale po chvíli se vrátí a ve vzdálenosti pár metrů od mohutného orlího zobáků čeká na zbytky. 

Během dne přilétají další volavky, ale ta první je neustále zahání. Takové chování je pro volavky typické – v místech, jež jsou pravidelným zdrojem potravy, si ptáci vytvářejí potravní teritoria, která tvrdě obhajují. Naopak na lokalitách, kde je výskyt jídla náhodný a krátkodobý, jako jsou třeba kaluže s drobnými rybkami při výlovu rybníků, se často společně krmí stovky volavek.

Vyčkávaví a rychlí lovci

Všechny volavky jsou masožravé a dokážou spolknout poměrně velkou kořist, třeba rybu delší než dvacet centimetrů nebo dospělou užovku obojkovou. Loví převážně ryby, obojživelníky nebo plazy, případně drobné savce. Hlavně menší druhy volavek občas vezmou zavděk hmyzem a dalšími bezobratlými. Při lovu volavka nehnutě vyčkává, až se kořist přiblíží, případně se pomalu brodí mělčinou (nebo i strništěm s přemnoženými hraboši) a pozorně sleduje pohyb. 

Výrazně odlišný způsob lovu praktikuje volavka stříbřitá (Egretta garzetta). Ta čile pobíhá po mělčinách a bleskurychle sbírá vyplašené drobné živočichy. Zajímavý způsob lovu má i volavka rusohlavá (Bubulcus ibis), která k nám velmi vzácně zaletuje a s níž se můžeme setkat v jihozápadní Evropě. Není tak vázaná na vodu jako ostatní volavky a často se pohybuje na pastvinách v blízkosti pasoucího se dobytka nebo velkých divokých zvířat. Loví především to, co pasoucí se živočichové z trávy vyplaší, případně přímo na jejich těle sbírá různý obtížný hmyz nebo klíšťata. Obdobně jako afričtí klubáci (Buphagus) se na těle velkých zvířat přímo „vozí“.

Popelavé kolonie v korunách stromů

Volavka popelavá (Ardea cinerea) je z našich volavek nejhojnější a podobně jako ostatní „české“ druhy hnízdí ve velkých koloniích. Jedna z největších kolonií volavek popelavých se nachází v blízkosti Třeboně, kde na vrcholcích borovic můžete v některých letech vidět okolo dvě stě až tři sta párů. 

V kolonii panuje podivná atmosféra. Pokud jsou již na hnízdech mláďata, ze všech stran se ozývá jejich volání, intenzivní „kekekeke“ promíšené se skřeky dospělých ptáků, kteří se jako velké stíny míhají mezi korunami. Každou chvíli se k zemi případně na hlavu rušitele snese cílená sprška bílého trusu, nebo natrávená ryba, žába či myš, kterou vyvrhlo vyplašené mládě. Občas, především po silném větru nebo bouři, se na zemi objeví i vypadlá mláďata, o jejichž osud se brzo postarají lišky a divoká prasata. Celkový počet u nás hnízdících párů je odhadován na 2 000–3 000. 

Sněhobílá kráska s tajemstvím

Volavka bílá (Egretta alba), která u nás také bývá k vidění, hnízdila na území České republiky prokazatelně pouze jednou, a to v roce 1949. Je pravděpodobné, že několik párů u nás zakládá hnízda i dnes. Na jaře jsou opakovaně pozorováni ptáci ve „svatebním šatě“, tedy ozdobení dlouhými pery nebo při projevech nasvědčujících hnízdění, samotné hnízdo ale zatím nikdo nenašel. Zároveň se v posledních letech na území ČR markantně zvyšují počty nehnízdících ptáků. 

Zatímco před třiceti lety byl výskyt deseti ptáků ornitologickou senzací, není v současné době vzácností vidět pohromadě více než 300 exemplářů volavky bílé. Masově se tito nádherní ptáci objevují brzy na jaře při výlovech rybníků. Později v hnízdní době jich většina mizí a jejich početnost se začne opět zvyšovat počátkem letních měsíců a vrcholí při podzimních výlovech. Patrně jde o ptáky z bohatých hnízdišť ne Neziderském jezeře. V podmínkách střední Evropy hnízdí volavka bílá nejčastěji v menších koloniích, na zemi v rákosinách.

Vzácnější než stříbro

Podobně jako volavka bílá je zbarvena i volavka stříbřitá (Egretta garzetta), která se od své příbuzné liší kromě velikosti i zbarvením nohou a zobáku. Tento menší druh má zobák celoročně černý a prsty nohou výrazně žluté. Ptáci ve svatebním šatě se pyšní prodlouženými ozdobnými pery na hřbetě, krku a na temeni.

Volavky stříbřité hnízdí nejčastěji ve velkých koloniích v křovinách nad vodou. Na našem území se vyskytují velmi vzácně, od roku 2007 hnízdí pravidelně do šesti párů na Českobudějovicku. Jednotlivé páry nepravidelně hnízdí na Jižní Moravě

Mizející duch rákosin.

Na rozdíl od předchozích druhů žije volavka červená (Ardea purpurea) poměrně skrytě uprostřed rozsáhlých pobřežních porostů. Jenom náhodně ji zahlédneme, jak se jako duch vynoří na okraji rákosí a hned vzápětí zmizí. Občas přelétne nízko nad rákosinou.

Početnost volavky červené se na většině evropské části areálu rozšíření od koce minulého století snižuje. Zatímco v letech 1985–89 se na našem území vyskytovalo maximálně 25 párů, v letech 2001–3 to už byly maximálně tři páry. Přitom jen v kolonii na Velkém Tisém na Třeboňsku hnízdilo v roce 1949 až 20 párů, dnes v nepřístupných rákosových porostech své mladé vychovává možná jeden pár.

Občasní hosté 

Poslední dva zástupci podčeledi volavek (Ardeinae) zastižení občas na našem území jsou volavka vlasatá (Ardeola ralloides) a rusohlavá (Bubulcus ibis). V obou případech jde o vzácné druhy, které k nám občas zalétnou z jižnějších oblastí. O hnízdění volavky vlasaté na našem území bylo možno psát jenom do 31. 12. 1992. Menší množství párů totiž nepravidelně hostí východní Slovensko.

TIP: Člunozobec africký: Samotář z mokřadů s hrozivým pohledem

Volavku vlasatou je u nás možné spatřit relativně často, já měl například štěstí vidět dva exempláře počátkem léta na rybníce Láska na Třeboňsku. V jižní Evropě je to běžný druh, který spatříme téměř na každé kaluži. Volavka rusohlavá se u nás naproti tomu objeví spíš výjimečně, i v rámci Evropy je daleko vzácnější.

Úprava pudrem a hřebínkem

Volavky jsou typičtí obyvatelé mokřadů, pro něž je charakteristická především stavba dlouhého krku. Díky specifickému tvaru krčních obratlů, z nichž šestý je prodloužený, ho mohou esovitě prohnout. Krk se však může dokonale ohýbat jenom dopředu a dozadu, pohyb do stran je omezen. Za letu i při odpočinku mají volavky krk většinou ohnutý do tvaru písmene S. Při lovu dokážou hlavu vymrštit směrem ke kořisti jako dokonalou harpunu. 

Další typickou vlastností volavek je zvláštní způsob ochrany peří před promáčením. Na rozdíl od většiny vodních ptáků, kteří si opeření udržují maštěním z výměšku nadocasní žlázy, používají volavky jakýsi pudr. Nadocasní žlázu mají zakrnělou, pudr se vytváří drobením speciálního prachového peří rostoucího na prsou a kostrči. Po promáčení a uschnutí se volavky pudrují pomocí zobáku a nohou, na nichž je nehet prostředního prstu opatřen ozubeným okrajem tvořícím jakýsi hřebínek.

  • Zdroj textu
  • Zdroj fotografií

    Jan Ševčík (se souhlasem k publikování)


Další články v sekci