Pyramidy z dob Núbie: Monumentální vrcholy tajemných staveb v Súdánu

Pyramidy se nestaly jen výsadou Egypta. Fascinující pohled na kus historie a monumentální vrcholy tajemných staveb nabízí vedle Egypta i sousední Súdán. Země však láká také zajímavou směsicí kultury a tradic

10.06.2020 - Lenka Hrabalová



Sytě oranžové slunce unaveně zapadá za špičky pyramid a vířící písek dodává scenérii apokalyptický nádech. Vítr sviští a prázdná krajina se utápí v téměř hrobovém tichu. Jsme tu jediní cizinci a jediní návštěvníci. Dětský sen každého z nás se splnil: Pyramidy, všeobjímající pustina – a nekonečná samota. Nacházíme se totiž tisíce kilometrů od egyptské Gízy, v srdci samotné Núbie, v Súdánu.

Starověký Egypt sahal daleko za hranice moderní země nesoucí totéž jméno. V dobách největší slávy, asi 1 500 let př. n. l., ovládal Kanaán (dnešní Izrael a Libanon), část Sýrie i legendární říši Kuš na jihu, kde podle kronik žili nádherní urostlí lidé tmavé pleti, proslulí odvahou a hrdostí. Když tam Egypťané poprvé přišli, lákaly je zlaté poklady a slonovina, ale také otroci. Za nějakou dobu se však Kuš a místní obyvatelé stali nedílnou součástí severoafrického impéria a ovlivnili jeho módu, kulturu i politiku. Stejně tak Egypt působil na jejich svět a z kusu divoké Afriky udělal svou jižní výspu.

Strážci Nilu

Nejlepší způsob, jak poznat starověké památky Súdánu, je vyrazit v džípech. Velká část pamětihodností, a hlavně ta nejzajímavější místa, totiž leží mimo cesty. Život v zemi se točí kolem Nilu, stejně jako kdysi v Núbii a říši Kuš. Veletok, jehož peřeje byly už dávno zkroceny, se stal zdrojem života. Stovky metrů kolem se rozkládají políčka i palmové háje a podle místních uživí jedna palma člověka po celý rok, pokud se o ni s láskou stará. Pro Egypťany představoval Nil také hlavní cestu k dobytí jihu: Jejich lodě po řece pronikaly do neznámých končin a faraonové o svých výpravách zanechali řadu svědectví.

Pod horou Doša na severu země se nachází malá kaple. Pokud byste o ní nevěděli předem, nejspíš byste ji snadno přehlédli. V 15. století př. n. l. ji nechal vybudovat Thutmose III. na hranici s říší Kuš a další části k ní připojili i místní vicekrálové, kteří pod nadvládou mocných sousedů spravovali kraj podle egyptských zájmů. Právě Thutmose III. stanul v čele několika dobyvačných expedic a prohlásil, že všechno od kaple na jih patří navěky Egyptu.

Mladší bratr Luxoru

Ruku v ruce s Egypťany přicházeli i jejich bohové: Ra, Amon, Chnum, Satet a mnozí další našli místo v kušitském panteonu. Jak by ne, když jim Egypťané stavěli impozantní chrámy. Nedaleko zmiňované hory Doša se nachází městečko Soleb a tamní svatostánek ze 14. století př. n. l. se stal mladším bratrem slavného Luxoru. Jeho bohatě zdobené sloupy se stále hrdě tyčí k nebesům a zobrazují nejen krále, ale i zotročené Núbijce, pro něž si faraoni přijížděli. 

Architektonickou perlu představuje Amonův chrám u hory Barkal a s trochou štěstí potkáte hlídače s klíči, který vás pustí do bohatě zdobené podzemní svatyně Mút – i dnes září staroegyptskými barvami, až se tají dech. Zdejší lidé tvrdí, že v místě stávala stéla se zlatým sluncem, symbolem boha Amona, a svítila do dálky. Teprve nedávno našli archeologové na samotném vrcholku hieroglyfy, jež legendě dodávají nádech pravdy.

Chrámy divokých bohů

Egypťané však nedorazili do úplné divočiny. Dávno před jejich příchodem se podél Nilu formovaly bohaté říše. Pozůstatky metropole najdete například v Kermě: Hliněné město Egypťané nejdřív zničili, poté obnovili a dnes můžete spatřit alespoň jeho základy. Monumentální centrální chrámová stavba ovšem kvůli špatné péči připomíná spíš obrovskou hromadu hlíny.

Místní také udržovali bohatou víru a uctívali božstva, která Egypťané nikdy nedokázali zcela vymýtit. Od 11. století jejich moc nad Núbií slábla a staré zvyky se vracely. Přesto lidé k Egyptu dál vzhlíželi jako k vyšší kultuře, a v Súdánu tak vznikla směs lokálních tradic okořeněná vlivem severu. 

Zadíváte-li se na bohatou výzdobu chrámů v Naqa, rozhodně si i necvičenýma očima všimnete rozdílu: Vedle faraonů stojí v bojových pózách královny „afrických tvarů“, v jedné ruce třímají meč a ve druhé několik uťatých hlav. Božstva mají trojité hlavy lvů a na sobě africké odění. Svatostánky v Musawwarát as-Sufrá jsou zas přizpůsobeny přístupu slonů a zdobí je sochy zmíněných zvířat. Vše pak dekorují hieroglyfy, a dokonce zaznamenáte vliv helénistického umění Řecka a Říma!

Na věčnosti v pyramidách

Říše Meroe si vypůjčila název od hlavního města Kuše a v regionu se rozkládala od 3. století př. n. l. do roku 350. Stala se dědičkou kušitských tradic a zdálky pozorovala proměny ve Středomoří, jehož moc k ní sice nedosáhla, avšak móda ano. Merojští vládcové a jejich partnerky byli nositeli jen těžko zapamatovatelných jmen: Kdo někdy slyšel o královně Amanitore a králi Natakamanim, stavitelích chrámů a velkých válečnících? O snu tamních panovníků strávit věčnost v pyramidách však nejspíš zaslechli mnozí.

V Súdánu se dochovala rozsáhlá pyramidová pole: Největší leží u dnešního města Meroe a čítá tři skupiny celkem 352 hrobek, z toho 50 královských. Ubytovat se můžete v luxusním hotelu s výhledem přímo na starověké pohřebiště, nebo si v nenáročné variantě nedaleko rozbít stan. Jde patrně o jedno z mála míst, kde potkáte turisty – Meroe leží jen několik hodin jízdy od Chartúmu a Súdánci o svátcích rádi míří na výlety za minulostí. Skupiny místních, kteří vyrazili na piknik, spolu s nepříliš usilovnými prodejci suvenýrů dotvářejí kolorit špičatých, ostrých a ve srovnání s egyptskými příbuznými vlastně drobných hrobek. 

Život po Egyptě

Zánikem království Meroe a Egyptské říše však dějiny Súdánu neskončily. Stejně jako do nedaleké Etiopie i do této oblasti pronikalo křesťanství. K jeho připomínkám dodnes patří pozůstatky kláštera al-Ghazálí, které hlídají členové beduínského kmene Hassání

Každá historická stavba v Súdánu, i když leží třeba tři hodiny jízdy pustinou (nebo možná zejména proto), má svého hlídače, či rovnou celou rodinu. Vláda jim za službu platí, a tak se většinou hned po utichnutí motoru vynoří zdánlivě odnikud strážný s velkým klíčem. Během naší návštěvy kempovala u ruin kláštera celá hlídací rodina kočovníků s mnoha dětmi a jejich kozy se pásly na trnitých keřích všude na dohled.

Černá země

Křesťanství vystřídal v Núbii islám a dal jí i nové jméno – Súdán neboli černá země. Původní křesťanské centrum ve Staré Dongole, s rozsáhlou pevností, hradem a chrámem, vládlo regionu od 5. do 14. století a ke konci podlehlo islamizaci. Ke svatostánku přibyl minaret a vzniklo velké pohřebiště, které později ozdobily impozantní pohřební kopule. Dokonalé lákadlo na turisty přesto zeje prázdnotou. 

TIP: Duel hrobek, které zavál čas: Newgrange vs. pyramidy z Meroe

Z ruin staré pevnosti trčí tisíce keramických střepů a dole pod skálou se vlní Nil. V rozpadlých domech můžete dodnes vidět velké skladovací nádoby, začouzené kuchyňským kouřem. Poslední lidé opustili své domovy před pouhými desítkami let. Nebo snad před staletími? V suchém prostředí přetrvávají hliněné stavby dlouho. Nikdo z našich průvodců ani místních strážců nezná odpověď, jen krčí rameny – nezajímá je to. V Súdánu se nachází plno takových míst, neprobádaných a tajemných, a otazníky v hlavách návštěvníků by mohl rozehnat snad jen ostrý pouštní vítr… 


Další články v sekci