Rakovinou stíhaný tasmánský čert: Ďábel u brány pekelné

25.09.2016 - Jaroslav Petr

Populace ďábla medvědovitého, známého spíše jako tasmánský čert, je vážně ohrožena infekční rakovinou, která se šíří především díky agresivní povaze těchto šelem. Zatím není jasné, zda vačnatec boj s chorobou vyhraje

Slyším, cítím, vnímám -<p>Ďáblové mají vzhledem k převažující noční aktivitě špatný zrak. Naopak sluch, čich i hmat jim slouží nadmíru dobře</p>
Slyším, cítím, vnímám -

Ďáblové mají vzhledem k převažující noční aktivitě špatný zrak. Naopak sluch, čich i hmat jim slouží nadmíru dobře


Reklama

V roce 1996 odhalili vědci u australských ďáblů medvědovitých (Sarcophilus harrisii) neobvyklé smrtící onemocnění – nakažlivý nádor, který se do současné doby rozšířil už na dvou třetinách ostrova Tasmánie. Z původní populace asi 150 000 zvířat jich dnes přežívá nejvýše 75 000 a nejpesimističtější odhady tvrdí, že stavy tasmánských čertů, jak se těmto vačnatcům také říká, klesly až na 20 000 jedinců. V květnu roku 2009 byl druh zařazen mezi ohrožené.

Ďábelská nákaza

Jak napovídá latinské jméno Sarcophilus, jsou ďáblové medvědovití „milovníky masa“. Nejčastěji padnou jejich čelistem za oběť vačnatci vombati, ale dokážou ulovit i malého klokana. Hlavní složkou „ďábelského jídelníčku“ jsou však mršiny – proto si dravci dokážou najít potravu i v blízkosti zemědělských usedlostí nebo na okrajích měst. Ďáblové sice žijí samotářsky, ale jejich revíry se překrývají a u jedné mršiny se často najednou sejde až tucet těchto šelem, které se přitom hlasitě „dohadují“. Jejich hašteření bývá slyšet na kilometry daleko a často dochází k šarvátkám. Zvláště agresivní jsou plně dospělí samci.

Právě při těchto příležitostech se mohou ďáblové nakazit infekční rakovinou. Nemocné zvíře má na hlavě nádor a buňky z něj pokousáním zanese do ran zdravého zvířete. Rakovinné buňky v těle nového hostitele rychle rostou. Nádory deformují čelisti a mohou se rozšířit až do očí a zvíře obvykle do půl roku uhyne hladem. Před tím však nemocný ďábel dál šíří smrtící nákazu.

Bezbranná zdravotní policie

Vědci odhalili několik málo jedinců, kteří jsou zjevně k nemoci odolnější. Jestli to bude k přežití tohoto vačnatce stačit, je ale zatím ve hvězdách. Podle některých badatelů se infekční rakovina vyskytovala mezi ďábly i dříve a přichází v cyklech. Zdevastuje vnímavou populaci, ponechá odolné jedince a ustoupí, aby se opět vrátila ve chvíli, kdy odolnost populace poklesne. V současnosti je ale těžké říct, nakolik je optimistický postoj k nemoci opodstatněný. Tasmánští farmáři už začínají nedostatek ďáblů pociťovat. Není, kdo by plnil jejich funkci „zdravotní police“ a v některých oblastech zůstávají ležet mršiny uhynulých domácích zvířat, protože v okolí není dost ďáblů, kteří by je odklidili.

TIP: Záhadný případ papoška sovího aneb Holky se rodí jen v nouzi

Zoologům přispěchali na pomoc genetici. Ti zjistili, že nádor všech vyšetřených zvířat má společný původ. Pochází od ďábla, který je dávno mrtvý, ale jeho rakovina žije dál a vyvíjí se. Dnes je známo devět různých variant nakažlivého nádoru, z nichž mnohé postupně získávají na agresivitě. Velký problém působí značná genetická „jednobarevnost“ celé populace ďáblů. Nádor do této jednobarevnosti dokonale zapadá a imunitní systém zvířete nedokáže rozlišit rakovinné buňky od vlastních. Tělo se proto nádorovému bujení prakticky nijak nebrání.

Boj o „čistou“ populaci

Mezinárodní tým vedený Elizabeth Murchisonovou z newyorské Cold Spring Harbor Laboratory a Australian National University v Canbeře porovnal dědičnou informaci nádorových buněk s DNA odebranou z buněk zdravých ďáblů medvědovitých. Výsledky ukázaly, že infekční nádor ďáblů vznikl z tzv. Schwannových buněk, které jsou součástí nervové tkáně. Mají na starosti tvorbu bílkovinného obalu kolem výběžků, jimiž si neurony vzájemně předávají nervové vzruchy. To je možná další důvod, proč ďáblové nádor tolerují a jejich organismus s ním nebojuje. K nervovým buňkám a jejich komponentám totiž imunitní systém bývá obvykle velmi shovívavý.

Vědci se pokoušeli vyvinout očkovací látku, která by imunitní obranu ďáblů proti nádoru „vydráždila“. Zatím však všechny jejich snahy vyšly naprázdno. „Teď máme k dispozici genetická data, která nám dovolí s vývojem vakcíny významně pokročit,“ říká člen výzkumného týmu genetik Anthony Papenfuss z melbournského Walter and Eliza Hall Institute of Medical Research.

Výsledky genetických testů by mohly pomoci i s dalším problémem. Ďáblové jsou k rakovině velmi náchylní a infikovaná zvířata je proto třeba izolovat, aby nákazu nešířila dál. Zatím však vědci neměli k dispozici spolehlivý test pro odhalení choroby už v počátečních stádiích. Analýzy prokázaly, že zcela typická je pro infekční nádor bílkovina periaxin. Právě její přítomnost v nádoru chtějí vědci využít k identifikaci zvířat nakažených infekční rakovinou.

Boj o záchranu ďábla medvědovitého nabírá na obrátkách. Na dvou tasmánských poloostrovech se vědci snaží vytvořit zdravou populaci, která by byla oddělena od zbytku ostrova. Vědci sem chtějí převézt i zvířata, která prokážou zvýšenou odolnost k onemocnění. Až čas ukáže, zda jejich úsilí bude korunováno úspěchem.


Ďábel s medvědím skusem

Ďábel medvědovitý (Sarcophilus harrisii) známý jako tasmánský čert obýval původně australský kontinent s přilehlými ostrovy. Z pevniny však zmizel nejpozději před třemi tisíciletími a dnes je jeho domovem pouze Tasmánie. Je to robustní zvíře velikosti menšího psa. Samci dorůstají hmotnosti kolem osmi kilogramů, samice jsou o něco menší.

Ďáblové jsou aktivní většinou v noci. Řídí se proto především sluchem a čichem. K orientaci jim slouží i velmi citlivé hmatové vousy na hlavě. Zrak nemají příliš dobrý, nejostřeji vidí kontrastní černou a bílou. Vynikají silou v čelistech – dovedou vyvinout tlak 35 000 kilopascalů a v přepočtu na velikost těla mají bezkonkurenčně nejsilnější skus ze všech savců. Zvláštností ďáblů medvědovitých je pachová žláza u kořene ocasu, kterou si značkují teritorium. Pokud jsou vydrážděni, vyloučí páchnoucí sekret, který se prý zcela vyrovná příslovečnému zápachu skunka amerického.

Námluvy ďáblů medvědovitých probíhají zjara. Samci soupeří o přízeň samic, ale ty se nakonec páří s více samci. Březost je krátká. Trvá tři týdny a samice pak vrhne 20 až 30 titěrných mláďat. Každé váží jen 0,2 gramu. Mláďata ihned po porodu absolvují „závod o život“. Musí co nejrychleji dolézt do matčina vaku a najít bradavku mléčné žlázy. Samice má jen čtyři bradavky a nemůže proto odchovat více než čtyři mláďata. Ve vaku tráví mláďata asi sto dní. Když vak opustí, váží kolem půl kilogramu. Pak už se malí ďáblové do vaku nevracejí a skrývají se v noře, kam jim matka nosí potravu. Samice tráví péčí o mláďata s výjimkou šesti týdnů celý rok.


Nakažlivá psí rakovina

Jediné onemocnění, které se podobá infekční rakovině ďáblů medvědovitých, znají veterináři déle než sto let. Poprvé jej popsal ruský veterinář Novikovský v roce 1876. Postihuje psy a přenáší se při páření. U psů zasahuje tato forma rakoviny obvykle penis nebo předkožku, u fen zachvátí nádorové bujení vulvu. Někdy se můžou nádorové buňky dostat zdravému zvířeti při očichávání genitálií nemocného zvířete i do čenichu.

  • Zdroj textu:

    Příroda 3/2010

  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Cameron Wells/Walter and Eliza Hall Institute

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Čingischánovo vraždění udělalo z hedvábné stezky paradoxně bezpečnější místo pro obchod.

Zajímavosti

Skupina trilobitů Ampyx priscus, společně zaplavených bahnem

Věda
Zajímavosti

Vlajky, jež astronauti vztyčili na Měsíci, mohly tamním podmínkám odolávat jen po symbolickou dobu. V přepočtu stály pouhých 650 korun

Vesmír

Babylon dnešní doby

V odlehlých údolích se během staletí vyvinuly stovky etnik s naprosto rozdílnou kulturou a jazykem. Jen s východní části ostrova (tedy nezávislým státem Papua-Nová Guinea) je spojeno celkem 841 různých jazyků a společně se západní Indonéskou půlkou se počet používaných nářečí šplhá k tisícovce. To je asi sedmina všech jazyků světa. Většinou z nich však nehovoří více než 1 000 lidí. Na východní polovině ostrova se proto lidé z různých kmenů dorozumívají prostřednictvím Tok Pisin – směsi místních dialektů a zkomolených výrazů z angličtiny. V západní části je společným dorozumívacím prostředkem indonéština.

Příroda

Ocenění za chemii si odnesl japonský tým, jenž vyzkoumal, že pětileté dítě denně vyprodukuje až půl litru slin.

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907