Rozdělená Evropa: Co předcházelo vypuknutí třicetileté válce?

12.11.2018 - Dušan Uhlíř

Začátek 17. století zastihl Evropu rozdělenou na dva nesmiřitelné tábory: katolický a protestantský. V jejich soupeření nešlo jen o víru, ale především o teritoriální rozdělení sfér vlivu na kontinentu, tedy o politickou moc

<p>Čas politických jednání byl ten tam a ke slovu přišly zbraně</p>

Čas politických jednání byl ten tam a ke slovu přišly zbraně


Reklama

Ze strany protestantů se jednalo spíše o defenzivu. Šlo o to, zda se podaří postavit hráz rozpínavosti katolických Habsburků, kteří vládli téměř polovině křesťanské Evropy. K otevřeným či skrytým spojencům protestantů však můžeme počítat i některé katolické země, jako Francii, Benátskou republiku či Savojsko. 

S kým a proti komu?

Linie, která dělila oba nepřátelské tábory, nebyla všude ostrá a jasně vyhraněná. Například v Německu proti sobě stála početná protestantská knížata a neméně početná knížata katolická. Fronta mezi katolíky a protestanty probíhala také uvnitř Nizozemska, jež už celou generaci vedlo osvobozeneckou válku proti habsburskému Španělsku. Štěpila rovněž společnost rakouských zemí a Uher a rozdělovala i další země tehdejší Evropy. Obdobná situace byla i v zemích České koruny. Postavení protestantů v zemích podřízených rakouským Habsburkům, až dosud více méně trpěných, bylo stále kritičtější. Brzy po roce 1600 byli katolickou stranou tísněni do té míry, že proti ní začali hledat spojence v zahraničí. Pouze dynastický spor, který propukl mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem, oddálil výbuch ozbrojeného náboženského konfliktu.

Říše, nad kterou slunce nezapadá

Hlavním reprezentantem katolického tábora byla silná dynastie Habsburků s nejvyšší duchovní autoritou katolické církve – římským papežem. Habsburkové vládli ve dvou rodových liniích, na trůnech dvou mocných říší. Celý tento rod se od 15. století označoval také jako „casa d´Austria“, dům Rakouský, protože jeho doménou byly rakouské alpské země. Toto označení se v následujícím století přeneslo i na španělskou rodovou linii, která získala španělskou korunu a vládla z Madridu. Původní rakouská linie získala rovněž vládu v českém a uherském království a navíc se tradičně honosila titulem a korunou císaře Svaté říše římské národa německého. Vládla tedy téměř nad celou střední Evropou a představovala v tomto prostoru rozhodující politickou sílu. 

Druhá, španělská linie, ovládala kromě Pyrenejského poloostrova větší část Itálie a jižní Nizozemí, ale také Artois a Franche Comté (dnes součást Francie). K velké španělské říši náležely i rozlehlé zámořské kolonie v Latinské Americe. Jejich bohatství a územní zisky v Evropě učinily ze Španělska velmoc prvního řádu, „říši, nad kterou slunce nezapadá“. Vědomí sounáležitosti obou linií habsburského rodu, jejich rodinná solidarita i společné zájmy vedly k téměř ideální spolupráci na politickém kolbišti Evropy rozdělené od dob reformace krvavými náboženskými spory.

Univerzalistická monarchie Habsburků byla však od sklonku 16.století podrobována těžkým zkouškám. Nešťastná námořní válka s Anglií, rostoucí francouzská konkurence, vzpoura nizozemských provincií a v neposlední řadě permanentní turecké nebezpečí začaly drobit a naleptávat dosud pevné pozice mocného rodu. Jejich síla v obou centrech se ocitla v krizi. To vedlo k dočasné bezradnosti habsburské diplomacie a k hledání nových politických řešení, které vyústilo na začátku 17.století v pokus o radikální obnovu starého univerzalistického řádu. Jeho plodem bylo ještě těsnější spojení španělské a rakouské linie, další sblížení mezi Madridem a císařskou politikou a z toho plynoucí nová převaha habsburského tábora.

Když se dva perou...

Je pochopitelné, že se rozdrobená protestantská Evropa tímto vývojem cítila ohrožena. Sami protestanti byli rozděleni na stoupence Lutherova učení a kalvinisty. Augsburský náboženský mír uzavřený mezi císařem a německými protestanty roku 1555 stanovil sice známou zásadu „cuius regio, eius religio“ (čí je země, toho ať je víra), ale nezahrnoval kalvinisty, kteří tak nebyli v Říši oficiálně uznanou církví. Samotný Augsburský mír zajišťoval jen křehkou rovnováhu mezi katolickou a protestantskou stranou, která byla vývojem událostí po roce 1600 vážně ohrožena novou ofenzívou katolíků. 

Vůdce a hlavní mluvčí říšských protestantů, saský kurfiřt, byl sám luterán a s Kalvínovými stoupenci měl problémy ve vlastní zemi. Vnitřní potíže, které měl se svými poddanými, pošilhávajícími po kalvinismu doma v Sasku, zhoršovaly jeho vztahy ke kalvínské Falci a současně ho vedly do náručí císařské politiky. Kalvinismus, radikálnější než luterství jak ve věcech víry, tak i v politických přístupech, měl svoji oporu v západních oblastech Německa, zatímco luterství zdomácnělo více na severu a na východě. Bylo zapotřebí nějakého impulsu, aby se rozdělení protestanti opět sblížili. Ten na sebe nedal dlouho čekat. 

Krize jménem Donauwörth

Koncem roku 1607 zavdala katolická strana podnět k opětovnému zostření vztahů mezi katolíky a protestanty ve svobodném říšském městě Donauwörthu. Do sporu zasáhli Bavoři, obsadili město vojensky a protestanty vytlačili. To byl důvod, který dal zapomenout na nesváry mezi luterány a kalvinisty. Strach, že by je mohl potkat tento osud, je opět stmelil a vyburcoval k nové aktivitě. Tak vznikla z donauwörtské krize nová fronta sjednocených protestantských stavů pod vedením Falce.

Říšský sněm v Řezně, svolaný roku 1608, ukázal, že obě znepřátelené strany nebyly už ochotny řešit své spory jako dosud. Čas politických jednání byl ten tam a ke slovu přišly zbraně. Falčtí a jejich spojenci opustili sněm a 14. května 1608 založili ve vesnici Ahausenu nedaleko Anspachu společnou Unii na obranu evangelické víry. Byli v ní zastoupeni jak kalvinisté, tak luteráni.

Unie se ustavila na deset let a tvořilo ji deset protestantských říšských knížectví a několik svobodných měst. Jejím hlavním iniciátorem a nejsilnější autoritou byl falcký kurfiřt Fridrich IV., po jehož smrti roku 1610 převzal nástupnictví jeho málo rozhodný, teprve čtrnáctiletý syn Fridrich V.

Avšak za vojenského velitele si Unie zvolila energického knížete Kristiána z Anhaltu, který ve skutečnosti vystupoval jako její politická hlava. Saský kurfiřt Jan Jiří jako vůdce luteránů v Říši si však k Unii zachoval rezervovaný poměr a nikdy do ní nevstoupil. Osvojil si roli třetí síly mezi protestanty a císařem, ke kterému byli saští kurfiřti tradičně loajální. Tím se ovšem protestantskému táboru odcizoval.

Liga bez císaře

Jako odpověď na vznik protestantské Unie založila katolická knížata v Říši vlastní ozbrojený spolek. Iniciativy se chopil radikální vévoda Maxmilián I. Bavorský, a tak vznikla 10. července 1609 v Mnichově katolická Liga, která ve svých řadách soustředila katolická církevní a říšská knížata včetně tří církevních kurfiřtů – mohučského, kolínského a trevírského. Hlavou Ligy s neomezenou pravomocí v době války se stal Maxmilián Bavorský, jeho spoludirektorem byl jmenován arcibiskup mohučský. Císař přizván nebyl. Tak byly rozdány karty pro budoucí válečnou hru a bylo jen otázkou času, kdo tuto partii otevře. Stačila malá záminka, a konflikt mohl vypuknout.

Ohnisek napětí mezi oběma stranami bylo ve druhém desetiletí 17. století hned několik a každé z nich hrozilo přerůst v mezinárodní konflikt. Jedním z nich byl spor o uprázdněné říšské vévodství Jülich-Kleve-Berg, o něž měla zájem knížata z obou stran, jiným byla válka rakouských Habsburků s Benátskou republikou o Gradišku ve Furlánsku či zápas o alpské přechody ve Valtelině. Trvalým problémem byl odboj sedmihradských knížat, hlásících se k protestantskému táboru, proti Vídni. Souhra okolností i náhod způsobila, že k válečnému výbuchu došlo roku 1618 v Čechách.

  • Zdroj textu:

    Kauzy (extra Historie)

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Bílý slon je absolutní a finančně velmi nákladnou přítěží, kterou ale nemůžete nepřijmout

Historie
Válka

Dineobellator žil ve světě těsně před dopadem osudového meteoritu.

Věda

Slayton během výcviku na trenažéru v Houstonu - lékaři mu diagnostikovali vzácnou srdeční vadu. Ani je však nenapadlo ho vyřadit z přípravy ke kosmickým letům.

Vesmír

Historie Leptis Magna byla krátká, avšak oslňující. Město vzniklo v 7. století př. n. l. coby obchodní přístav Féničanů a dlouho tvořilo součást Kartága. 

Cestování

V minulosti byly zaznamenány i případy, kdy matka dokázala zachránit svému dítěti život právě díky onomu nedefinovatelnému pocitu, který jí našeptával, že se dítě ocitlo v ohrožení. 

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907