Reklama


Rumunské pohoří Căliman: Na nejvyšší karpatskou sopku

26.03.2014 - Martin Janoška

Z bezpočtu vyhaslých sopek karpatského oblouku najdete tu nejvyšší a pravděpodobně také nejzajímavější v severním Rumunsku. Pohoří Căliman je pozůstatkem obrovského stratovulkánu a od roku 1990 patří k mezinárodně uznávaným národním parkům


Reklama

Căliman je součástí řetězce vulkanických pohoří, které z vnitřní strany více či méně souvisle lemují karpatský horský oblouk. Jeho sopečný původ přesvědčivě prozrazuje mohutný částečně zachovalý kráter (kaldera), v němž se nacházelo centrum vulkanické činnosti. Ze severní strany byl tento kráter proražen erozní silou říčky Neagra, takže z něj zbyly jen východní, jižní a západní okraje tvořící dnes v centrálních partiích horstva charakteristickou podkovu hlavního hřebene. Tím se Căliman podobá slovenské Poľaně, avšak kromě větší nadmořské výšky má i něco navíc. V bývalém kráteru se z dob sopečné minulosti dochovaly mocné nánosy síry, které se staly předmětem rozsáhlé těžby. Právě bohaté naleziště síry stálo u zrodu názvu Sirné hory, který Călimanu přiřadil Miloslav Nevrlý v Karpatských hrách – kultovní knize o rumunských horách.

Zatím neprozkoumaná divočina

Căliman ovšem nenabízí jen zajímavosti geologického rázu. Tento obrovský prostor lze i v dnešní době označit jako pustou divočinu. Většinu území pokrývají převážně smrkové lesy, které v hřebenových partiích přecházejí do bujných a těžce průchodných porostů kosodřeviny a jalovců. Můžete si všimnout i borovice limby, jež zde tvoří jednu z mála životaschopných populací rumunských Karpat. Lesy jsou plné hub, louky využívané tradičně pro pastvu ovcí a koní zdobí květy kýchavic, arnik, konikleců a upolínů. 

Nechybějí velké karpatské šelmy (medvěd, vlk a rys), žije tu i kočka divoká, tetřev a vydra, naopak chybí kamzíci a svišti. Důkladný průzkum zdejší flóry a fauny je však zatím v počátcích, systematicky se rozvíjí teprve od roku 2004, kdy byla založena správa národního parku se sídlem v lázeňském městě Vatra Dornei na severním okraji pohoří.

Větve, psi a voda

Chcete-li se s călimanskou divočinou důvěrně seznámit, nezbývá než vzít batoh, naplnit jej vším nutným alespoň na čtyřdenní přežití a psychicky se připravit na náročné putování. Turistické chodníky tu nejsou zrovna v nejlepším stavu, často se ztrácejí v neprůchodných porostech kosodřeviny a jalovců, které dřou nohy, šlehají do tváří a zachytávají se za batohy. V takových – dlužno dodat velmi častých – situacích se tempo pochodu rapidně snižuje, síly ubývají a turistické značky mizí. Pokud navíc prší, pláštěnka se potrhá a člověk je mokrý hned dvakrát – jednou od deště a podruhé ještě mnohem víc od šlehajících větví. 

Dalším rizikem jsou pověstní pastevečtí psi, o nichž píše v souvislosti s Călimanem docela dramaticky i Miloslav Nevrlý v Karpatských hrách. Kontaktu s nimi se nelze při putování pohořím vyhnout, jelikož pastviny se rozprostírají hlavně v hřebenových partiích, kudy vedou turistické chodníky. Hůl na udržení dorážející psí smečky v bezpečné vzdálenosti je stejně nezbytná jako putování ve větší, alespoň tříčlenné skupině lidí. Problém představuje také nedostatek vody vyplývající ze sopečného podloží. Nahodilé hledání pramínků nemusí být vždy úspěšné, proto je dobré si předem zjistit vhodná místa k táboření, u nichž jsou většinou i vydatné a nevysychající prameny. Rozhodně se vyplatí nést s sebou zásobu vody na celý den. Ve vyložené nouzi je možné zakotvit v chatě vedle meteorologické stanice na vrcholu Reţitiş (2021 m). K dispozici jsou jednoduché palandy, pivo a kořalka, plynový vařič a dešťová voda nachytaná z okapu mírně proděravělé střechy.

Horské dominanty Călimanu

Asi nejznámějším místem Călimanu je skalní útvar Dvanáct apoštolů, který je krajinnou dominantou a ozdobou stejnojmenného kopce (1 711 m) na západním okraji kráteru. Objevuje se dokonce v reklamním spotu rumunské televize na jakousi „dobrou vodu“. Bizarní uskupení fantasticky modelovaných skal z andezitového tufu připomíná zkamenělé lidské i zvířecí bytosti, k nimž se vztahují starobylé lidové pověsti. Na vrcholky zdánlivě nepřístupných skal, čnících nad okolní les, lze celkem pohodlně vystoupit a pokochat se pohledem na okolní nekonečný horský svět s roztroušenými vesničkami hluboko v údolích. Za dobré viditelnosti se na severozápadním obzoru rýsuje mohutná hradba Rodny a pyramidy hor Suhardu.

Další zdaleka viditelnou dominantou pohoří je nejvyšší, asi čtyři kilometry dlouhý hřbet lemující jihozápadní okraj bývalého kráteru. Vystupuje jako příkrá střecha nad okolní kopce a jeho nejvyšší bod tvoří malá pyramida Pietrosulu (2 100 m) – nejvyššího kopce v pohoří. Je to jediná malá partie, kde pohoří získává vysokohorský, alpinský ráz. Právě nahoře na jižním okraji kráteru je velmi patrný rozdíl mezi vnějšími svahy vyhaslé sopky a vnitřními srázy někdejší kaldery. Zatímco na jih do Transylvánie se pohoří uklání velmi pozvolně a mírně, na sever do kráteru spadají příkré lavinové svahy. Částečný vliv na rozdílné expozici obou protilehlých svahů Călimanu mělo i čtvrtohorní zalednění v pleistocénu.

Stopy neurvalé minulosti

Jakmile se octnete v centrálních nejvyšších partiích Călimanu, bude vaše zraky neodbytně přitahovat opuštěný sirný důl, který je bizarním zpestřením velehorské krajiny. Tvoří jej torzo odtěženého kopce Negoiu Romanesc, lemovaná po úbočích ohromnými haldami výsypek, a vlastní mnohaposchoďová díra do země pod východní troskou kopce. Nejpůsobivější pohled do ní nabízí vrchol Reţitiş (2 021 m n. m.) s meteorologickou stanicí. 

Obrovský důl dlouhá léta bezohledně požíral své okolí. Devastace přírody a krajiny dosáhla vrcholu za neblaze proslulého Ceauşescova režimu, kdy za své vzaly i unikátní lávové jeskyně s bohatou výzdobou neobvyklých minerálů. Krátce po revoluci byl provoz dolu zastaven. Dnes je celý důlní komplex opuštěný, včetně rozpadajících se domků bývalé hornické osady Luana. Zbyl jen pach síry a ohromné haldy hlušiny, které přívalové deště pravidelně splachují do údolí Neagra Şarului. Díky činnosti dolu vede přes celý masív Călimanu z jihu na sever silnice sjízdná terénními vozy. Občasný řev motorů proto rovněž patří k typickému koloritu okolní podivuhodné krajiny.

Překážky prvních dní

Ideálním východiskem pro výpravu na Căliman je vesnice Gura Haitii ležící na severním úpatí pohoří – v místě, kde došlo k proražení sopečného kráteru. Při dobré kondici a počasí lze odtud vystoupit na hřeben, za tři dny obejít podkovu bývalého kráteru a vrátit se zpět. Do Gura Haitii jezdí čtyřikrát denně autobus z 25 km vzdáleného lázeňského města Vatra Dornei, které má dobré železniční spojení i s Českou republikou. 

My jsme však ve Vatra Dornei nechtěli čekat na odpolední autobus, a proto jsme přímo z lázní vyrazili po značce modrého trojúhelníku směrem na Dvanáct apoštolů. Výstup měl trvat osm hodin, ale kvůli špatně značené cestě a četným polomům jsme za tuto dobu došli jenom na tábořiště pod vrch Cerbul. Je zde jedna z mála informačních tabulí, nový dřevěný přístřešek, pramen a mužský klášter. Díky tomu jsme mohli pozorovat mnichy, kteří v černých kutnách chodí po hřebeni na houby a byliny.

Druhý den jsme za téměř celodenního dunění hromů přešli západní okraj kráteru kolem Dvanácti apoštolů. Přes porosty jalovců a kosodřeviny jsme se nakonec probili až k tábořišti u cesty Maria Terezia, která ze severní strany traverzuje nejvyšší hřbet Călimanu. K vodě se zde musí scházet asi sto výškových metrů, je to však nesmírně hezké místo. Stanovala tu skupina britské mládeže, kterým rumunští průvodci nesli na koních proviant a výstroj.

Blesky a síra na cestu

Třetí den jsme zdolali nejvyšší Pietrosul, výstup kosodřevinou, byť po značce, byl ale příšerný a vyčerpávající. Místo bláhově očekávaných šedesáti minut jsme šli téměř tři hodiny. Nahoře nás uvítalo sluníčko a další směr pochodu určoval jižní okraj kráteru nad sirným dolem. Průtrž mračen s krupobitím a blesky nás zastihla v sedle Nicovala (1 910 m), kousek před meteorologickou stanicí. Na tábořiště Iezerul u jediného jezera v pohoří jsme již nedošli, nezbylo než vzít zavděk chatou vedle meteorologické stanice a stát se součástí bujarého kolektivu rumunské mládeže, která zde pořádala hlučný víkendový dýchánek. 

Bohužel ani ráno se počasí neumoudřilo, a tak jsme kvůli mlze a dešti zvolili místo vrchů Căliman Izvor a Căliman Cerbul na východním okraji bývalého kráteru sestup po silnici kolem sirného dolu do Gura Haitii. I tato cesta však měla své kouzlo, protože jsme si důl hezky zblízka prohlédli a nasbírali si kameny se sírou, abychom pak mohli podle rady Miloslava Nevrlého z Karpatských her „dýmem doma uvádět svá pekelná kalimanská vyprávění“.

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Martin Janoška

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Z lovce kořistí

mumifikovaný pes
kde: USA | muzeum: Southern Forest World

Psal se zhruba rok 1960, když se jistý pes při lovu vrhl za kořistí do díry v kořenech kaštanu. Nora, kterou objevil, navazovala na dutinu uvnitř kmene, a tak se chlupáč jal šplhat. Jenže po osmi a půl metrech se prostor zúžil a z lovce se stala kořist. Uvězněné zvíře se nedokázalo zachránit a nakonec uhynulo žízní. Třísloviny, jež dřevo kaštanu vylučuje, se postaraly o konzervaci mršiny, takže když nebohého psa v roce 1980 našli pracovníci dřevařské společnosti Kraft Corporation, připomínal mumii. Objev pak věnovali muzeu Southern Forest World v americké Georgii a jeho zaměstnanci začali zvířeti přezdívat „stuckie“ – od slova „stuck“, tedy „uvíznout“.

Zajímavosti

Z Rudolfa vyrostl inteligentní a vzdělaný mladý muž

Historie
Reklama

Hydronaut bude přesně simulovat podmínky v kosmu – ani na jeho palubě nesmí dojít k žádné chybě.

Zajímavosti

Emma Haruka Iwao

Věda

Start nosné rakety Delta 4 se satelitem WGS-10 

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907