Sally Rideová: Těžká cesta první astronautky

14.03.2014 - Tomáš Přibyl

V červenci roku 2013 oplakaly Spojené státy ztrátu své hrdinky nejvyšší kategorie: první americká astronautka Sally Rideová podlehla rakovině slinivky. Žena, která Američankám pomohla otevřít brány vesmíru...


Reklama

Atmosféra v místnosti, kde se každé pondělí scházeli na pracovní poradu američtí astronauti, byla 19. dubna 1982 velmi napjatá. Vedení totiž dopředu avizovalo „několik“ nominací do posádek raketoplánů: bylo přitom jasné, že se jimi bude přepisovat historie. V roce 1978 se oddíl astronautů totiž poprvé otevřel i ženám a zástupcům menšin. Formálně jim sice nikdy nebyl uzavřen, ale praxe byla pochopitelně jiná.

Každopádně se od roku 1978 začalo k letům do vesmíru připravovat šest žen a čtyři Afroameričané (jak v USA politicky korektně označují černochy). Do prvních šesti letů raketoplánů byli jmenováni veteráni z programu Apollo nebo kandidáti, kteří na svoji příležitost čekali třeba i patnáct let: nyní ale bylo jasné, že se při sestavování posádek poprvé sáhne také do oddílu 1978.

Bylo tomu skutečně tak: do posádek tří raketoplánů byla v dubnu 1982 jmenována první americká žena Sally Rideová i první černoch Guy Bluford. Jak ve svých pamětech později vzpomínal jiný kandidát Mike Mullane: „Sally Rideová se ten den stala ikonou. Tím, že dostala v letu do vesmíru přednost před svými pěti kolegyněmi, získala jízdenku k bezstarostnému životu.“ Mullane to vzápětí vysvětlil: „Měla jistotu, že bude celebritou, že bude mít navždy všechny dveře otevřené, že bude na dobře placených místech ve správních radách, bude brát vysoké honoráře za přednášení na univerzitách nebo za konzultace… Ostatní astronautky měly navždy žít v jejím stínu.“

Mullane měl pravdu jen částečně. Z Rideové se skutečně stala celebrita první kategorie, ale její život rozhodně nebyl bezstarostný.

Kosmické cesty Sally Rideové

Ačkoliv to nebylo nijak oficiální, přesto bylo ženám ve Spojených státech nepřímo bráněno zapojit se do výcviku. Když byl vybírán první oddíl amerických astronautů, platilo pravidlo, že jeho členové musí být zkušební piloti. Ženy už sice v té době v armádě létaly, ale maximálně jako pilotky zásobovacích nebo spojovacích strojů – o kariéře zkušební pilotky si mohly nechat jen zdát. Podobné obstrukce přetrvávaly i v podmínkách pro přijetí do dalších šesti oddílů astronautů: až výběr číslo osm v roce 1978 měl vysloveně uvedeno, že tentokrát budou (poprvé) vybrány i ženy a zástupci menšin.

Nominace Sally Rideové coby první americké astronautky ke kosmické misi nebyla překvapením: své kolegyně v mnohém převyšovala a vyzařovala i jisté charisma budoucí ikony. Měla však také nesporný technický talent, který se projevil například tím, že jako první žena v historii zastávala funkci spojaře s kosmickou lodí (CAPCOM).

Své šance se zhostila bravurně a 18. června 1983 se stala na palubě raketoplánu Challenger první americkou astronautkou. Po Těreškovové a Savické pak byla třetí ženou světa v kosmu. Mimochodem, bylo jí 32 let a dodnes drží titul „nejmladší Američan ve vesmíru“.

Rideová věděla, že je ostře sledovanou průkopnicí. Na tiskové konferenci NASA si jen povzdechla: „Je smutné, že se v souvislosti s americkým kosmickým programem řeší barva mých bot. Je škoda, že naše společnost není dále.“ Ani americká média nezajímalo, že má Rideová doktoráty z astrofyziky a z angličtiny nebo že se podílela na vývoji „kanadské ruky“ coby manipulátoru pro raketoplány. Zato si novináři všimli, že pro její misi byla na kosmické toaletě na palubě raketoplánu instalována plenta zajišťující soukromí: do té doby byly základní hygienické potřeby mezi členy posádky napůl veřejnou záležitostí.

Kdyby Rideová chtěla, mohla odejít na vrcholu slávy a do smrti nemusela hnout prstem. Ona se ale do kosmonautiky zamilovala a zůstala v oddíle astronautů, což jí zanedlouho vyneslo jmenování do další posádky: v říjnu 1984 letěla podruhé raketoplánem Challenger. Mimochodem, společně s ní letěla i další astronautka Kathryn Sullivanová, takže poprvé v historii byly na palubě kosmické lodi dvě ženy společně.

Život po vesmíru

Počátkem roku 1985 byla Rideová jmenována do další kosmické mise: měla ji uskutečnit v červenci 1986. Všechno ale bylo jinak, když krátce po startu z Kennedyho kosmického střediska na Floridě havaroval 28. ledna 1986 raketoplán Challenger a celá jeho sedmičlenná posádka zahynula. Pro program to byla velká rána, lety byly na neurčito přerušeny a posádky rozpuštěny.

Rideové bylo nabídnuto členství v komisi, která zkázu Challengeru vyšetřovala. V srpnu 1987 se rozhodla z oddílu astronautů odejít. Věnovala se přednášení na univerzitě, popularizaci kosmonautiky a práci s dětmi – snažila se hlavně podporovat dívky, aby se nebály jít i do tradičně mužských profesí. Když v únoru 2003 havaroval při návratu z vesmíru raketoplán Columbia, Rideová byla opět ve vyšetřující komisi. Stala se tak jediným člověkem, který se angažoval ve vyšetřování obou neštěstí.

Reklama

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 10/2012

  • Zdroj fotografií: NASA

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Zařízení označovaná jako exosuits představují měkkou variantu podstatně robustnějších robotů.

Zajímavosti

Kočky jsou jedním z nejhorších invazních druhů dneška.

Věda

Nová vizualizace jedné z nejextrémnějších hvězd.

Vesmír

Loď Altalena přivážející zbraně pro Irgun se stala cílem palby vládních jednotek židovského státu. (kolorováno).

Válka
Historie

Černobílý mořský vlk

Mezi nejobávanější predátory mezi vodními savci nepochybně patří kosatka dravá (Orcinus orca) – až šestitunový kytovec. Kosatku coby vrcholného predátora v jejím přirozeném životním prostředí nic neohrožuje. Tito několikatunoví savci z čeledi delfínovitých dovedou plavat rychlostí bezmála 60 km/h, vidí skvěle nad hladinou i ve vodě, výborně slyší a pomáhají si také echolokací. Loví v organizovaných smečkách, proto se jí někdy přezdívá „mořský vlk“. V průměru pozře skoro čtvrt tuny masa denně a zabíjí bez problémů i velké žraloky nebo ploutvonožce.

Skutečné nebezpečí však představují pouze pro svou kořist. Ve volné přírodě ještě nedošlo k žádnému útoku na lidi, který by skončil smrtí – kosatky si člověka obvykle jen spletou se svým běžným úlovkem a včas se zastaví, což se připisuje jejich vysoké inteligenci. 

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907