Medvídek mýval (zvaný také mýval severní) původně žil v opadavých a smíšených lesích Severní Ameriky. Díky své přizpůsobivost se později tito živočichové rozšířili do horských oblastí, pobřežních močálů i městských regionů, kde jsou mnohými lidmi považováni za škodnou.
Už mladí mývalové mají výraznou „obličejovou masku“, která jim vysloužila přezdívku „bandité“ a místo v mnoha legendách severoamerických indiánů.
Za pověst škodné vděčí mýval severní (Procyon lotor) nejen svojí všetečnosti a všežravosti, ale určitě i zbarvení v obličeji, které jim dodává vzezření ozbrojených lupičů s maskou.
První bílí Američané, kteří se hlouběji zajímali o přírodu Nového světa, zařazovali mývaly do příbuzenstva psů, koček, jezevců a především medvědů. Moderní taxonomie těmto 40–70 cm dlouhým a 3,5–9 kg těžkým šelmám přiřkla místo v čeledi medvídkovitých, kam ještě patří například nosálové nebo jihoamerický medvídek kynkažu.
I když si lidé nebyli jisti zoologickým zařazením těchto tvorů, velmi brzy si povšimli jejich zvyku „umývat“ potravu, což se odrazilo nejen v českém pojmenování, ale například také v němčině, italštině, maďarštině, japonštině, francouzštině nebo portugalštině. Zvyk máčení jídla ve vodě ovšem stále není uspokojivě vysvětlen.
TIP: Géniové zimního spánku - Proč nemají medvědi proleženiny a neochabují jim svaly?
Podle jedné teorie si tak mývalové při ohmatávání předmětů změkčují tlapky a zlepšují tím hmatové schopnosti. Určitě nesprávná je představa z konce 18. století, podle níž mývalové nemají dostatečnou produkci slin a vlhkost si tak při požívání jídla dodávají do úst „uměle“. Obecně přijímaná je domněnka, že mývalové takto imitují lov potravy z vodních toků, čemuž by nasvědčoval fakt, že umývání jídla u nich bylo pozorováno pouze v zajetí.
časopis Příroda
ZajímavostiTajemství slavné Dürerovy Růžencové slavnosti už dnes vlastně neexistuje, i když právě tento obraz je českému publiku nejpřístupnější: visí v Národní galerii.
VesmírSonda Voyager 2 se již nachází v tzv. mezihvězdného prostoru. Aktuálně ji dělí od Země 120 AU. Její dvojče Voyager 1 se pohybuje ve vzdálenosti 150 AU.
PřírodaPři lovu využívají lvíčci zlatí dlouhých prstů, jimiž snadno dosáhnou do nedostupných děr a skulin. Populace lvíčků zlatých přežívá v malé oblasti nedaleko brazilského Rio de Janeira.
RevueLeTourneau: Terénní stonožka
Obří terénní vozidlo se zrodilo v hlavě geniálního amerického vynálezce Roberta Gilmoura LeTourneaua. Délkou i provozním řešením připomíná vlak a jeho základní myšlenka vychází z lokomotivy, která díky dieselelektrickým generátorům produkuje dost energie na uvedení zbylé části soupravy do pohybu. Netřeba dodávat, že zkonstruování takového kolosu nebylo snadné, nicméně v roce 1958 konečně vznikla zcela funkční verze TC-497: poháněly ji čtyři turbínové motory s celkovým výkonem 4 680 koní, její kola měřila 3 m v průměru a celá souprava dosahovala úctyhodných 170 m. V „lokomotivě“ dokonce zbylo místo pro ubikaci, v níž mohlo žít až šest zaměstnanců. Maximální rychlost kolosu ovšem činila pouhých 32 km/h.
Funkční mnohokolka navíc bohužel přišla v době, kdy už se o přepravu těžkých břemen v terénu staraly výkonné transportní vrtulníky. Pozemní vlaky proto skončily na vrakovištích nebo v muzejních expozicích.
