Stalinovi korunní princové (3): Ivan Stěpanovič Koněv vs. Georgij Konstantinovič Žukov

Ačkoliv v Rudé armádě vyrostly desítky vojevůdců s nejvyšší šarží, symboly vítězství nad nacistickým Německem se stali Georgij Žukov a Ivan Koněv. Které činy právě tyto dva muže vynesly na výsluní a jak se vypořádávali se vzájemnou rivalitou?

31.08.2021 - Miroslav Mašek



Po angažmá u Leningradu měl Georgij Žukov podruhé zazářit přímo v metropoli. Tu hájil jednak jeho Západní front, jednak Koněvovy svazky. Vítěz od Chalchyn-golu si uvědomil, že na Sibiři zahálejí desítky divizí, které vyčkávají na případný japonský útok. Císařské ofenzivě však nic nenasvědčovalo – výprask z roku 1939 nepřítele zjevně odstrašil. Žukov tedy vsadil vše na jednu kartu a nařídil těmito vojáky posílit linie před metropolí. Sovětům hrála do karet i tuhá zima, která Wehrmacht zdržela, a Žukov získal čas na přípravu protiúderu. Chtěl nejprve shromáždit dostatek záloh, jenže Stalin trval na masivním frontálním útoku. 

Úspěch pod Moskvou

Začátkem prosince 1941 udeřila Rudá armáda silou 88 střeleckých a 15 jízdních divizí i 1 500 obrněnců. Navzdory počátečním úspěchům se postup záhy zpomalil a nakonec zastavil. Němcům se podařilo stabilizovat frontu na nové linii, k jejímuž prolomení neměl Žukov prostředky. Hlavní úkol přesto splnil – Moskva byla zachráněna. Zásluhy na ubránění metropole měl též Koněv, byť někteří historikové oba velitele za tyto boje kritizují. Většinou totiž jen pasivně přejímali rozkazy Stavky, aniž se snažili o jejich korekci, což vedlo ke zbytečným ztrátám.

Podobným omylům se Koněv s Žukovem nevyhnuli ani v roce 1942, kdy se Rudá armáda opakovaně pokoušela převzít iniciativu. Zejména Žukov v této fázi války projevil málo snah o manévrové operace a hnal vojáky do frontálních útoků za každou cenu. Nejvíce krvácely divize nasazené v letních měsících u Rževa a jeden ruský historik popsal Žukovovo počínání výmluvně: „Šlo mu jen o vítězství a neváhal obětovat obrovské počty mužů, aby jej dosáhl.“ 

U Stalinova města

Na podzim 1942 se schylovalo k bitvě, která měla znamenat přelom na východní frontě. Ke Stalingradu se blížila německá 6. armáda a „zachránce měst“ Žukov obdržel nový úkol. Západní front předal Koněvovi a pustil se do řízení defenzivy. Coby jediný náměstek vrchního velitele měl značné pravomoci, takže koordinoval šest armád čítajících milion mužů. Přesto zářijové pokusy o ohrožení levého křídla 6. armády selhaly.

Nakonec se Sovětům podařilo Stalingrad koncem listopadu obklíčit a dostat nepřítele do kleští. Žukov využil zálohy k utažení smyčky a začal shromažďovat další síly k hlavnímu úderu. Mezitím nechal své muže podnikat menší výpady proti stále unavenějšímu nepříteli. I kvůli neschopnosti Berlína zásobovat odříznuté svazky se polní maršál Friedrich Paulus 31. ledna 1943 vzdal. Rudá armáda dosáhla slavného vítězství, byť za cenu zhruba milionu mrtvých.

Krvavá cena

U Stalingradu Žukov zase jednou neváhal ukázat svou tvrdost – tisíce rudoarmějců skončily před popravčí četou za zbabělost a velitelé mnohdy vedli vojáky do útoku s tím, že v případě ústupu budou postříleni. Postupoval dle pokynu, aby Rudá armáda uhájila město nesoucí Stalinovo jméno za jakoukoliv cenu. Ta nakonec zaplacená se Moskvě jevila přijatelně a Stalingrad se stal Žukovovým největším úspěchem.

TIP: Za Volhou už není země: Jak vypadalo dobývání Stalingradu v roce 1942

Ani tentokrát však není jeho přínos tak jednoznačný, jak komunistická historiografie líčila. Ve skutečnosti tříštil pozornost mezi Stalingrad a přípravy operace Mars (druhá rževsko-syčevská ofenziva z konce roku 1942), do níž se zapojili také Koněvovi vojáci. Rudá armáda při ní dosáhla jen mizivých úspěchů a za cenu 70 000 padlých poutala německé svazky, které by jinak zamířily ke Stalingradu. 

Pokračování v úterý 7. září


Další články v sekci