Staronový div z Abú Simbel: Jak se stěhovala největší památka v dějinách?

22.08.2019 - Nikol Patíková a David Bimka

Zdálo by se, že nic víc ohromujícího než pyramidy a chrámy v Luxoru už Egypt nabídnout nemůže. Čtveřice kolosálních soch vytesaná do skály se však stala jedním ze symbolů země na Nilu – a jejich záchrana pak zázrakem moderního inženýrství

<p>Z pohledu na Velký chrám se tají dech. Přesně s tímto cílem ho architekti před 3 300 lety vybudovali.</p>

Z pohledu na Velký chrám se tají dech. Přesně s tímto cílem ho architekti před 3 300 lety vybudovali.


Reklama

Když poprvé zahlédnete chrámy Abú Simbel, zatají se vám dech. Čtyři dvacetimetrové sochy shlížejí na návštěvníky a probouzejí v nich pocit, že by je dokázaly bez milosti zašlápnout, pokud by se jim taková myšlenka v kamenných hlavách zrodila. Přesně to byl také jejich zamýšlený efekt, který ovšem neměly vyvolávat u novodobých turistů, nýbrž v uctívačích egyptských bohů před 3 300 lety

Málokterý ze současných návštěvníků si bez nahlédnutí do bedekru uvědomí, že se nedívá na podobizny čtyř různých faraonů, ale na čtveřici idealizovaných portrétů jediného muže – faraona Ramesse II. Ten tak vyjádřil svoji božskost, která ve čtyřnásobném vtělení překonává obyčejnou malost běžného smrtelníka. 

Ohromit a zanechat v úžasu bylo od počátku hlavním úkolem Abú Simbelu. Ramesse II. zahájil jeho výstavbu okolo roku 1264 př. n. l. a během dvaceti let dovedla armáda řemeslníků cíl k dokonalosti. Vzhledem k technologickým možnostem doby šlo o bezprecedentní inženýrský výkon. Obrovský monument byl zamýšlený pro obyvatelstvo sousední Núbie (dnešního Súdánu), kterou Egypt částečně pohltil. Měl demonstrovat vojenskou, technickou, organizační i spirituální nadřazenost země na Nilu a účinek se skutečně dostavil – Núbijci se rychle „egyptizovali“ a převzali novou kulturu. Teprve mnohem později se ukázaly i nevýhody takového postupu: Po 700 letech se vojska vzkvétajícího núbijského království Kúš přes Egypt převalila a nastolila vládu „černých faraonů“. 

V příbytku bohů

Ačkoliv nejviditelnější část komplexu tvoří sochy Ramesse II., další poklady se ukrývají podél jejich nohou i v útrobách pískovcového masivu za nimi. U kolen kolosů jsou vytesány menší postavy, ovšem stále v nadživotní velikosti. Jde o členy rodiny, matku faraona, jeho manželky i nejvýznamnější ze synů a dcer. Zvláštní místo mezi prostředními obry zaujímá bůh slunce Re s hlavou sokola. A zvednete-li pohled ještě výš, uvidíte na vrcholu Velkého chrámu vlys s paviány, kteří vzývají vycházející slunce.

Vstupem mezi sedícími kolosy projdete do velké síně, podepírané osmi sloupy. Před každým z nich se tyčí další, tentokrát „jen“ desetimetrová socha Ramesse. Strop zdobí obrazy supů coby ochránců a symboly bohyně Nechbet, která se znázorňuje právě jako sup či kobra. Nakonec se dostanete do svatyně s velkými skulpturami bohů, jimž je chrám zasvěcen, tedy Re, Amuna a Ptaha. Komplex byl původně vystavěn tak, aby první paprsky slunce během jarní a podzimní rovnodennosti pronikly dovnitř, posouvaly se po stěnách a nakonec ozářily tři z výše zmíněných soch v hlubokém nitru stavby, 63 m od vstupu. Ptah jakožto vládce temnoty a podsvětí však zůstává navždy ve stínu. 

Pokud se k obřím skulpturám postavíte čelem, budete mít po pravé ruce druhý, menší chrám. Pojí se s královnou Nefertari, hlavní a údajně také nejoblíbenější manželkou Ramesse II. O jejím výjimečném postavení hovoří záznamy, podle nichž faraona doprovázela už od prvního dne jeho vlády při všech státních i náboženských příležitostech. Manžel ji přežil o mnoho let, a nejenže jí nechal postavit velkolepou hrobku (nachází se v Údolí královen nedaleko Luxoru), ale především jí zasvětil svatostánek, který sdílí se sluneční bohyní Hathor. 

Napětí stoupá 

Koncem 50. let se egyptská vláda rozhodla vybudovat na Nilu novou přehradu, protože starší nádrž z počátku století už kapacitně nedostačovala. Monumentální projekt Asuánské přehrady dosahoval národního významu: Plánovaná hydroelektrárna by pokryla potřeby celého egyptského průmyslu a vzniklé Násirovo jezero mělo utlumit tradiční výkyvy v průtoku mohutné řeky. Zabránilo by se tak nejen záplavám, ale rovněž obdobím sucha, jež sužovala zemědělství. 

Důležitost projektu však dalece překročila hranice Egypta, a dokonce vyvolala mezinárodní krizi. Půjčku na vybudování nádrže neschválila Světová banka na nátlak Spojených států, které nelibě nesly politické sbližování Egypta a SSSR. V reakci na to prezident Gamál Násir znárodnil Suezský průplav, významnou dopravní tepnu spojující Rudé a Středozemní moře a pověstnou „továrnu na peníze“. Británii a Francii se podobné nakládání s „jejich“ majetkem nelíbilo, načež zahájily invazi do africké země. Akce však skončila debaklem a obrovskou mezinárodní ostudou, která jen urychlila pád koloniálních dominií obou států

Jenže pokud byl Násir ochotný kvůli přehradě konfrontovat dvě vojenské supervelmoci, mohly ho zastavit prastaré chrámy, které by plánovaná nádrž zničila? Celý svět znal odpověď, a tudíž nezbylo než urychleně jednat.

Spasitelé z UNESCO

Horečnou aktivitu vyvíjel především fond UNESCO, který ironicky sídlí v Paříži. Dokázal k nenahraditelným monumentům přitáhnout pozornost celého světa – a následující události dnes připomínají, že lidstvo dokáže nejen válčit, ale také spojit síly k velkým projektům překračujícím možnosti jednotlivých států. Egyptskou vládu se podařilo přesvědčit o nutnosti chrámy zachovat, ačkoliv náklady byly obrovské. Jen cena přesunu největšího svatostánku se odhadovala na 40 milionů dolarů, v přepočtu zhruba dnešních 6,6 miliardy korun. A bylo třeba zachránit nikoliv jednu, nýbrž hned deset památek: Musely se rozebrat a znovu postavit na vyvýšeném místě, tak aby na ně vody přehrady nedosáhly. 

Přibližně polovinu peněz shromáždil fond od nejrůznějších dárců, včetně jinak negativně naladěných USA. Druhou část se pak zavázal pokrýt Egypt. Jeho rozhodnutí pramenilo stejně tak z lásky k vlastní historii jako z čistě pragmatických pohnutek – turistický průmysl se totiž později stal jedním z hlavních zdrojů ekonomiky země. Na místo se sjely stovky místních i zahraničních archeologů a inženýrů s úkolem vymyslet, jak mamutí projekt uvést do života. Na dlouhé přešlapování přitom nezbýval prostor: Egyptská vláda nehodlala s výstavbou přehrady otálet, a tak se záchrana chrámů proměnila v závod s časem

Kde se rodí respekt

Archeologickou část prací vedl od roku 1964 polský egyptolog Marian Michalowski, kterého Egypťané dobře znali díky početným vykopávkám, na nichž se podílel. Podpořil nápad na technické řešení přesunu z pera švédské firmy VBB, která tak převzala dohled nad inženýrskou fází. Odborníci přišli s tím, že je třeba celý komplex rozřezat na dvacetitunové kvádry a přemístit je o 200 metrů dál a 65 metrů výš – hladina přehrady měla vystoupat přesně o 60 metrů

V prvním stadiu bylo nejdůležitější všechno pečlivě vyměřit, nafotit a zakreslit. Chrámy měly být přeneseny s naprostou pečlivostí ve stejné vzdálenosti od sebe. K tomu posloužily nákresy a mapy okolí svatostánků, stejně jako jejich průčelí a interiérů, tak aby nedošlo k chybě. Během exkavačních prací stoupala archeologům voda doslova za zády současně s tím, jak rostla hráz dokončované přehrady – jen během prvního roku o 8 metrů. Okolo Abú Simbelu tak bylo nutné vytvořit jakousi suchou nádrž, „sarkofág“, který by zabránil přelití stoupající hladiny Asuánu. 

Šlo o boj s časem i se stavebními postupy. Inženýři se od archeologů museli naučit, že sochy nepředstavují kámen jako každý jiný, ale že se jedná o nenahraditelný kus historie, kterou může ztráta či zničení jediného bloku nenávratně poškodit. Archeologové naopak museli upustit od pochopitelné, ovšem v aktuálních podmínkách neudržitelné představy, že se chrám podaří přenést bez nejmenší změny a do každého detailu. Kompromis zněl, že se řezy skulptur a reliéfů provedou výhradně pomocí ručních pil a nikdy nepůjdou přes tváře soch ani cenné detaily. Vnitřní kostra chrámu pak měla zůstat po novém usazení na pohled zcela stejná, ovšem konstrukčně moderní

Staronový div

Během čtyř let se podařilo památku rozřezat, přenést na nové místo a opět sestavit. Inženýři vytvořili umělý kopec a jeho čelo osadili pískovcovými bloky, které připomínají původní skalní stěnu. Ve skutečnosti jde o ohromný železobetonový dóm s výškou 25 metrů a průměrem 60 metrů, v jehož útrobách pak byly bloky vnitřních chrámů pečlivě uspořádány. Samotný dóm je ovšem zevnitř svatostánku také viditelný a tvoří jakousi dodatečnou atrakci, nad níž se tají dech. 

TIP: Mlčení kamenných obrů: Tajemství Velké sfingy v Gíze

Devět let po dokončení základních prací, roku 1979, se chrám dostal na seznam světového kulturního dědictví UNESCO a zařadil se mezi egyptské ikony. Díky modernímu přesunu jde o technicky nejlépe zajištěnou starou památku africké země. Bohaté noční nasvícení pak turistům umožňuje tam jako na jedno z mála míst legálně vstoupit i uprostřed noci a užít si dotyk minulosti s pocitem mystiky.  

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Duše z jízdních kol nahrazují kůži

Zajímavosti

Zikmund Lucemburský a Marie Uherská.

Historie

Místo testu Starship Mk1 po explozi, ve výřezu stejné místo před testem.

Vesmír

Řádění hurikánu v Key West na Floridě

Věda

Kdyby teploměr nešplhal vysoko nad nulu, úplně bychom podlehli iluzi, že se díváme na sněhovou pláň zbrázděnou větrem.

Příroda

 Kolmý start a přistání i vysokou manévrovatelnost V-22 zajišťují motory Rolls-Royce.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907