Start Apolla 10

Apollo 10 -<p>18. května 1969 vzlétla z Kennedyho mysu na Floridě na cestu k Měsíci loď Apollo 10. Mise byla posledním testem lodi Apollo a hlavně výsadkového měsíčního modulu před triumfem Armstronga a spol.</p>
Apollo 10 -

18. května 1969 vzlétla z Kennedyho mysu na Floridě na cestu k Měsíci loď Apollo 10. Mise byla posledním testem lodi Apollo a hlavně výsadkového měsíčního modulu před triumfem Armstronga a spol.

18 . 5 . 1969

Reklama

Let Apolla 10 zůstává neprávem trochu opomenut ve stínu pionýrských expedic, jako bylo Apollo 8, 11 či 13. Zmíněná mise přitom představovala důležitý mezikrok k přistání na Měsíci.

TIP: Generálka na dobytí Měsíce: Program Gemini a počátky Apolla

Posádku tvořila zkušená trojice z předchozího programu Gemini – Thomas Stafford (dnes ve svých 86 letech stále pracuje v komisi NASA pro bezpečnost pilotovaných kosmických letů), John Young a nedávno zesnulý astronaut s československými kořeny Eugene Cernan.

Apollo 10 odstartovalo k Měsíci z floridského kosmodromu 18. května 1969 ve 12:49 místního času. Raketa Saturn V generovala tak silné vibrace, že měli astronauti strach o lunární modul, uložený v horním stupni nosiče pod mateřskou lodí Apollo. Rychlá kontrola jeho telemetrie – uskutečněná řídicím střediskem v době, kdy se horní stupeň Saturnu V s kosmickou lodí pohyboval na parkovací orbitě kolem Země – však ukázala, že je vše v pořádku. Několik hodin po vzletu následoval restart motoru horního stupně a Apollo 10 zamířilo k Měsíci. Vibrace při chodu pohonné jednotky byly opět tak silné, že velitel Stafford údajně zvažoval její nouzové vypnutí, načež by Apollo 10 létalo pouze po protáhlé zemské orbitě. Astronaut však zachoval chladnou hlavu a mise pokračovala.

Cestou k Měsíci se uskutečnilo několik testů nouzových procedur pro případ, že by byla posádka kvůli závažné poruše mateřské lodi odkázána na lunární výsadkový modul coby záchranný člun. Krátce poté se však plány a výsledky zkoušek přesunuly do archivu, protože se podobná situace považovala za velmi nepravděpodobnou. (Stejný názor měla v roce 1969 zřejmě i posádka, jež trénovala na misi Apollo 13 – a dnes už víme, jak vše dopadlo…)

Nízko nad povrchem

Oběžné dráhy okolo našeho souputníka dosáhlo Apollo 10 tři dny po startu a hned druhého dne následoval zlatý hřeb programu – let lunárního modulu s astronauty nízko nad Měsícem! Úkolu se zhostili velitel Stafford a pilot Cernan, zatímco Young zůstal ve velitelském modulu, obíhajícím ve výšce kolem 190 km. Lunární modul Snoopy s oběma muži měl sestoupit nízko nad Moře klidu (tedy nad plánovanou přistávací plochu pro Apollo 11) a vyzkoušet řadu procedur, hlavně návrat k mateřské lodi.

Situace začala být dramatická ve výšce asi 15 km, když posádka odhazovala spodní přistávací stupeň. V tom okamžiku měl začít pracovat navigační program v počítači pro vyhledávání mateřské lodi, automatika se však zaměřila na bližší a větší cíl – na Měsíc. Snoopy se dostal do prudké otočky a situaci zachránil až Stafford, který se ujal ručního řízení; poté už šlo všechno hladce. Pracovníci NASA později spočítali, že kdyby velitel aktivoval manuální řízení jen o dvě sekundy později, byl by nejspíš dopad modulu na měsíční povrch neodvratný. Stafford a Cernan se však v pořádku vrátili k Youngovi na palubu mateřské lodi.

Apollo 10 přistálo ve vlnách Pacifiku 26. května 1969. Ještě předtím, při návratu do zemské atmosféry, však stihlo „trhnout“ rekord v rychlosti dosažené modulem s posádkou – 11,08 km/s. 

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Wikimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Mamuti patří k dávným živočichům, u nichž existuje alespoň teoretická šance, že se nám je podaří naklonovat.

Zajímavosti

Únosů mladých žen a dívek indiány se v historii odehrálo hned několik

Historie

Soustava evropských teleskopů

V provozu od roku: 1998–2001
Průměr: každý ze čtyř dalekohledů 8,2 m

Soustava dalekohledů VLT (Very Large Telescope) představuje vlajkovou loď evropské astronomie pro pozorování vesmíru ze zemského povrchu. Jedná se o největší systém evropských teleskopů: Vyrostl na hoře Cerro Paranal na severu Chile, v centrální části pouště Atacama, která je nejsušším místem na světě. Dalekohledy spravuje Evropská jižní observatoř (European South Observatory, ESO), k jejímž členům se od roku 2007 řadí i Česká republika. 

Základ observatoře tvoří čtyři dalekohledy, každý o průměru 8,2 m: Antu (v provozu od roku 1998), Kueyen (1999), Melipal (2000) a Yepun (2001). Kromě toho do soustavy patří i čtyři pomocné přístroje o průměru 1,8 m. Mohou pracovat všechny společně, a vytvořit tak obří interferometr VLTI, který astronomům umožní sledovat až 25× jemnější podrobnosti než v případě každého teleskopu zvlášť.

Do vybavení dalekohledů jsou zařazovány stále nové a dokonalejší detektory i kamery. Například zařízení GRAVITY pro interferometr VLTI provedlo první přímé pozorování exoplanety prostřednictvím optické interferometrie. Díky této metodě se podařilo odhalit komplexní atmosféru tělesa, v níž oblaka železných a křemičitých částic víří v bouři planetárních rozměrů. Použitý postup nabízí jedinečnou možnost průzkumu dnes známých planet mimo Sluneční soustavu.

Přístroj GRAVITY rovněž přinesl další důkaz dlouho předpokládané přítomnosti superhmotné černé díry ve středu naší Galaxie. Nová pozorování zachycují shluk plynu obíhající po kruhové dráze těsně nad horizontem událostí, a to rychlostí odpovídající až 30 % rychlosti světla. 

Vesmír

Požáry v Grónsku z roku 2017

Věda
Zajímavosti

Karikaturisté ukazovali bitvu jako klání generálů – v zákopech ale trpěly desetitisíce vojáků.

Válka

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907