Steve Loveček Lichtag: Napřed točte, pak se zachraňujte!

14.07.2016 - Marek Telička

O natáčení žraločích čelistí bez ochranné klece, filmařské trpělivosti, která musí být živena pokorou, bojácných velrybách, malém velkém filmu i o stavu světových oceánů se světoznámým režisérem přírodopisných dokumentů Stevem Lovečkem Lichtagem


Reklama

? Po emigraci z České republiky vás na Floridě okouzlil oceán, ale začínal jste v něm jako lovec. Jak došlo k přerodu ve filmaře?

Ten přerod z lovce velkých ryb na lapače obrázků a příběhů se odehrál tak, že jsem přesídlil z Floridy, kde jsem žil dvanáct let, zpátky do Česka. Tady jsem samozřejmě odložil harpunu a nějak mi k ruce přirostla kamera. Ne, že bych se pokládal za nějakého kameramana, myslím, že na to mám šikovnější a schopnější než jsem já. Ale šlo o změnu naprosto přirozenou a spojenou s mým návratem.

? Předpokládám, že roli hrálo i vaše dřívější účinkování v několika českých filmech. Tím jste určitě trochu pronikl do filmařského prostředí ...

Díky tomu, že jsem měl vystudováno herectví a dělal jsem nějakou televizi a filmy ještě před přesídlením do Ameriky, jsem měl pochopitelně k filmu blízko. Film mě vždycky zajímal. Tím, že jsem si k němu přičichl jako herec z druhé strany kamery, jsem později přirozeným způsobem dozrál k tomu, že jsem chtěl realizovat věci po svém. Měl jsem nějaké svoje vize, takže jsem se už jen dovzdělal a doučil se, co jsem o filmu nevěděl. Když jsem si to vyzkoušel, tak mě ta „loď“ chytila a odvezla a už asi není cesty zpátky.

? Po kratších filmech o životě v moři přišel projekt Carcharias – Velký bílý, který vás bez přehánění proslavil. To byl dost odvážný krok, pustit se do něčeho takového. A to samozřejmě nemluvím jen o filmování bez ochranné klece, ale taky o organizační a finanční stránce … 

Začal jsem skutečně kratšími snímky a víceméně jsem hledal svoji polohu. Nebyl jsem si úplně jist, jestli ty moje vize budou na diváka působit, protože film je složitá záležitost. Pak jsem zjistil, že o ty snímky je neobvyklý zájem a začal jsem filmy dělat větší, širší. S jídlem roste chuť a tak jsem  svoje ambice posunul někam, kde jsem myslel, že nikdy nebudu. Když jsem přišel s tím, že natočím jako první člověk na světě film o velkém bílém žralokovi bez ochranné klece, bylo to opravdu úplně zlomový, a to nemyslím v českém měřítku, ale ve světovém. Okamžitě to chytilo NBC a odpremiérovali ten film v hlavním čase. Samozřejmě se to hned rozkřiklo. Myslel jsem, že to bude párměsíční záležitost, ale ten zájem a blázinec okolo bílých žraloků a kolem toho, co jsme tenkrát udělali, v podstatě neutichl dodnes.

? Přemýšlel jste tehdy o tom, že film může zůstat nedokončený prostě proto, že se nedožijete konce natáčení?

Mě nikdy dřív nenapadlo točit ve volném moři se žralokama. Trošičku to ale asi bylo dané tím, že mám posunutý pud zebezáchovy a zas tak neřeším, jestli něco vydejchám nebo ne. Mám za sebou už všelijaký kotrmelce, tak jsem si říkal, že ona mě ta svatá bába třeba zas pomůže, takže se to dodělá a ten film vznikne. A ono to vzniklo, takže já jí tímto přostřednictvím časopisu Příroda děkuji. Tak jak se obvykle děkuje sponozorům, tak já musím vždycky děkovat svatý bábě.

? Šly nějaké další filmařské štáby ve vašich stopách?

Když jsme točili film Carcharias – Velký bílý, zpracovával Jean-Michel Cousteau podobnou látku. Myslím, že i Němci se o něco takového pokušeli. To, že se to povedlo nám jako prvním, bylo asi tím, že jsme točili v takovém malém ekonomickém štábu, i když to samozřejmě stálo hromadu peněz. Takže si myslím, že Jean-Michelovi to krachlo na penězích. Měli na to myslím dva a půl milionu dolarů, které vystříleli během půl roku a museli pak čekat, zatímco my jsme už měli dávno hotovo a odvysíláno.

? Říkáte, že Francouzi museli natáčení ukončit po půl roce. Vy jste se ale za žraloky taky museli vracet po hodně dlouho dobu, že?

Dnes už vím, že hodně dlouho je v tomto relativní pojem. Moje první naivní představa každopádně byla, že bílé žraloky natočím v tom svém štábu poměrně rychle. Říkám svém, protože v té době už jsem měl spolupracovníky jak ve Spojených státech, tak v Africe a věděl jsem, že mám ty světové špičky a že je to dobrá parta. Takže jsem si říkal, že nám to půjde od ruky a že to budeme šoulat jako pekař housky, ale ony ty housky jaksi nepřicházely. Byl jsem z toho úplně nešťastnej a i ten začátek natáčení byl nešťastnej, protože jsme začínali točit v únoru, kdy je Indický oceán hodně zlý, hodně nepříjemný a kdy dělal vše pro to, aby nám natáčení zkazil. Žraloci nepřicházeli, přicházely jen bouřky a velké vlny a deště a bylo to opravdu vysilující a demotivující. Ale naštěstí jsme byli taková česko-slovensko-americko-africká parta, ten spirit a to nadšení se tam udrželo až do konce a jen díky tomu jsme ten projekt ustáli, i když natáčení trvalo rok místo plánovaného měsíce a půl. Dnes je mi jasné, že když chce člověk natočit přírodu v její divokosti, musí se obrnit především trpělivostí a nesmí se nechat srazit na duchu tím, že mu nepřeje počasí nebo že herci nepřicházejí. Po téhle zkušenosti vím, že pokora je na prvním místě a kdo ji nemá, tak do divoké přírody nemá vůbec chodit.

? Po žralocích jste se pustil do filmu Tanec modrých andělů, který ukazuje život velryb – tedy taky ne zrovna malé filmařské sousto. Jak se lišilo natáčení největších savců od filmování zubatých predátorů?

Když jsem točili žraloky, bylo to relativně jednodušší, šlo hlavně o to udržet se v dobré psychické pohodě. Naházeli jsme do vody návnady, houpali se na lodi a čekali, až připlují. Když jsme se vrhli na téma velryby, všechno bylo obráceně. Velryby je potřeba hledat. Samozřejmě se ví, že jsou někde na Peninsula Valdes, na Silver Bank a v zátoce Baha. Takže odjedete třeba na Silver Bank a tam si vezmete člun a hledáte a hledáte. A pak třeba uvidíte někde v dáli ten pověstný velrybí výfuk. Jenže když přijedete na to místo, už tam nic není, jen prázdné moře. To je první část problému. Když pak konečně chytíte stopu velryby, musíte taktizovat a dostat se k ní tak nenápadně, abyste ji nevyplašili. Za nějakých dvacet minut, než se znovu zanoří, se k ní musíte přiblížit tak, aby se vás nebála. V podstatě k ní připlavat jako kus nějakého klacku.

TIP: Ludvík Kunc, malíř posedlý velkými šelmami aneb Kamarádil jsem s rysem

Pro náruživého filmaře je strašně těžký tvářit se nevšímavě, když chcete získat aspoň deset dvacet vteřin hezkého záběru. Je to frustrující a v tomhle daleko náročnější než dělat se žralokama. Protože žralok, když už připluje, tak tam případně zůstane. Přijede a chce si do něčeho kousnout – do vás, do návnady, do motoru, je to taková ta čelist, která furt klape. Velryby jsou ale strašpytlové a člověk se s nimi musí jaksi duševně propojit. Velryba musí vědět, že vy pro ni nejste nebezpeční. Musíte se obrnit šílenou trpělivostí a pokorou vůči tomu zvířeti, musíte se k ní dostávat strašně pomalu a to je největší problém. Počítáte ty vteřiny, minuty a pak už i hodiny a dny. Přitom víte, že máte třeba jenom týden a musíte za tu dobu natočit podhled a nadhled a všechny potřebné záběry a tak dál. S velrybama je to svým způsobem těžší než se žralokama. Ale když se zadaří a ta velryba vám dá důvěru, tak vám pak už dá všechno, celej ten show-time. A to jsou ty momenty, které se buď stanou nebo nestanou. A když se stanou, tak máte natočeno. Můžete se sbalit a jet domů, protože už není na co dál čekat. Ale než se to stane, tak to může trvat den, týden, měsíc, ale i rok nebo třeba pět let. O tom to všechno je.  A možná i tohle nás na tom hodně baví.

? Velryby jsou na rozdíl od žraloků vnímány jako mírumilovní živočichové, ale z četby vaší knihy vím, že jste při natáčení zažili nejednu horkou chvilku ...

Ve své knize popisuju nájezd divokých samců, kteří honí samice. Při tom je člověk v takovém podivném tranzu, protože nechce propásnout okamžik, kdy se něco děje. Člověk v tu chvíli nesmí myslet na to, jestli je to úplně bezpečný, ale na to, že to musí natočit. Vždycky jsem říkal – nejdřív točte, potom se zachraňujte! Všichni se smáli, že jsem takovej magor, ale bez toho to prostě nejde. Vždycky říkám, že kdo příliš myslí na sebe, nemá v mém týmu místo.

? Prapodivný svět, váš zatím poslední vodní film, se odehrává ve Vlčím potoce v Karpatech. Mám vaše uchopení tohoto tématu brát tak, že po velrybách už nezbylo nic většího a tak jste se kruhem dostal do malého českého potoka?

Ten film mám moc rád a je to první téma, se kterým jsem nepřišel já. Námět jsem dostal od člověka jménem Jan Miko, který žije ve Starém Hrozenkově a je to neskutečný milovník Bílých Karpat. On se ten film celou dobu tváří, že je natočený někde ve velké hlubině a až na konci zjistíte, že jde o vodu ve dvaceti centimetrech. Je o ochraně naší přírody, která mě samozřejmě taky zajímá. Byla to hozená rukavice a já se jí chopil až v okamžiku, kdy jsem pochopil, že z toho tématu prakticky nejde udělat film a to jsou přesně ty momenty, které mě baví. Možná jsem to udělal i trochu z hecu. Když jsem natočil film o bílém žralokovi, tak najednou vyskočila spousta opiček, které se snažily jaksi soutěžit. Já ten film udělal a potom mě to už dál nezajímalo. Abych ukázal, že mi nejde o atrakci, ale o to natočit pěkný příběh, uchopil jsem téma v malém moravském potoce ve dvaceticentimetrové vodě a z toho zdánlivě prázdného prostoru jsem udělal velký film. Zadostiučiněním mi je, že Prapodivný svět porazil na většině potápěčských festivalů všechny velké produkce a dnes má asi čtrnáct velkých cen.

? Dokázal byste vybrat jeden záběr ze všech vašich filmů, kterého si ceníte nejvíc? Třeba proto, že vyšel tak, jak jste vůbec nedoufal?

Mohl bych sáhnout do různých témat a nahodit různé momenty, ale vyberu jen jeden. Když jsme točili Velkýho bílýho, vysnil jsem si záběr, kdy připluje žralok a sežere kameru. Tenhle záběr jsem chtěl jako otvírací obrázek filmu. Proto jsme postavili speciální mikrokameru propojenou asi padesátimetrovým kabelem na loď. Kabel byl namotenej na kotouč a vše bylo propojený do záznamovýho zařízení. Žralok měl sežrat snímací optiku a my si představovali, že jak kameru spolkne a bude s ní odjíždět, tak kabel prostě odřízneme a záznam zůstane na lodi. Asi po měsíci se nám to podařilo zrealizovat. Žralok skutečně kameru sežral a plaval pryč, kotouč se odmotával a odmotával a my už se chystali, že budeme muset seknout ten kabel. On ale najednou kameru zase vyplivl, asi mu nechutnala. Navíc ji ale vyplivl tak geniálně, že kamera natočila nejen to vyplivnutí, ale taky to, jak žralok mizí ke dnu oceánu. To jsme na lodi všichni tancovali, křičeli a ječeli. Viděli jsme v záznamu celou tu akci, jak by ji žádný kameraman nikdy nenatočil. Večer jsme samozřejmě oslavovali, protože jsme měli nejen úžasný obrázek, ale zpátky i kameru za deset tisíc  marek, což byla hromada peněz.

? Co vlastně chystáte teď?

Mám roztočených několik filmů. Jeden z nich je o lovcích vorvaňů v Indonésii. Je to projekt, který točím už tři roky a zrovna probíhají dokončovací práce. Když se zadaří, měl by mít do konce roku premiéru. Teď jsem se vrátil z Tibetu, kde jsem letos strávil šest týdnů. Jak vidíte, utíkám z oceánů do kopečků. Trochu jsem se zadýchal, ale udejchal jsem to, aspoň jsem viděl Everest, což bylo vždycky mým snem. Je to hezký projekt a natočené obrázky vypadají zatím slibně. K tomu dodělávám remake seriálu o Sibiři. Před nedávnem jsem se vrátil taky z Jižní Afriky, kde připravuju pokračování opět v linii bilých žraloků, ale trochu jinou technologií. Je to víceméně  proto, že to lidi chtějí. Takže až se dokončí všechny rozdělané věci, moje cesta povede zpátky do Afriky, docela se tam těším.

? Vypadá to tedy, že voda je přece jen váš hlavní živel. Napadá vás něco podstatného, co o mořích víte a máte přitom pocit, že to v obecném lidském povědomí vůbec není?

Lidem podle mě vůbec nedochází, že my suchozemci jsme zcela zásadně propojeni s mořem. Kopeček nad Starým Hrozenkovem, potůček, řeka, to všechno jde do oceánů, takže to, co my hodíme do vody tady, se v součtu promítne v oceánech. Myslím si, že to je součást toho globálního problému, kdy lidé neřeší vodu jako takovou a neuvědomují si, že přímo ovlivňují stav oceánů. Lidé řeší, jak ušetřit na skůtr, se kterým pak vyrazí do Chorvatska, aby tam mohli týden blbnout kolem pobřeží a jsou nadšení, jak si to moře užili. Pak jsou ale schopní olej někam vylít, aniž by jim docházelo, že tím stav moří zhoršují. Člověk asi není dostatečně inteligentní na to, aby si to uvědomil a přemýšlel o vlastní záchraně. Bohužel takoví jsme. My tu planetu prostě zprasíme a pak na to pochopitelně zahyneme. Tím, že my potápěči přinášíme svědectví z různých míst, kde co umírá – žraloci, želvy, v Indonésii loví vorvaně, tam loví manty, delfíny, v Africe vybíjí tohle a tak dál – máme roli ambasadorů, kteří upozorňují na problémy moří. Má to ale i druhou stránku. My přineseme odněkud svědectví a v tom okamžiku se na to místo napíchne cestovní kancelář a začne tam vozit tisíce turistů. Takže je velkou otázkou, jestli té přírodě pomáháme, nebo jí spíš škodíme. Já na to neumím odpovědět.

? Potápíte se víc než třicet let. Jak se za tu dobu oceány změnily?

Před třiceti lety se potápělo procento nebo spíš fragment procenta těch dnešních potápěčů a oceány samozřejmě vypadaly jinak. Vidím obrovský úbytek života v mořích a oceánech, i když někde jsou čestné výjimky. Jsou místa, kde se mořské dno vydrancovalo a dnes jsou tam jen pneumatiky a odpad a mrtvé korály. Někde ale dané země pochopily, že je potřeba něco dělat, nastavily nějakou regulaci a podařilo se jim ta místa částečně vrátit do původního stavu. Celkový trend ale je, že života v mořích ubývá. Někteří velcí predátoři mizí, hlavně proto, že nemají co žrát, hledají si jiná místa ve větších hloubkách. V místech, kde je voda mělká, tedy asi do třiceti metrů, tam, kde mají být korály a spousta malých ryb, tak tam je ten život narušený, je to hodně vybydlený. Rád bych řekl, že život se do moří opět vrací, ale bohužel takový zázrak se konat nebude a já jen doufám, že podmořský život se přesídlí do míst, kam člověk nedosáhne a bude tam fungovat dál, i když my tady už nebudeme.


Kdo je Steve Loveček Lichtag (1954)

Absolvoval Literárně dramatickou konzervatoř v Brně a působil jako herec v divadlech v Karlových Varech a v Jihlavě. Hrál v několika českých filmech (např. Holky z porcelánu, Náš dědek Josef). Roku 1979 odešel do USA, kde se z počátku živil jako herec, ale rovněž jako motocyklový závodník. V sedmileté kariéře profesionálního jezdce seriálu Grand Prix získal dvakrát titul vicemistra Spojených států. Tehdy se také ze Zdeňka Lovečka stal Steve Lichtag Loveček. Jméno Lichtag přijal, aby vyhověl prosbě rodičů své ženy. Motivem prosby byla snaha o zachování rodu, který neměl mužské potomky. 
Od roku 1986 se začal věnovat výhradně filmu jako producent a později i jako režisér. K jeho dílům patří:
Quo vadis Cambodia (1988)
Sibiř – země žalu, země naděje (šestidílný seriál o gulazích, 1989–1991)
Hledání křišťálového světa (šestidílné tématické dílo, vznikající od roku 1995)
Carcharias – Velký Bílý (2001)
Tanec modrých andělů (2004)
Prapodivný svět (2006)
Mýtus jménem žralok (2006)
Zajatci bílého boha (2008)

Napsal knihy Čekání na bílou smrt (2002) a Tanec modrých andělů (2006). V roce 2004 založil Mezinárodní filmový festival Voda – moře – oceány a je prezidentem nadace Crystal Planet, zaměřené na ochranu podvodní flory a fauny. Spolupracuje úzce s takovými osobnostmi jako je William Parks, Dr. Erich Ritter, Jean-Michel Cousteau, Dr. Samuel Gruber, nebo Garry Atkinson.


Na okraj rozhovoru

Rozhovor se Stevem Lovečkem Lichtagem jsem se snažil zrealizovat dobré dva měsíce. Vždy, když jsem mu volal, měl zrovna buď nějaké jednání nebo někam odlétal, aby se vrátil nejdřív za týden. V případě, že měl pár minut času, se mnou sice přátelsky pohovořil a snažil se vyhovět, ale volný termín se nám dlouho nedařilo objevit. Nakonec si na mě udělal čas v prostorách filmového klubu MAT na Karlově náměstí, kde byl po dva dny obsazen do role filmového porotce. Z příjemného podzemního posezení jsme byli vytlačeni mezi povykující návštěvníky kavárny. Navzdory rušnému prostředí a upřenému pohledu pána od vedlejšího stolu jsem od okamžiku položení první otázky cítil, že mi Steve věnuje stoprocentní pozornost. Kvalita a úspěch jeho filmů i knih jsou pro mne logickým důsledkem jeho osobnosti. I po krátkém setkání bylo jasné, že jde o člověka, který má velkou úctu před něčím, co jej přesahuje, umí naslouchat lidem a když něco dělá, věnuje se tomu minimálně na sto procent.

  • Zdroj textu:

    Příroda 2009/11

  • Zdroj fotografií: archiv Steve Lichtaga, Frank Wirth, Richard Jaroněk, Tom Conlin, Lorenzo Martinez

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Revue

Léčba alergie na arašídy zklidňuje imunitní systém a tlumí jeho přehnané reakce.

Věda

Diskuze o zřízení univerzity na Moravě provázely nacionální třenice

Historie

Molekulární mračna N159E (Motýlí mlhovina, vlevo) a N159W South (vpravo) ve Velkém Magellanově mračnu.

Vesmír

Hejno jespáků srostloprstých. V jeho středu panuje bezpečí a ptáci se mohou v klidu najíst. Vně stojící jedinci takový klid nemají.

Příroda

Hypersonický let bude extrémní, takže hypersonické letouny potřebují extrémně odolné materiály.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907