Stinger: Přenosné protiletadlové žihadlo

12.06.2014

Jedna z nejznámějších amerických raketových zbraní. Řízená protiletadlová střela, o níž se říká, že vyhnala Sověty z Afghánistánu. A dnes v rukou teroristů veliké nebezpečí pro civilní letadla. To vše je komplet FIM-92 Stinger

<p>Příslušník americké námořní pěchoty odpaluje střelu FIM-92 Stinger</p>

Příslušník americké námořní pěchoty odpaluje střelu FIM-92 Stinger


Reklama

Mezi nejobávanější zbraně v rukou pozemních jednotek patří přenosné protiletadlové řízené střely, jako kategorie označované zkratkou MANPADS (Man-Portable Air Defence Systems). K obsluze stačí jeden voják (u řady typů ani nepotřebuje příliš dlouhý a náročný výcvik), před odpálením střelu prakticky nelze zjistit a pilot cílového letadla má jenom krátký čas na reakci. V některých konfl iktech si přenosné systémy připisují až 90 % všech sestřelů letadel. Příklady této kategorie zbraní mohou být sovětské komplety Strela či Igla, švédský RBS 70 (zavedený i v Armádě ČR) nebo téměř legendární americký Stinger.

Vývoj a produkce

V roce 1965 zavedla americká armáda do výzbroje svůj první přenosný protiletadlový systém, a sice typ FIM-43 Redeye od fi rmy General Dynamics. Na svou dobu to byla nesporně vysoce vyspělá zbraň (vlastně to byl první typ kategorie MANPADS v řadové službě), ovšem záhy se u něj projevily slabiny, jež roku 1967 vedly k začátku vývoje nástupce s původním označením Redeye II. V roce 1971 tento projekt ofi - ciálně „posvětila“ US Army jako zamýšlenou náhradu systému Redeye a přidělila mu označení FIM-92, v následujícím roce se bojové označení změnilo na Stinger a v listopadu 1973 začaly zkoušky prvních prototypů střely. Vývoj však byl několikrát zastaven a znovu obnoven, jelikož se objevily různé technické potíže, které se povedlo dořešit až v létě 1975, kdy byl poprvé reálně vystřelen prototyp XFIM-92A
z ramenního startovacího zařízení. O tři roky později uzavřela fi rma General Dynamics kontrakt na sériovou produkci a v roce 1981 dosáhly první dodané Stingery počáteční operační způsobilosti u útvarů US Army dislokovaných v západním Německu. Následovaly dodávky pro další armádní jednotky, pak i pro námořní pěchotu a také pro zahraniční odběratele. Dosud bylo vyrobeno přes 70 000 kusů a výroba stále pokračuje. Dnes Stingery dodává společnost Raytheon a licenční produkce pro evropské armády běží v Německu u zbrojovky EADS.

Popis a použití

Základním prvkem kompletu Stinger je přibližně 1,5 metru dlouhá řízená raketa s motorem na tuhé palivo. Má dvě čtveřice rozevíracích kormidel a v přední části střely
je instalováno pasivní infračervené čidlo, značně pokročilejší a citlivější oproti čidlu v typu Redeye. Ten mohl útočit pouze na cíle letící podzvukovou rychlostí a navíc jen na odletovém kursu (aby čidlo zaměřilo rozžhavenou trysku motoru letounu), kdežto raketa Stinger si díky modernějšímu senzoru umí poradit s cíli letícími až dvojnásobkem rychlosti zvuku a v libovolném úhlu. Jiným zlepšením je přidání zařízení pro rozlišení vlastních a cizích cílů (IFF), kdežto u Redeye to záleželo jen na schopnostech obsluhy. Samotná raketa je uložena v uzavřeném trubicovém kontejneru, jenž se připojuje k odpalovací a zaměřovací jednotce se spouští, rukojetí a mechanickými mířidly. Po připojení trubice je nutno zasunout do jednotky válcové
pouzdro zvané BCU (Batt ery Coolant Unit), které jednak obsahuje dávku freonového plynu pro zchlazení čidla v raketě a jednak má funkci chemické baterie, zásobující elektřinou celý komplet. Potom se ještě k jednotce připojí rádiové zařízení pro odlišení přátelských a nepřátelských cílů AN/PPX-1, jež má podobu malé krabičky upevněné na opasku. Tím je zbraň připravena k použití. Obsluha musí zachytit cíl do mířidel, načež zvukový signál oznámí zaměření cíle senzorem rakety. Stisknutí spouště zapálí malý startovací raketový motor, který raketu vymete z trubice. V bezpečné vzdálenosti se pak zažehuje vlastní letový motor a střela se již navádí plně automaticky. Cíl ničí tříštivou hlavicí, kterou iniciuje bezkontaktní rádiový zapalovač.

Varianty kompletu

Už v době dokončování vývoje první sériové verze FIM-92A začal vývoj další varianty,
která se začala vyrábět v roce 1983 pod názvem FIM-92B. Hlavní rozdíl představuje
čidlo, jež nově sleduje nejen infračervenou, ale také ultrafi alovou část spektra, díky čemuž lze lépe rozlišovat skutečné cíle od klamných návnad (zejména světlic). FIM-92B se někdy označuje rovněž jako Stinger-POST (Passive Optical Seeker Technology). Následovala verze FIM-92C, nazývaná i Stinger-RMP (Reprogrammable Microprocessor), což odráží fakt, že hlavní procesor střely se dá podle potřeby přeprogramovat, aby komplet udržel krok s vývojem klamných cílů a rušičů. Posléze vznikaly další verze, opět zpravidla schopné lépe čelit protiopatřením, popřípadě také napadat cíle ve velice malých výškách a obtížně zjistitelné cíle. Dnes dodávané provedení má název FIM-92F Stinger-RMP Block I a je schopné útočit i na střely s plochou dráhou letu. Ve fázi prototypu zůstala provedení s jinými způsoby navedení, jako byl systém SABER (Stinger Alternate Beam Rider) s naváděním po laserovém paprsku a Stinger Block II označovaný též Advanced Stinger), který měl být vybaven plochým zobrazovacím infračerveným senzorem. Ten by podstatně zlepšoval přesnost a dosah (z necelých 5 000 m zhruba na 8 000 m), ale kvůli technickým potížím a vysoké ceně byl vývoj této modifikace zastaven. Navíc je nutno doplnit, že vedle základní přenosné podoby FIM-92 existuje i obměna MIM-92 pro mobilní komplexy
protivzdušné obrany, z nichž nejznámější je Avenger (automobil HMMWV disponující
odpalovacím zařízením pro osm Stingerů a ještě 12,7mm kulomet M2) a také varianta AIM-92 neboli ATAS (Air-to-Air Stinger) vyvinutá jako výzbroj vrtulníků.

Bojové nasazení

Stinger se dostal do výzbroje armád asi tří desítek zemí. Kromě řady evropských členů NATO lze z významných uživatelů uvést např. Švédsko, Izrael, Japonsko, Pákistán, Chile, Mexiko či Jižní Koreu. První skutečný sestřel si systém FIM-92 připsal dne 21. května 1982, když s ním britský voják během vylodění na Falklandách zasáhl argentinský bojový letoun IA-58 Pucará. Rakety Stinger byly nasazeny také např. během válek v Angole, Nikaragui, Čadu nebo bývalé Jugoslávii, avšak nepochybně největší slávu si vydobyly 80. letech v Afghánistánu, kde CIA zásobovala protisovětské islámské partyzány (mudžahedíny). Dodala jim nejméně 500 (podle některých zdrojů možná až 2 000) Stingerů, o což se svým politickým vlivem nejvíce zasloužil kongresman Charlie Wilson. Afghánci se s nimi záhy naučili zacházet a vysoce účinné rakety si zapsaly na „konto“ zhruba 250 sovětských letounů a vrtulníků.
Občasné tvrzení, že „Stingery vyhnaly Sověty z Afghánistánu“, je značně přehnané, nepochybným faktem však je, že donutily sovětské piloty létat ve větších výškách, což omezovalo jejich možnosti jak poskytovat vzdušnou podporu vlastním vojákům.
Po odchodu sovětských vojsk však nastal velký problém, když se řada mudžahedínů
obrátila proti USA a dala se do služeb islámského terorismu. Střely Stinger v jejich
rukou se náhle staly smrtící hrozbou nejen pro americká vojenská letadla, ale i pro
civilní stroje. CIA tedy zahájila „výkup“ Stingerů: za jeden kus platila až statisíce
dolarů a většinu jich získala zpět, minimálně desítky raket jsou ovšem pořád „nezvěstné“. Stinger stále zůstává vysoce efektivní zbraní, avšak stinnou stránku jeho účinnosti představuje riziko, že jej zneužijí teroristé pro útok proti civilnímu cíli.

Technická data

Délka rakety: 1,52 m
Průměr těla rakety: 7 cm
Rozpětí ploch: 9,1 cm
Hmotnost rakety: 10,1 kg
Hmotnost hlavice: 3 kg
Hmotnost kompletu: 15,2 kg
Max. dálkový dostřel: 4 800 m
Max. výškový dostup: 3 800 m
Max. rychlost cíle: 750 m/s

  • Zdroj textu:

    Válka Revue leden - únor 2013

  • Zdroj fotografií:

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Útok na Pearl Harbor byl překvapivý úder japonského císařského námořnictva proti námořní základně Spojených států amerických v Pearl Harboru na Havajských ostrovech v neděli ráno 7. prosince 1941 (8. prosince v Japonsku).

Válka

Planeta obíhá kolem žhavého odhaleného jádra hvězdy podobné Slunci v malé vzdálenosti a její atmosféra je neustále rozrušována silným ultrafialovým zářením. Uvolněný plyn se formuje do disku kolem hvězdy a nakonec dopadá na povrch bílého trpaslíka.

Vesmír

Král ptáků přilétá 

Kategorie: Chování – ptáci
Autor: Audun Rikardsen, Norsko
Název: Přistání orla

Snímek z bezprostřední blízkosti mohl Nor Audun Rikardsen pořídit jen díky tomu, že nedaleko svého domu umístil na starou větev fotopast a naučil tam dravce sedat s využitím nastražené mršiny. Trvalo tři roky, než se mu podařilo zachytit dokonalý obraz. 

Zajímavosti

BolaWrap sváže člověka do vzdálenosti až 7,6 metru

Věda

Hadice na mořské houbě

Hadice (Ophiuroidea) patří mezi ostnokožce (Echinodermata). Tito mořští živočichové se živí detritem a nejčastěji mají velikost kolem tří centimetrů. Existují ovšem i druhy dorůstající až 60 cm. Sexuálně dospívají ve dvou letech života a dožívají se pěti let. Můžete na ně narazit ve všech mořích světa až do hloubek šesti kilometrů. Některé druhy dokáží tolerovat i brakickou vodu. Stejně jako příbuzné hvězdice mají úžasnou schopnost regenerace.

Příroda

Vilém II. Pruský (vpravo) měl k hraběti Eulenburgovi velmi blízký vztah.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907