Stolové hory Manětínska: Kozelka, Vladař a Chlumská hora

25.02.2019 - Martin Janoška

K typickým prvkům krajiny okolo malebného městečka Manětín patří rozsáhlé zarovnané vyvýšeniny ve tvaru stolových hor. Příroda je vymodelovala z lávových proudů dnes již neexistujících třetihorních sopek

<p>Stolová hora Kozelka</p>

Stolová hora Kozelka


Reklama

Stranou hlavních dopravních tepen, průmyslových oblastí a turistických center se v tiché a opuštěné Jesenické pahorkatině severně od Plzně ukrývá městečko Manětín. Návštěvníci zde obdivují hlavně stavební památky, pozoruhodná je však i okouzlující krajina bezprostředního okolí, v níž napočítáte hned několik stolových hor.

Stěny a haldy Kozelky

Za nejkrásnější a nejlépe vyvinutou vulkanickou stolovou horu v Čechách lze určitě považovat Doubravický vrch (660 m), známý také pod jménem Kozelka. Vévodí terénní sníženině Manětínské kotliny a spolu s okolními kopci vytváří neobvyklé krajinné uskupení prodchnuté rázem jisté exotiky.

Zalesněná stolová hora vystupuje 100–150 metrů nad okolí příkrými, místy i kolmými skalnatými svahy. Její vrcholová plošina je kilometr dlouhá a 30–150 metrů široká. Má dva vrcholy oddělené téměř neznatelným mělkým sedlem – východní se nazývá Doubravický vrch (659,4 m), západní nese známější jméno Kozelka (659,8 m). Při severozápadním úpatí vystupuje v předpolí Kozelky ještě výrazný samostatný vulkanický suk odlišného čedičového složení přiléhavě pojmenovaný Špičák (587 m).

Vrcholovou část stolové hory výrazně poznamenalo mrazové zvětrávání v ledových dobách starších čtvrtohor. Pozoruhodné geomorfologické útvary vznikly díky fyzikálním vlastnostem šedohnědého trachyandezitu – vyšší odolnosti vůči zvětrávání, vertikální odlučnosti a puklinovému systému. Nejnápadnějším rysem Kozelky jsou několik desítek metrů vysoké skalní stěny, rozsedliny a věže vznikající gravitačním odsedáním podél puklin a klouzáním po plastickém permokarbonském podloží při okrajích plošiny. Dalším rozpadem těchto skal se tvoří rozsáhlé balvanové proudy a haldy. Na vrcholové plošině zaslouží pozornost vzácné pseudozávrty – trychtýřovité prohlubně asi metr hluboké. Vytvářejí se intenzivnějším vsakem vody v místech křížení puklin.

Pro rodiny i horolezce

Půda Kozelky (výhřevný trachyandezitový substrát) vytváří vhodné podmínky pro rozvoj pestré suchomilné a teplomilné vegetace. Bohužel výsadba nepůvodních dřevin – zejména borovic – původní ekosystémy na mnohých místech zničila. Přírodní rezervace Kozelka (33,15 ha) právě z tohoto důvodu zahrnuje nikoli celý masív stolové hory, ale jen její jižní a jihozápadní svahy. Právě v této části hnízdí na skalách trvale výr velký.

Krajinářsky mimořádně hodnotná a přírodovědně cenná Kozelka bývá zejména o víkendech častým cílem návštěvníků. Vyhlášená a hojně využívaná je rovněž jako horolezecký terén. Obvyklým východiskem bývá hezká osada Doubravice při jižním úpatí, odkud vede na západní vyhlídkový vrchol červená značka. K prohlídce malebných skalních labyrintů pod vrcholovými hranami Kozelky je třeba využít udržované horolezecké chodníčky.

Osamocený Vladař

Severně od Manětína vystupuje z řídce osídlené krajiny další téměř učebnicově vyvinutá stolová hora. Jedná se o magicky vyhlížející vrch Vladař, mnohými považovaný za mystický bod regionu. Osamocená stolová hora, zahalená tajemstvím dosud ne zcela probádané historie, vyzařuje tajuplné kouzlo legendami opředených časů.

Jedna z nejlépe vyvinutých stolových hor u nás bývá obvykle interpretována jako pozůstatek čedičového (tefritového) lávového proudu, který vytékal z izolovaného vulkánu, situovaného jižně od doupovského vulkanického komplexu nebo přímo v něm. Výsledky nejnovějších geofyzikálních dat, zkoumající magnetometrické anomálie, však ukazují, že čedičové těleso pokračuje do hloubky. To znamená, že Vladař je pravděpodobně zbytkem samostatného vulkánu s vlastní přívodní dráhou.

Na příkrých okrajových svazích Vladaře se vyvinuly četné mrazové sruby a stěny, drobné skalky, balvanové proudy a mocné nánosy sutí. Na mnohých místech je patrné odsedání svahů podél puklin v magmatickém tělese. Zajímavostí mírně zvlněné vrcholové plošiny je malé rašelinné jezírko – původně cisterna na vodu v dobách prehistorického osídlení. Během archeologických výzkumů posloužila tato nádrž jako významný zdroj dat pro archeobotanické metody.

Žižkova pevnost

Velmi cennou součástí Vladaře jsou dubohabrové suťové lesy chráněné na jižním a východním svahu v rámci stejnojmenné přírodní rezervace. Vrcholová plošina, původně odlesněná a spásaná, postupně zarůstá křovinami. Ze vzácnějších rostlin se tu objevuje lilie zlatohlavá, skalník celokrajný, tetlucha vznešená, hlaváč fialový a vstavač kukačka. Roste tu také třezalka třítupá, objevená na našem území teprve před několika lety. Velké množství starých doupných stromů a křovin přeje životu rozmanitého ptactva jako je například žluva, ťuhýk, bramborníček, slavík, luňák nebo včelojed. Vrch Vladař je zároveň mimořádně významnou archeologickou lokalitou.

Z velkého pravěkého hradiště se zachovaly nepřehlédnutelné zbytky opevnění v podobě valů, příkopů a hradeb. Největšího rozkvětu dosáhlo zdejší osídlení pravděpodobně v keltském období, kdy mělo charakter mocenské pevnosti. Historie místa je však starší a sahá až do střední doby bronzové (cca 1300 let př. n. l.). K pozoruhodné válečné události známé jako bitva na Vladaři došlo během husitských válek v listopadu 1421. Jan Žižka se s využitím pravěkých valů na Vladaři úspěšně tři dny bránil a nakonec se i probil obklíčením přesily nepřátelských vojsk panského landfrýdu.

Největší je Chlumská hora

U Manětína zdaleka nejrozsáhlejší stolovou horou vulkanického původu je 651 m vysoká Chlumská hora, která se zdvíhá přímo nad malebným městem. Na délku dosahuje úctyhodné čtyři kilometry, přičemž své okolí převyšuje místy až o 100 metrů!

Chlumská hora představuje zbytek lávového proudu čedičového (bazanitového) složení, který spočívá na podložních permokarbonských sedimentech. Vykazuje výrazné protažení ve směru SZ–JV a vzhledem ke své značné délce je poměrně úzká – šířka vrcholové plošiny nedosahuje více než 500 m. Plochý povrch stolové hory člení nevýrazné kupovité vyvýšeniny a nálevkovité prohlubně podobné závrtům. Na jihozápadních okrajových svazích, které jsou strmější než protilehlé, se vyskytují mrazové sruby a balvanité osypy. Jihovýchodní zakončení stolové hory má charakter hřbetového výběžku s výraznými tvary svahových deformací, které se vytvořily gravitačním odsedáním ker vulkanických hornin. V okolí nejvyšší kóty byla vyhlášena přírodní rezervace Chlum ochraňující přirozená živočišná a rostlinná společenstva na čedičovém podkladu.

TIP: Pálavská stolová hora: Neobyčejný strážce jižní hranice

Při putování po stolových horách vulkanického původu v okolí Manětína by pozornosti neměl uniknout ani 675 m vysoký Zbraslavský vrch, na jehož vyhlídkový vrchol vede odbočka z turistické trasy. Ten sice stolovou horou není, je však možným místem, odkud se teoreticky mohly před 15 miliony let do terénu vylévat trachyandezitové, případně i čedičové lávové proudy. Motivací pro návštěvu výše popsaných stolových hor je nejenom geomorfologická jedinečnost, ale též klid a opuštěnost zdejší téměř idylické krajiny.

Jak vznikly stolové hory

Stolové hory na Manětínsku mají vulkanický původ. Představují zbytky asi 15 milionů let starých lávových proudů, které v mladších třetihorách vytékaly z menších sopek v jižním předpolí Doupovských hor. Stolové hory mají čedičové nebo trachyandezitové složení a spočívají na červeně zbarvených prvohorních sedimentárních horninách (slepence, arkózy, jílovce) z období karbonu a permu.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Martin Janoška

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Pochod žen v roce 1915 v New Yorku. K volbám zde mohly dámy poprvé v listopadu 1918.

Historie

Léčba eboly bude náročná i s fungujícími léky

Věda

Hřebčín v Kladrubech je nejstarším nepřetržitě fungujícím místem svého druhu na světě.

Zajímavosti

Brokovnice TP-82, která byla u ruských kosmonautů součástí tzv. balíčku pro přežití, měla pod dvouhlavní ještě třetí hlaveň, jež mohla vystřelit signalizační náboj.

Vesmír

Nažka pocházející z rozšířené trvalky – hlaváče fialového (Scabiosa columbaria). Snímek slouží zároveň jako srovnání dvou metod mikroskopie. Nalevo je obrázek ze světelného mikroskopu, který je ve skutečných barvách a působí „živěji“, napravo je dobarvený snímek z elektronového mikroskopu, který na rozdíl od prvního poskytuje větší množství detailů a hloubku ostrosti. (Autor: Viktor Sýkora)

Příroda
Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907