Reklama


Stolové hory Manětínska: Kozelka, Vladař a Chlumská hora

25.02.2019 - Martin Janoška

K typickým prvkům krajiny okolo malebného městečka Manětín patří rozsáhlé zarovnané vyvýšeniny ve tvaru stolových hor. Příroda je vymodelovala z lávových proudů dnes již neexistujících třetihorních sopek

<p>Stolová hora Kozelka</p>

Stolová hora Kozelka


Reklama

Stranou hlavních dopravních tepen, průmyslových oblastí a turistických center se v tiché a opuštěné Jesenické pahorkatině severně od Plzně ukrývá městečko Manětín. Návštěvníci zde obdivují hlavně stavební památky, pozoruhodná je však i okouzlující krajina bezprostředního okolí, v níž napočítáte hned několik stolových hor.

Stěny a haldy Kozelky

Za nejkrásnější a nejlépe vyvinutou vulkanickou stolovou horu v Čechách lze určitě považovat Doubravický vrch (660 m), známý také pod jménem Kozelka. Vévodí terénní sníženině Manětínské kotliny a spolu s okolními kopci vytváří neobvyklé krajinné uskupení prodchnuté rázem jisté exotiky.

Zalesněná stolová hora vystupuje 100–150 metrů nad okolí příkrými, místy i kolmými skalnatými svahy. Její vrcholová plošina je kilometr dlouhá a 30–150 metrů široká. Má dva vrcholy oddělené téměř neznatelným mělkým sedlem – východní se nazývá Doubravický vrch (659,4 m), západní nese známější jméno Kozelka (659,8 m). Při severozápadním úpatí vystupuje v předpolí Kozelky ještě výrazný samostatný vulkanický suk odlišného čedičového složení přiléhavě pojmenovaný Špičák (587 m).

Vrcholovou část stolové hory výrazně poznamenalo mrazové zvětrávání v ledových dobách starších čtvrtohor. Pozoruhodné geomorfologické útvary vznikly díky fyzikálním vlastnostem šedohnědého trachyandezitu – vyšší odolnosti vůči zvětrávání, vertikální odlučnosti a puklinovému systému. Nejnápadnějším rysem Kozelky jsou několik desítek metrů vysoké skalní stěny, rozsedliny a věže vznikající gravitačním odsedáním podél puklin a klouzáním po plastickém permokarbonském podloží při okrajích plošiny. Dalším rozpadem těchto skal se tvoří rozsáhlé balvanové proudy a haldy. Na vrcholové plošině zaslouží pozornost vzácné pseudozávrty – trychtýřovité prohlubně asi metr hluboké. Vytvářejí se intenzivnějším vsakem vody v místech křížení puklin.

Pro rodiny i horolezce

Půda Kozelky (výhřevný trachyandezitový substrát) vytváří vhodné podmínky pro rozvoj pestré suchomilné a teplomilné vegetace. Bohužel výsadba nepůvodních dřevin – zejména borovic – původní ekosystémy na mnohých místech zničila. Přírodní rezervace Kozelka (33,15 ha) právě z tohoto důvodu zahrnuje nikoli celý masív stolové hory, ale jen její jižní a jihozápadní svahy. Právě v této části hnízdí na skalách trvale výr velký.

Krajinářsky mimořádně hodnotná a přírodovědně cenná Kozelka bývá zejména o víkendech častým cílem návštěvníků. Vyhlášená a hojně využívaná je rovněž jako horolezecký terén. Obvyklým východiskem bývá hezká osada Doubravice při jižním úpatí, odkud vede na západní vyhlídkový vrchol červená značka. K prohlídce malebných skalních labyrintů pod vrcholovými hranami Kozelky je třeba využít udržované horolezecké chodníčky.

Osamocený Vladař

Severně od Manětína vystupuje z řídce osídlené krajiny další téměř učebnicově vyvinutá stolová hora. Jedná se o magicky vyhlížející vrch Vladař, mnohými považovaný za mystický bod regionu. Osamocená stolová hora, zahalená tajemstvím dosud ne zcela probádané historie, vyzařuje tajuplné kouzlo legendami opředených časů.

Jedna z nejlépe vyvinutých stolových hor u nás bývá obvykle interpretována jako pozůstatek čedičového (tefritového) lávového proudu, který vytékal z izolovaného vulkánu, situovaného jižně od doupovského vulkanického komplexu nebo přímo v něm. Výsledky nejnovějších geofyzikálních dat, zkoumající magnetometrické anomálie, však ukazují, že čedičové těleso pokračuje do hloubky. To znamená, že Vladař je pravděpodobně zbytkem samostatného vulkánu s vlastní přívodní dráhou.

Na příkrých okrajových svazích Vladaře se vyvinuly četné mrazové sruby a stěny, drobné skalky, balvanové proudy a mocné nánosy sutí. Na mnohých místech je patrné odsedání svahů podél puklin v magmatickém tělese. Zajímavostí mírně zvlněné vrcholové plošiny je malé rašelinné jezírko – původně cisterna na vodu v dobách prehistorického osídlení. Během archeologických výzkumů posloužila tato nádrž jako významný zdroj dat pro archeobotanické metody.

Žižkova pevnost

Velmi cennou součástí Vladaře jsou dubohabrové suťové lesy chráněné na jižním a východním svahu v rámci stejnojmenné přírodní rezervace. Vrcholová plošina, původně odlesněná a spásaná, postupně zarůstá křovinami. Ze vzácnějších rostlin se tu objevuje lilie zlatohlavá, skalník celokrajný, tetlucha vznešená, hlaváč fialový a vstavač kukačka. Roste tu také třezalka třítupá, objevená na našem území teprve před několika lety. Velké množství starých doupných stromů a křovin přeje životu rozmanitého ptactva jako je například žluva, ťuhýk, bramborníček, slavík, luňák nebo včelojed. Vrch Vladař je zároveň mimořádně významnou archeologickou lokalitou.

Z velkého pravěkého hradiště se zachovaly nepřehlédnutelné zbytky opevnění v podobě valů, příkopů a hradeb. Největšího rozkvětu dosáhlo zdejší osídlení pravděpodobně v keltském období, kdy mělo charakter mocenské pevnosti. Historie místa je však starší a sahá až do střední doby bronzové (cca 1300 let př. n. l.). K pozoruhodné válečné události známé jako bitva na Vladaři došlo během husitských válek v listopadu 1421. Jan Žižka se s využitím pravěkých valů na Vladaři úspěšně tři dny bránil a nakonec se i probil obklíčením přesily nepřátelských vojsk panského landfrýdu.

Největší je Chlumská hora

U Manětína zdaleka nejrozsáhlejší stolovou horou vulkanického původu je 651 m vysoká Chlumská hora, která se zdvíhá přímo nad malebným městem. Na délku dosahuje úctyhodné čtyři kilometry, přičemž své okolí převyšuje místy až o 100 metrů!

Chlumská hora představuje zbytek lávového proudu čedičového (bazanitového) složení, který spočívá na podložních permokarbonských sedimentech. Vykazuje výrazné protažení ve směru SZ–JV a vzhledem ke své značné délce je poměrně úzká – šířka vrcholové plošiny nedosahuje více než 500 m. Plochý povrch stolové hory člení nevýrazné kupovité vyvýšeniny a nálevkovité prohlubně podobné závrtům. Na jihozápadních okrajových svazích, které jsou strmější než protilehlé, se vyskytují mrazové sruby a balvanité osypy. Jihovýchodní zakončení stolové hory má charakter hřbetového výběžku s výraznými tvary svahových deformací, které se vytvořily gravitačním odsedáním ker vulkanických hornin. V okolí nejvyšší kóty byla vyhlášena přírodní rezervace Chlum ochraňující přirozená živočišná a rostlinná společenstva na čedičovém podkladu.

TIP: Pálavská stolová hora: Neobyčejný strážce jižní hranice

Při putování po stolových horách vulkanického původu v okolí Manětína by pozornosti neměl uniknout ani 675 m vysoký Zbraslavský vrch, na jehož vyhlídkový vrchol vede odbočka z turistické trasy. Ten sice stolovou horou není, je však možným místem, odkud se teoreticky mohly před 15 miliony let do terénu vylévat trachyandezitové, případně i čedičové lávové proudy. Motivací pro návštěvu výše popsaných stolových hor je nejenom geomorfologická jedinečnost, ale též klid a opuštěnost zdejší téměř idylické krajiny.

Jak vznikly stolové hory

Stolové hory na Manětínsku mají vulkanický původ. Představují zbytky asi 15 milionů let starých lávových proudů, které v mladších třetihorách vytékaly z menších sopek v jižním předpolí Doupovských hor. Stolové hory mají čedičové nebo trachyandezitové složení a spočívají na červeně zbarvených prvohorních sedimentárních horninách (slepence, arkózy, jílovce) z období karbonu a permu.

  • Zdroj textu:

    časopis Příroda

  • Zdroj fotografií: Martin Janoška

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Monumentální komplex menhirů a kamenných kruhů stojí na Salisburské pláni v Jižní Anglii – nejbližší vesnice ležela více než tři kilometry daleko.

Zajímavosti

Zatímco v mládí máme na všechno spoustu času, ve stáří čas pádí podstatně rychleji. Vědci zjistili, proč tomu tak je…

Věda

Leopold I. a jeho syn Karel VI.

Historie

Divoký červený trpaslík a jeho exoplaneta

Vesmír

Mráz a jarní tání každoročně připravuje návštěvníkům Michiganského jezera opravdu dechberoucí podívanou.

Revue

Kladivouši jsou většinou velmi tiší ptáci. Za letu ovšem vydávají kejhavé až ječivé zvuky. Tento pozoruhodný pták je zařazen mezi nejméně ohrožené druhy

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907