Střely Le Prieur: první neřízené rakety sestřelovaly balony nad západní frontou

27.04.2015 - Lukáš Visingr

První světová válka je známá jako éra bouřlivého rozvoje letecké techniky. Přestože se nejvíce pozornosti věnovalo kulometům, ke slovu přišly i jiné principy a systémy. Patřily sem i první neřízené střely s raketovým pohonem


Reklama

Pokud mluvíme o stíhačkách či vzdušných soubojích první světové války, máme téměř vždy na mysli duely odvážných pilotů, které měly aspoň zpočátku rytířský charakter. Existovaly však i jiné, tvrdší varianty leteckého boje. Krátce po zrodu bombardovacího letectva se rozpoutaly např. střety stíhačů s posádkami bombardérů. Od samého vypuknutí války se mezi prioritní cíle bojového letectva dostaly také pozorovací balony nepřítele. Sestřelování stovky metrů od povrchu země upoutaných „vzdušných pozorovatelen“ ale představovalo mnohem tvrdší oříšek, než by se nám mohlo zdát. Zapeklitý problém měl vyřešit nejen pečlivý výcvik stíhačů, ale také příchod kvalitativně nového druhu výzbroje – neřízených raket, jimiž zbrojíři osadili některé letouny Dohody. Výsledky celého snažení však zůstávaly spíše rozpačité.

Lákavý, ale nebezpečný cíl

Mezi nejvýznamnější cíle letadel Dohody na západní frontě patřily upoutané balony, sloužící k navádění německé dělostřelecké palby. Němci je oficiálně označovali pojmem Drachen. Dohodoví vojáci je díky charakteristickému tvaru překřtili na „sausages“ (jitrnice). Šlo sice o nevyzbrojené, jenže nesmírně cenné bojové prostředky. Výrazně totiž zvyšovaly přesnost a účinnost palby polních houfnic, zabíjejících spojenecké vojáky po tisících. Mohlo by se zdát, že obrovský, přes 60 m dlouhý balon naplněný prudce hořlavým vodíkem představuje směšně snadný cíl. Realita však ukázala něco jiného. Především platilo, že „jitrnice“ a s nimi spojený pozemní naviják Němci vždy silně brání jak vlastními letouny, tak protileteckými prostředky všeho druhu.

Samotná „vzdušná pozorovatelna“ měla sice velké rozměry a samostatně se nedovedla ani pohybovat, ovšem díky výkonnému navijáku dokázala obsluha rychle měnit výšku jejího letu. I poté, co kulky z kulometů stíhačů Dohody provrtaly tento cíl, zdaleka to ještě nemuselo přinést zkázu nepřítelova balonu. Střely totiž zanechávaly v jeho plášti jen malé otvory. Tudy pak unikal vodík, avšak na jeho zapálení musel stíhač počkat do chvíle, než plyn utvoří hořlavou směs s okolním vzduchem. Teprve pak mohly zafungovat zápalné střely do kulometů, zpočátku představující spíše nespolehlivý druh munice. Pilot stíhačky proto musel provést zpravidla nejméně dva nálety – první s cílem proděravět balonové pláště, druhý pak ve snaze zapálit mizející vodík.

Nezapomínejme, že se tak dělo v prudké nepřátelské palbě. Nelze se tedy divit, že útoky na balony považovali piloti za velice rizikové a i některá špičková stíhací esa se jim raději vyhýbala. Na počátku roku 1916 však jeden důstojník francouzského letectva přišel s návrhem zbraně slibující alespoň na papíře daleko vyšší šance na sestřelování „jitrnic“. Svůj návrh neřízených raket určených bojovým stíhačkám totiž podal významný francouzský vynálezce Yves Paul Gaston Le Prieur.

Lepenka, prach a elektřina

Zpočátku se ozývali především skeptici; mnoho velitelů novátorským raketám prostě nevěřilo. Le Prieur se ale nevzdal a brzy prakticky předvedl odpálení raket z křídla letounu Voisin, instalovaného na sportovním automobilu Piccard-Pictet, uhánějícím přitom rychlostí až 120 km/h. Francouzské letectvo pak odsouhlasilo výrobu zbraně dle vynálezcova projektu. Ten ale vykazoval značně primitivní konstrukci.

Základ střely tvořila lepenková trubka, uvnitř vyztužená tenkým pocínovaným plechem, to vše vyplnilo 200 g střelného prachu. Přední část rakety tvořil dřevěný kužel se vsazeným ocelovým trojúhelníkem s ostrými hranami, fungujícími jako oboustranné ostří. K boku trubky přiléhala ještě dlouhá dřevěná tyč (zpravidla borovicová) se čtyřhranným průřezem o celkové délce cca 1,5 m.

Po odpálení raket posloužila stabilizaci rakety, zatímco během pilotova letu k cíli sloužila k uchycení v hliníkové trubici. Na vzpěrách mezi křídly letounu jich technici umístili hned několik – zpravidla osm, ale též šest či deset. Části plátěných nosných ploch letounu proto musela před popálením ochránit tenká hliníková fólie. Samotný zážeh rakety probíhal pomocí elektrických palníků, od kterých vedly dráty až do pilotního kokpitu. Zde měl letec k dispozici baterii s napětím 2 V a spoušť opatřenou pojistkou. Samotné trubice zaujímaly na letounech šikmou pozici, neboť odpálené střely kopírovaly balistickou křivku. S rovinou letu stíhačky se následně protínala ve vzdálenosti přibližně 150 m.

Ostří na špici rakety mělo za cíl vytvořit velký otvor v balonovém plášti, poté měl přijít zážeh unikajícího vodíku dohořívajícím prachem. Stíhací příručky doporučovaly vypustit střely na balon ve střemhlavém letu pod úhlem kolem 45° a poté bleskově změnit směr letu, neboť ohnivé peklo hořícího balonu by bezprostředně ohrozilo i samotného útočníka.

Působivé úspěchy i selhání

Mezi letci vzbudily Le Prieurovy neřízené střely „vzduch–vzduch“ vcelku pochopitelný zájem. Začalo se jim říkat „raketová torpéda“ a piloti nosných letounů získali přezdívku „torpilleurs“. Hned první bojové nasazení přineslo skutečně působivý úspěch. Během bitvy o Verdun tu 22. května 1916 za jediný den Francouzi napadli raketami celkem osm německých balonů a šest z nich se poté odporoučelo v plamenech k zemi. Zafungovalo tu však spíše jen „štěstí začátečníků“.

Le Prieurovy střely totiž skrývaly četné nedostatky – od nespolehlivých palníků a prachových náplní, natahující odpálení svazku raket na několik sekund mezi sebou, až po notorickou nepřesnost letu. Tomu nepomáhalo ani přesné míření. Přes všechny minusy se však v letech 1916 a 1917 používaly poměrně hojně nejen na letounech francouzských vzdušných sil, ale též u leteckých fl otil Velké Británie, Belgie či Itálie. Role nejčastějšího nosiče připadla francouzským stíhačkám firem Nieuport a SPAD. K dalším patřily Farmany HF.20/21 i britské D.H.2, B.E.2, Sopwith Baby, Pup, Camel atd. „Rakety na jitrnice“ používalo dokonce i vůbec nejlepší balonové eso Belgičan Willy Coppens, létající na stíhačce Hanriot HD.1.

Belgičan dosáhl za pomoci „raketových torpéd“ i několika ze svých 35 sestřelů balonů. Britové pak doufali, že francouzské zbraně pomohou ničit i vzducholodě napadající samotné ostrovy. Žádný zepelín pod nimi ale nakonec nepadl. Unikátní epizodu z nasazení raket Le Prieur představuje incident ze dne 25. září 1916, kdy jimi britský pilot Walker sestřelil německý pozorovací letoun LVG.

Určitý počet raket ukořistili však také Němci, kteří je omezeně používali na letounech značek Albatros a Halberstadt. Ve výbavě vzdušných sil Dohody vydržely až do roku 1918, kdy je nahradila nová, daleko spolehlivější zápalná kulometná munice. Vliv „vzdušných torpéd“ na průběh leteckých bojů Velké války zůstává sice jen skromný, avšak Le Prieurovy neřízené střely nesmazatelně vstoupily do dějin jako první funkční letecké raketové zbraně. 

  • Zdroj textu:

    I. světová 1/2015

  • Zdroj fotografií: checksix-forums.com

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Když v roce 2014 obsadili bojovníci Islámského státu Mosul, nikdo nevěřil, že se dokážou udržet u moci. Každý rok přesto dokázal vydělat přes 18 miliard korun. Daně vybíral až do poslední chvíle před svým zánikem.

Zajímavosti

Prvorepubliková akcie společnosti Kolben a Daněk

Historie

Palebné přepady kaťuší byly pro Němce překvapením, výbuchy a charakteristický ječivý zvuk raket doplňovaly, zvlášť v noci, světelné efekty.

Válka
Věda

Návrh designu systému TRAuma Care In a Rucksack (TRACIR)

Věda

V rámci druhu jsou k vidění jedinci s modrým nebo zelenomodrým kovovým zbarvením.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907