Tajemná místa pohledem vědy: Jezero Loch Ness

18.07.2015 - redakce 100+1

Řada míst na světě je opředena tajuplnými příběhy, vysvětlení však mnohdy zní pozemsky jednoduše. V další části seriálu se ponoříme do vod jezera, které proslavila lochnesská příšera


Reklama

Satelitní snímek zachytil lochnesskou příšeru! Podobné titulky se loni objevily na stránkách novin a oživily tak kauzu bájného tvora, který se má skrývat ve skotském jezeře Loch Ness. Fotografie zachycovala asi třicetimetrový objekt, jenž připomínal tělo s ploutvemi. Že by se konečně potvrdily historky o plesiosaurovi, zástupci druhohorních mořských plazů, který v hlubinách přežívá?

Záhada vyřešena?

Na skeptiky udělal snímek pramalý dojem, šlo prý o brázdy za člunem. Jenže samotná loď nebyla na první pohled vidět – což bylo ovšem možné vysvětlit tím, že fotografie vznikla spojením dvou různých záběrů, jak je u satelitních map běžné. A skutečně: když si odborníci trochu „pohráli“ s kontrastem, zjevil se před nimi i obrys člunu. Záhada vyřešena.

Nicméně fotografií, videí a svědectví hodnověrných osob existuje celá řada. Je možné všechny vysvětlit podobně banálním způsobem?

Za prvního svědka lochnesské příšery se považuje už svatý Kolumba, misionář a mnich žijící v 6. století. Moderní legenda o příšeře z hlubin však vznikla až v roce 1934, když londýnský lékař Robert Kenneth Wilson vyfotil na jezeře tvora vystrkujícího z vody dlouhý krk. Další svědectví Debaty o Wilsonově snímku pokračují i dnes: jedni jej považují za podvod – nejspíš kus naplaveného dřeva –, druzí za důkaz existence plesiosaura.

Vědci se však o těchto plazech domnívají, že vyhynuli spolu s ostatními dinosaury po pádu meteoritu před 66 miliony let. Jen těžko byste našli odborníka ochotného uvěřit, že by plesiosauři mohli přežít do dnešních dnů. A dále: Jezero Loch Ness je dlouhé 36 kilometrů, dosahuje maximální šířky 2,7 kilometru a hloubky až 230 metrů – na první pohled tedy skýtá dost místa pro tajemného tvora. Jeho skromná populace lososů a úhořů by však v žádném případě neuživila 7–15metrové zvíře.

Příšeru se v minulosti snažila najít řada badatelů i amatérských nadšenců. Jeden takový průzkum provedli v roce 2003 rovněž odborníci při natáčení dokumentu pro stanici BBC. Použili sonar a snímkování z letadla i satelitu, načež jeden z členů týmu Ian Florence prohlásil: „Pátrali jsme od břehu ke břehu, od hladiny až po dno, pokryli jsme vše v tomhle jezeře, ale nenašli jsme žádné známky přítomnosti velkého tvora.“ Fandové lochnesské příšery se však nevzdali a svou naději stále drží při životě.

Reklama

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vykousat soupeře

psi a šakali
stáří:
přes 4 000 let | kde: Egypt

Psi a šakali patří mezi nejstarší, nejkrásnější a současně i nejlépe dochované hry v dějinách. Herní desku se podařilo najít v thébské hrobce a datuje se zhruba do roku 1800 př. n. l. Nalezl ji britský archeolog Howard Carter, který ovšem vstoupil do historie především jako objevitel místa posledního odpočinku faraona Tutanchamona. Stolek vyřezaný ze slonoviny, se zásuvkou na herní komponenty, dnes vystavuje newyorské Metropolitní muzeum umění. Známe však i starší kusy, a to v tisíce kilometrů vzdáleném Ázerbájdžánu, kde existuje herní deska vyrytá do skály příbytku. Je nejméně o dvě století starší než luxusní egyptský výrobek a zřejmě sloužila lidem mnohem nižšího sociálního postavení. Obliba zmíněné „deskovky“ se tedy zjevně rychle rozšířila po celém Blízkém východě i střední Asii.

Moderní název „psi a šakali“ vymyslel Carter podle tvaru hlav herních hůlek, patřících jednomu či druhému hráči. Je možné, že v historii byla hra známá spíše jako „58 děr“, což koresponduje s jejím cílem – posunout pět hůlek v dírkách tak, aby opustily herní plochu dřív než ty soupeřovy. Původní přesná pravidla však již zavál čas. (foto: Wikimedia Commons, Metropolitan Museum of ArtCC0 1.0)

Zajímavosti
Revue
Vesmír

Microsyops latidens nejspíš miloval ovoce, což mělo své následky na jeho chrupu.

Věda

Od svých afrických bratranců se lev asijský liší mimo jiné i poněkud méně bohatou hřívou, o jejímž pravém smyslu kolují četné dohady.

Příroda

Britské vojenské konzervy? Půlka mrkve, půlka brambory, dvě cibule, čtyři lžíce sádla, sůl a olej.  Vojenské konzervy značky Maconochie neměly nijak valnou reputaci.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907