Příroda

Střední Amerika

Asi nejobvyklejší (resp. nejsnáze množitelná a dostatečně barevná) rybka začátečníků je „paví očko“, „mečovka“ nebo „plata“. Právě ve středoamerických vodách žijí rozličné druhy snadno živorodých rybek, z nichž akvaristé vyšlechtili desítky či stovky barevných i tvarových variant. 

Paví očko, gupka, čili živorodka duhová (Poecilia reticulata) žije ve sladké i brakické vodě a nejen díky tomu je velmi tolerantní ke kvalitě vody v akváriu. (foto: Shutterstock)

Stejně jako ostatní krokodýli, i gaviálové mají speciální smyslové orgány. Jedná se o drobné jamky v šupinách, které pokrývají tělo. Tyto jamky jsou schopny zachytit vibrace nebo změny tlaku vody, což napomáhá při hledání kořisti.

Sloní samice se s velkou oblibou pase na vodních rostlinách. V tomto případě pod dohledem dvojice kladivoušů afrických.

Ralská pahorkatina a její nejvyšší vrchol – hora Ralsko (696 m). (foto: Wikimedia Commons, Mirek256, CC BY-SA 3.0)

Sameček anolise se snaží zastrašit vetřelce roztažením velkého kožního laloku.

Ježura australská při hledání své oblíbené potravy – mravenců.

Pro vysoký vzrůst liliovníku a podzimní zbarvení listů jej v Americe někdy nazývají žlutý topol (Yellow Poplar). (foto: Wikimedia Commons, AndyScott, CC BY-SA 4.0)

Potápěč, který žraloky býčí krmí, je vybaven nejen zkušenostmi, ale rovněž drátěnou košilí. (foto: Shutterstock) 

Pes pralesní (Speothos venaticus) žije v takzvané neotropické oblasti (v zásadě Střední a Jižní Amerika), konkrétně od Panamy po severní hranice Argentiny.

Pohled do kaňonu vádí Nachal Cin u městečka Midrešet Ben Gurion

Želvušky Paramacrobiotus craterlaki nejsou v dospělosti větší než půl milimetru. Živí se hlísty a vířníky.

O tom, že je rosomák po všech stránkách šelma, svědčí i pohled na jeho zuby. Loví především hlodavce, kopytníky (a to i velmi vzrostlé), a ptáky. Nepohrdne však ani mršinou, ptačími vejci, rybami nebo dokonce lesními plody.

V člověkem pozměněné krajině je vlk (Canis lupus) tlačen k hledání nových zdrojů potravy.

Borneo tak, jak asi vypadá v představách většiny lidí. Vzdor rozlehlým a stále se zvětšujícím plantážím palmy olejné zde nějaký deštný prales pořád existuje.

Koňská síla

Koně byli odedávna využíváni jako rychlý dopravní prostředek, ale také jako živý „přepravní mechanismus“. Ačkoliv běžného koně není vhodné zatěžovat více než 20 % jeho vlastní hmotnosti, speciálně vyšlechtěná velká a silná plemena (jako jsou shirský kůň nebo clydesdaleský kůň) zvládají tažení skutečně velmi těžkých nákladů. Byli a někde stále jsou využívání pro tahání kmenů pokácených stromů, těžkých kočárů apod. Tito koně mívají zadní nohy poněkud blíže u sebe, což jim zřejmě propůjčuje schopnost lépe vyvíjet tažnou sílu. Zhruba jednu tunu vážící kůň tak poměrně snadno utáhne i dvojnásobek své vlastní hmotnosti, tedy celé dvě tuny.

Fyzikální veličina horská síla (Horse Power, HP) je používána jako jednotka pro výkon motoru automobilů a motocyklů. Tato skutečnost vychází z pokusů skotského vynálezce a mechanika Jamese Watta, který v 18. století odhadoval koňskou sílu na základě pozorování tahu pivovarských koní. (foto: Shutterstock)