Hrad Trosky

V Českém Ráji leží naše nejznámější zřícenina, symbolicky střežená dvěma čedičovými sopouchy Pannou a Babou. Řada badatelů už více než dvě stě let prozkoumává tajné chodby a jeskyně pod Troskami. Někteří tvrdí, že se tu dokonce ukrývá obrovský poklad. Nikdo ho ale zatím neobjevil. Můžete to zkusit vy, třeba budete mít štěstí. Zatím ale každému zabránily balvany, vzpříčené v průchodu do rozvětvených chodeb pod hradem. A také varovné nápisy staré mnoho století. Smrt hrozí těm, kteří svou zvědavost neudrží na uzdě!

Když ale odoláte a nebudete rušit ukrytá tajemství, odmění vás nádherný výhled po krajině. A nemusíte ani stoupat přímo na hrad. V okolí je mnoho turistických tras, skalních útvarů a romantických tůněk. (foto: Wikimedia Commons, Zdeněk Fiedler, CC BY-SA 3.0)

Pařížské linky v roce 1662. O rok později už neexistovaly.

Legenda praví, že se nebe otevřelo, andělé z něj sestoupili s palmami v rukou a objevilo se pět hvězd kolem mrtvého světce.

Teprve hostina bývala v historii stvrzením uzavřených dohod či obchodů. Svou roli zřejmě hrál příjemný pocit plného břicha a omámení alkoholem.

Elena Lucrezia Cornaro Piscopia (1646–1684) byla benátská filosofka, která jako první žena v historii získala na univerzitě titul doktora. Jednalo se o titul doktora filozofie a získala ho v roce 1678 na Padovské univerzitě.

Kdo věří, že známý pražský rabi Löwy (žil 1525–1609) měl cokoliv společného s uměle vytvořenou bytostí zvanou golem, ten se bohužel mýlí.

Marie Kazimíra d’Arquien (1641-1716) známá pod zdrobnělinou Marysieńka („Maruška“), byla francouzská šlechtična a královna Polsko-litevského soustátí. Vlevo dole její první manžel Jan Sariusz Zamojski, nahoře druhý manžel a polský král Jan Sobieski .

Krupská (vpravo) prý nebyla krasavice na první pohled. Lenin však hledal vojákyni, nikoliv modelku. Také pohledná Inessa pro něj byla důležitá, ale vždy byla až druhá…

Předčasný pohřeb, Antoine Wiertz, olej na plátně, 1854.

Portrét královny Viktorie od německého malíře a litografa Franze Xavera Winterhaltera z roku 1859.

Vůdci se musejí shodnout

Kartágo, 7.–2. století př. n. l.

Kartaginci pustili monarchii k vodě a stali se „republikou“ už v 7. století př. n. l. V čele jejich státu nestál mocnář jeden, ale hned dva. Říkalo se jim suffetes a voleni byli ze sboru konzulů vždy na dvanáct měsíců. Mrzuté je, že dodnes netušíme, jak byli voleni konzulové. Víme jen, že funkce těchto dvou až tří stovek mužů byla doživotní. Suffetes vlastně jen schvalovali prohlasované závěry této rady konzulů. A v zásadě se buď shodli, nebo ne. Pokud jeden z nich nesouhlasil, putovala celá věc zpátky ke konzulům. Vypadá to trochu zdlouhavě, ale efektivně to zabraňovalo vzniku diktatury. Což byla politická nemoc, na kterou trpěli Římané. Když byla jejich moc v ohrožení, kartaginští státníci se rozhodovali velmi dynamicky. V době míru naopak dobře zvažovali všechny důsledky přijatých rozhodnutí. Mělo to své mouchy, ale fungovalo to dobře. (foto: Wikimedia Commons, Christian Manhart, CC BY-SA 3.0 IGO + Wikimedia Commons, CC0)

František V. Modenský a František Ferdinand.