O společenské potřebnosti sirotčinců v 19. století svědčí jejich zakládání. Roku 1900 existovalo v Čechách 60 sirotčinců. O sedm let později, roku 1907, jich bylo již 83.

Stavba pařížského mostu Pont Alexandre III (česky Most Alexandra III.) byla dokončena v roce 1900 u příležitosti světové výstavy.

Císařovna Marie Terezie se svou rodinou - Albert Kazimír Sasko‑Těšínský a Marie Kristina ukazují obrazy přivezené z Itálie. Vedle nich stojí Maxmilián František, Marie Anna, Marie Alžběta a o židli opřený Josef II.

Mnozí z úderníků z Interhelpa skončili před hlavněmi popravčí čety.

Otroci byli obchodováni podle vůle místních vládců a náčelníků.

Až 90 % objemu „exportu“ otroků mimo Afriku měli na svědomí právě Afričané.

Bitva u Poitiers - obraz francouzského romantického malíře Charlese de Steubena.

Na této fotografii vede pastevec stádo po ulici Kingsway od Aldwyche směrem k Holbornu.

Arcivévoda Matyáš od mládí trpěl komplexem méněcennosti vůči svému velmi nadanému bratru Rudolfovi.

Hrad krále Artuše

Na prahu dějin západoevropského křesťanství se z pověstných britských mlh vynořuje postava bájného krále Artuše. Pátrá po Svatém grálu, nám tak dobře známém z Indiana Jonese. Badatele pátrajícího po neexistujících místech však na artušovské tradici zaujme něco jiného, než populární postavy a motivy jako kouzelník Merlin či Jezerní paní, která Artušovi daruje meč Excalibur. To vše můžeme považovat za kulisy, které hrdinovi propůjčují mimořádný význam a činí z něj vyvoleného.

Bez ohledu na skepsi nad reálností krále Artuše nelze zpochybnit odkaz a ideál, který ztělesňoval. Ten úzce souvisí s pověstným hradem Camelot, v nemž prý Artuš zasedal po boku svých rytířů u kulatého stolu. Ačkoli byl král, Artuš neseděl v čele, ale jako rovný s rovnými mezi svými muži. A mezi ctnosti Artušových rytířů patřila na prvním místě pomoc lidem slabým a trpícím. 

Ať už Camelot stál či ne, svým poselstvím se Artuš zařadil k idealistům toužícím po lepším světě. Nadřadil své osobní zájmy službě dobré věci. Život v rozporu se zákony tohoto světa ho zařadil mezi legendy. (foto: Shutterstock)

Věhlas Vincenze Priessnitze se brzy rozkřikl a jeho léčby využívali také šlechtici a prominenti.

Abraham Lincoln (1809–1865)

Můžeme tomu říkat třeba průběžné zvyšování nároků a dobrým příkladem je například 16. prezident USA Abraham Lincoln. Průzkumy veřejného mínění ho už od roku 1948 opakovaně zařazují na nejpřednější příčky žebříčku popularity. Stranou teď ponechme, že krátce po svém zvolení uvrhl celou zemi do vleklé občanské války, která si vyžádala životy třicetiny populace. Dnes by se nejspíš vůbec nemohl stát prezidentem. Jak to? Navzdory svému reprezentativnímu vzhledu a vskutku republikánské důstojnosti, umocněné metrákem živé váhy a nadprůměrnou výškou 195 centimetrů, totiž disponoval velmi „nemužným“ hlasem.

I skalní příznivci opakovaně zmiňovali, že tón hlasu pana Lincolna byl „příliš vysoký, pronikavý, občas navíc přeskakující do chraplavosti“. Jímavé a silné proslovy, které dnes sepsané se zatajeným dechem studujeme, byly k davům pronášeny pisklavou a nepříjemnou fistulí. Jistě můžeme oponovat, že důležité bylo spíš to, co říkal, než jakým tak činil hlasem. Ale upřímně, nechali byste se vést do občanské války, protože vám to poradil vousatý kačer Donald? Dá se říct, že v dnešním klimatu politické kultury, kdy na sebe ve volebních kampaních neváhají oponenti vytáhnout sebevětší špínu, by se kdysi tak revoluční Abe nejspíš neprosadil. Říkal sice zajímavé věci, ale nedalo se to poslouchat. (foto: Wikimedia Commons, CC0)