hlodavci

Ďábelský primát z Madagaskaru

Mezi tvory, kteří v minulosti patřili (a dodnes patří) mezi zcela neprávem odsuzované živočichy, bezesporu patří madagaskarská poloopice ksukol ocasatý (Daubentonia madagascariensis). Tento samotářský noční primát je domorodci nazýván aye aye a jeho vzhled jej předurčuje k tomu, aby vyvolával silné reakce.

Srst ksukola má podobu tuhého „drátovitého“ pokryvu černé barvy, oči zvířete v kontrastu ke zbarvení těla oranžově září a prostřední prst je extrémně tenký a dlouhý (jde o adaptaci k získávání potravy z dutin stromů). Vzhled v kombinaci s noční aktivitou a plachostí vedly k přesvědčení mnoha domorodých obyvatel Madagaskaru, že se jedná o zosobnění zkázy a zla. Existuje dokonce mýtus, že na koho ksukol ukáže svým dlouhým prstem, ten brzy zemře. Tato pověra bohužel v minulosti vedla k vybíjení těchto krásných poloopic na mnoha místech ostrova.

Ksukol ocasatý je největší noční primát na světě. Kuriózní je, že v roce 1933 byl již považován za zcela vyhynulého, to se ale naštěstí nepotvrdilo. Díky jeho plachosti a nočnímu způsobu života byl znovu objeven teprve roku 1957. Dnes je v zoologických zahradách chováno asi 50 jedinců.

Dvojice vakoplchů drobných (Cercartetus nanus). Vědci se dlouho domnívali, že se vakoplši živí především hmyzem. V poslední době bylo zjištěno, že se živí ve velkém rozsahu nektarem a pylem květů některých druhů stromů a keřů.

Zrozeni k běhu

Mara stepní (Dolichotis patagonum) je po kapybaře (Hydrochoerus hydrochaeris) druhým největším zástupcem čeledi morčatovitých (Caviidae). Podle jedné z provedených studií byla průměrná váha samců 7,73 kilogramů a samic 8,44 kilogramu. Těžko říct, o jak spolehlivé údaje se jedná, protože většinou se uvádí, že samci jsou větší než jejich družky.

Kromě velikosti lze mary jednoznačně poznat podle dlouhých uší (Dolichotis doslova znamená „dlouhé ucho“), jimiž připomínají zajíce, a krátkého, téměř neosrstěného ocasu. Podobně jako kopytnatci mají mary prodloužené nártní kůstky zadních nohou, což jim umožňuje rychlý a efektivní běh. Dlouhé jsou i přední nohy, což tato zvířata výrazně odlišuje od jiných hlodavců. Prsty předních i zadních nohou (na předních nohou jsou čtyři, na zadních tři) jsou zakončeny drápy podobnými malým kopýtkům. 

Bez vody ani ránu

Kapybary (Hydrochoerus hydrochaeris) patří mezi savce žijící (podobně jako například hroši) částečně vodním životem. Proto je můžete vidět především v regionech, kde je snadný přístup k vodě: jejich oblíbeným místem jsou zatopené lučiny, okraje močálů a nížinné lesy, kde je dobrá pastva a po celý rok dostatek vláhy. Daří se jim u vodních nádrží a v okolí řek.

Vyskytují se ovšem i v suchých lesích, křovinatých podrostech a na loukách. Jsou pěstovány na farmách nejen ve své domovině a uprchlíci z těchto chovů se zabydlují v oblastech bohatých na vodu po celém světě. Například na Floridě jsou volně se pohybující kapybary běžně vídány a roku 2011 byla kapybara viděna v Kalifornii.

Často zůstávají skryty ve vodě, přičemž nad hladinu jim čouhají jen nozdry a oči. Pod vodu se dokážou ponořit i úplně a vydrží bez nadechnutí až pět minut. Přední nohy kapybar jsou o něco kratší než zadní a mezi prsty mají tato zvířata menší plovací blánu. Tato danost společně s umístěním očí, nozder a uší ve vrchní části hlavy je předurčuje k bezproblémovému přebývání ve vodě.

Bobr je přísný vegetarián, který se při výběru potravy přizpůsobuje aktuální nabídce. V létě má v oblibě mladé části topolů

Dobyvatelé Austrálie

Již ve starověku si pozorovatelé přírody povšimli neobvyklé schopnosti množení u zajíců a králíků, kteří se dokonce stali jakýmsi symbolem plodnosti. Není divu. Vždyť zajíci se například dokážou pářit již ve svých třech až čtyřech měsících života a samice mohou být znovu oplodněny téměř okamžitě po vrhu mláďat. Limitujícím faktorem množství vrhů v jedné sezóně je zejména roční období. V Evropě se mohou zajíci množit pouze na jaře a v létě. Naproti tomu v Austrálii se tito zavlečení savci množí po celý rok až v sedmi jednotlivých vrzích! Právě to už dříve způsobilo velké problémy s jejich přemnožením.

Zajíci se stali symbolem plodnosti a jara, ale také nevinnosti a něhy – důvodem je jejich vzezření a fakt, že jsou lovnou zvěří a častou potravou mnoha predátorů včetně člověka. Objevují se rovněž v mytologii mnoha etnik a národů, od Aztéků přes střední Afriku až po Japonsko, Koreu a Čínu. Většinou jsou vnímáni pozitivně, ale například v židovském folklóru je zajíc symbolem zbabělosti.

Ačkoli byly pokusné krysy vystaveny modrému světlu jedinou hodinu, projevilo se to okamžitě větším sklonem k „mlsání“, v tomto případě konzumací cukrem vylepšené vody.

Čtyři mohutné, sytě oranžové přední hlodáky nutriím nepřetržitě rostou a dokonce se samy ostří. Měkká zubovina se totiž v jejich zadní části, kde chybí ochranná sklovina, neustálým hlodáním obrušuje.

Oba účastníci „rychlostního souboje“ – chřestýš a tarbíkomyš.

Sysli velmi často panáčkují, a když uvidí něco podezřelého, varují ostatní členy kolonie výrazným písknutím. Pak zmizí v noře.

Rypoši jsou opravdu unikátní stvoření, i když málokdo by je asi popsal jako krásná zvířátka. Tito nazí a slepí hlodavci žijící ve východních oblastech Afriky se dožívají neuvěřitelně dlouhého věku – až kolem 30 let.