Americký těžký tank M26 Pershing: Důstojný soupeř pro německé „tygry“

Na počátku druhé světové války se většina zemí soustředila zejména na lehké a střední tanky, ale průběh konfliktu potvrdil, že budou třeba i těžší obrněnce se silnější výzbrojí a pancířem. Tak se začala rodit generace těžkých tanků, které v některých případech dovedly rozhodnout o výsledku bitev. Po válce pak proběhla „syntéza“ nejlepších středních a těžkých typů, která dala vznik nové kategorii „Main Battle Tank“. Mezi vozidla, jež v tomto procesu patřila mezi nejdůležitější, se řadí americký těžký M26 Pershing.

Američané si sice již před válkou uvědomovali, že jednou budou potřebovat stroje mnohem těžší než střední typy, ale posléze soustředili téměř veškeré vývojové a výrobní kapacity na stroje M3 a M4, takže program těžkého tanku byl odsunut stranou. Teprve příchod německých Pantherů a Tigerů, jež kvalitativně předstihovaly takřka všechny obrněnce západních Spojenců, způsobil, že US Army začala naléhavě požadovat těžký tank.

Vývoj začal u prototypu T20, jehož zlepšování vedlo až k provedením T25 a T26, jejichž základním prvkem byl kanón ráže 90 mm, neboť se potvrdilo, že dosavadní zbraně ráže 75 a 76 mm už nebudou stačit na spolehlivé vyřazení nejlepších německých tanků. T26E3, jenž víceméně odpovídal pozdější sériové po době, byl připraven počátkem roku 1944, avšak sériová produkce tanku nazvaného M26 Pershing se rozběhla až v listopadu a první kusy dorazily na bojiště počátkem roku 1945.

O příčině tohoto zpoždění se dodnes diskutuje, ale určitou roli zde patrně sehrál odpor některých generálů US Army proti zcela nové konstrukci i vůči 90mm dělu. Mnoho velitelů si totiž hodně idealizovalo Sherman a pokládalo jeho výzbroj za dostačující. Okamžité vystřízlivění přišlo s první čelní konfrontací s Tigery. Faktem každopádně zůstává, že bylo zhotoveno zhruba 2 000 sériových kusů, z nichž část zasáhla do závěrečných bojů na západní frontě.

Deset centimetrů silný pancíř

Obrněnec Pershing i navzdory zpoždění okamžitě prokázal, že je důstojným soupeřem i nejlepších nepřátelských obrněnců. Jeho 90mm kanón se nesporně řadil mezi nejlepší protitankové zbraně na západním bojišti; jeho palebnou sílu ještě doplňovala trojice kulometů, byť se zbraň umístěná v čele korby považovala za zastaralý prvek a v posledních poválečných sériích se již neobjevovala. Tank těžil i ze své vysoké odolnosti, neboť síla pancéřování u něho dosahovala až 100 mm na korbě a 75 mm na věži. Objevily se však stížnosti na nedostatečnou odolnost boků věže (50 mm), což je možno spolu s malým dojezdem hodnotit jako snad jediný vážnější nedostatek M26.

Vliv tanku na vývoj války byl však nakonec zanedbatelný, protože přišel příliš pozdě. Po porážce Německa putovaly Pershingy do východní Asie, ale ani tam nesehrály větší roli, jelikož slabé japonské stroje jednoznačně deklasoval již typ M4 Sherman.

TIP: Těžké váhy v Ardenách: Americký vs. německý tankista 1944

Největšího uplatnění se tedy Pershing dočkal až ve válce v Koreji, kde prokázal jasnou převahu nad sovětským T-34/85. Pershingy pak zůstaly v silách NATO v Evropě až do počátku 60. let. Zásadní význam M26 ale tkví v tom, že pro US Army představoval první typ nové generace, z něhož pak vzešly nejdůležitější západní tanky studené války, tzn. typy řady Patton (M47, M48 a M60), které dosud spolehlivě slouží.