Ukrajinská Oděsa: Ohrožená perla Černého moře

Modrý a žlutý vertikální pruh na standartě Oděské oblasti evokují na první pohled vlajku Ukrajiny, na níž modrá symbolizuje nebe, zatímco žlutá odkazuje k hojnosti obilí, jež plodí místní úrodná půda. Na modrém pozadí se nachází zjednodušený státní znak oblasti (postrádající kruhový věnec), jehož hlavní prvek tvoří kotva coby symbol přístavní metropole, shora a zespodu doplněná schematickým znázorněním úrody. Současná podoba vlajky platí od roku 2002. 

Oděsa představuje třetí největší ukrajinské město po Kyjevu a Charkovu, a pokud jde o svéráznou kulturu, podobnou jinde nenajdete. Formovalo ji střetávání ruských, ukrajinských a židovských vlivů a mnozí spisovatelé líčili její atmosféru jako „kosmopolitní a francouzskou“. 

V dnešní Oděské oblasti se mluví téměř výhradně rusky, což však nijak nekoliduje se silnou ukrajinskou identitou. Když se během dramatických událostí v roce 2014 pokusili místní separatisté vyhlásit Oděskou lidovou republiku po vzoru Luhansku a Doněcku, nedokázali v milionovém městě shromáždit ani sto bojovníků. Oděsa tak zůstala pevně v ukrajinských rukou a nyní za svoji věrnost čelí útokům ruské okupační armády. 

Útočiště pro literáty

Záliv ležící severně od mohutné delty Dunaje si coby ideální cíl pro vybudování přístavu vyhlédli již staří Řekové. Jeho současný název se také odvozuje od antického města Odessos, jež se mělo podle historických záznamů nacházet právě na černomořském pobřeží – ačkoliv dnes se ztotožňuje s bulharskou Varnou. Není těžké pochopit, proč si Řekové lokalitu na východě Evropy oblíbili: Vedle strategické polohy při hranicích s Asií jim totiž nabízela podobné klima jako Středomoří. Oblast později ovládli Tataři a posléze Turci, které nakonec vytlačila vojska Kateřiny Veliké (viz Stručné dějiny). V roce 1794 pak nechala císařovna vybudovat mohutný přístav, jenž se záhy proměnil v kvetoucí metropoli. 

Později si ji jako místo letního odpočinku volila řada významných slovanských literátů, mimo jiné Nikolaj Vasiljevič Gogol či Isaak Babel. A dost možná, že kdyby car Mikuláš I. v roce 1823 nevyhostil Alexandra Sergejeviče Puškina právě do Oděsy, nikdy by nevzniklo jedno z jeho nejznámějších děl Evžen Oněgin. Spisovatelův třináctiměsíční pobyt ve městě dnes připomíná muzeum sídlící v jeho někdejším bytě.

Festival humoru

V turistických průvodcích figuruje „perla Černého moře“ coby vyhlášené letovisko, jež ročně přivítá více než tři miliony turistů. Při pobytu v přístavu by si cizinec nicméně mohl připadat jako doma: Město se stalo domovem mnoha národností, proslulých nejen neobvyklou vzájemnou tolerancí, ale zejména veselou povahou. Ostatně již od roku 1973 se tam vždy 1. dubna koná populární festival humoru.

Ekonomický přínos plynoucí z faktu, že Oděsa představuje druhé nejnavštěvovanější ukrajinské město hned po Lvovu, je nicméně takřka zanedbatelný ve srovnání s miliardovým obchodním ruchem odehrávajícím se v místním přístavu. Tamní loděnice ročně odbaví 50 milionů tun nákladu, z čehož zhruba desetina připadá na obilí. Význam Oděsy ještě narostl po ruské anexi Krymu v roce 2014, v jejímž důsledku přišla Ukrajina o další černomořské přístavy. 

Černé Mrtvé moře

Moře však není jediným vodním živlem, který Oděskou oblast charakterizuje: Vedle dvou veletoků Dunaje a Dněstru zavlažují úrodnou černozem také početná jezera, přičemž řada z nich patří k největším v zemi. V regionu Budžak jde především o Dněsterský liman, specifický typ říčního ústí o rozloze 360 kilometrů čtverečních. Unikát pak představuje Kujalnický liman nedaleko Oděsy, jenž se od Černého moře oddělil teprve ve 14. století a jeho voda stále obsahuje tolik soli, že si vysloužil přezdívku „oděské Mrtvé moře“. Už od roku 1895 stojí na jeho břehu lázeňské sanatorium, dodnes vyhlášené centrum bahenní léčby.