Ušatí lovci termitů: Afričtí psi s neobvyklým jídelníčkem

Pes ušatý (Otocyon megalotis) si pro svá teritoria nejraději vybírá suchá údolí a savany. Preferuje místa, kde není příliš vysoká tráva a má rád i křovinaté porosty. Drobná africká šelma, jejíž jméno pochopitelně souvisí s až dvanáct centimetrů dlouhými boltci, si však díky mimořádné přizpůsobivosti dokáže místo na slunci vydobýt prakticky kdekoli.

Pomocnice v domácnosti kočovníků

Psi ušatí žijí ve společenstvích s vysoce rozvinutým sociálním chováním a bohatou komunikací. Mohou dokonce, podobně jako třeba vlci a některé další psovité šelmy, uzavírat monogamní páry na celý život. Smečky si vyhrabávají hluboké nory, ale mohou obsadit i brlohy po jiných zvířatech. Doupě mívá mnoho vchodů a je i několik metrů hluboké. Slouží jednak k výchově mláďat a také jako úkryt v období dešťů nebo před nepřáteli. Jestliže se psi cítí bezpečně, odpočívají v křovinách či v prázdných termitištích.

Typickou rodinnou smečku tvoří otec, matka a tzv. „pomocnice“, která je většinou starší dcerou matky. Tato pomocnice dokonce může mláďata i kojit! Dostavuje se u ní totiž takzvaná pseudogravidita, falešná březost, kdy se samici tvoří mléko, aniž by sama byla biologickou matkou. Štěňat bývá maximálně šest a na objevné výzkumy před rodnou noru se poprvé vydávají asi sedmnáct dní po porodu. Matka je kojí až do stáří čtyř měsíců a během výchovy mláďat se rodinka až třikrát stěhuje na nové stanoviště. Snaží se tak uniknout z nor, které se poměrně rychle zamoří parazity.

Zdánlivý klid vystrašených

Světově proslulá primatoložka Jane Goodallová a její druh Hugo van Lawick, kteří realizovali terénní výzkum psů hyenových, šakalů a hyen v Tanzanii, psy ušaté často sledovali. Ve své knize Innocent Killers (česky Nevinné bestie) píšou: „Několik měsíců jsme s Hugem pozorovali psy ušaté, drobné tvorečky plavé barvy s velkýma ušima, tmavými nožkami, tmavým čenichem a tmavou špičkou ocasu. Těmto psům někdy zpočátku nevadí, když jim vůz přijede až těsně k doupěti, ale je důležité nezůstávat u nich hned od začátku příliš dlouho. Jestliže to přece provedete, zvíře se prostě stočí do klubíčka a usne. Většina lidí to považovala za známku naprosté nenucenosti, jenže ve skutečnosti to zpravidla znamená, že zvíře je rozčilené nebo napjaté.

Takové chování se dá přirovnat k onomu příslovečnému pštrosímu schovávání hlavy do písku a je vlastně ve světě zvířat dost běžné. Když například mladý šimpanz dostane test, s kterým si neví rady, a když je v cizím prostředí a má strach, stává se, že se na holé podlaze schoulí a usne.“

Odolní polykači jedu

Malé společenské šelmy obývají v Africe tři izolované oblasti – východní část Somálska, střední Afriku od Etiopie po Kongo a oblast jižní Afriky na území Jihoafrické republiky, Namibie a Botswany. Psi ušatí se nevyhýbají ani nehostinným krajům, jako je například poušť Kalahari.

Psíka se žlutošedou srstí zdobí na koncích uší, na tlapkách a na konci ocasu srst tmavohnědá. Veliké uši mu zajišťují skvělý sluch a zároveň jsou dobrým regulátorem tělesné teploty. Sluch a čich patří k jeho nejostřejším smyslům, zatímco zrak je výrazně slabší. Vynikající sluch pomáhá psům v hledání potravy, i když jejich lov typicky není zrovna divokou štvanicí na unikající kořist. Na lov vycházejí především v noci, časně zrána a pozdě večer a plných 80 % jejich jídelníčku tvoří termiti a jiný hmyz. Psi rovněž milují štíry, proti jejichž jedu jsou naprosto odolní. Příležitostně loví i malé savce, ptáky a jejich vejce a někdy dokonce i hady. Mají rádi med a nepohrdnou ani plody ovoce.

Výzkumy psů ušatých provádí v poušti Namib německá veterinářka Margit du Toit. Mimo jiné zjistila, že největší hody mívají psi v období dešťů. „Pro psy ušaté je období dešťů rohem hojnosti,“ tvrdí Margit du Toit. „Mají k dispozici dostatek termitů, motýlů, hadů i škorpiónů. Zvláště škorpióni jsou pro psy ušaté nejlákavější lahůdkou.“

Mezidruhové hrátky

Jane Goodallové a Hugo van Lawickovi ještě nebyla známa existence a funkce tzv. „pomocnice“, o čemž svědčí následující úryvek: „S Hugem jsme se naučili celkem dobře rozeznávat jednotlivé členy rodiny psů ušatých. V doupěti byli tři dospělí, z toho dvě samice, a pět štěňat. Psíci si byli navzájem velmi podobní, ale pak jsem zjistila, že se dají rozlišit podle různé pigmentace na čenichu, a brzy jsme pochopili, že těch pět mláďat jsou potomci obou fen (omyl zoologů; pozn. aut.). Když se nacucala od jedné matky, hrnula se všechna k druhé a začala sát od ní (ve skutečnosti šlo o pseudograviditu pomocnice; pozn. aut.).

Jak štěňata vyrůstala, pouštěla se s dospělými na výpravy za hmyzem dál od doupěte. Jednoho dne jsme spatřili, jak si celá rodina, staří i mláďata, hrají s dospělým samečkem gazely Thomsonovy. Psíci se proti němu vrhali jako blesk a honili se kolem dokola, někdy kroužili kolem gazely, někdy se pustili opačným směrem. S ocasy vztyčenými obloukem vzhůru nebo vlnícími se za nimi nám připomínali hejno rychlých rybek. Gazela se zřejmě také s plnou chutí pustila do hry, poněvadž se otáčela, trkala ostrými růžky a kroužila na místě, aby čelila hned jednomu, hned druhému oddílu pohybujícího se kruhu psíků, který ji obklopoval. Několikrát se hravě rozběhla proti jednomu z psíčků, a ten hned uskočil stranou, otočil se a znovu pádil okolo ní. Později jsme viděli, jak si psi hráli i s jinými gazelami, ale už nikdy se žádná do hry nezapojila s takovou vervou jako onen první sameček.“

Zubatí bojovníci

Raritou mezi psovitými je u psů ušatých počet zubů. Mají jich totiž osmačtyřicet, naproti tomu ve zdravém chrupu obyčejného psa se dopočítáte dvaačtyřiceti zubů a ani ostatní psovití jich nemají víc. Zuby psa ušatého jsou mnohem menší než u jeho vzdálených příbuzných a díky tomu se mu do chrupu vejde i celkem osm stoliček, které slouží k rozmělňování potravy. Zuby samozřejmě slouží i na obranu proti přirozeným nepřátelům. Psi ušaté loví například gepardi, štěňatům mohou být nebezpeční i šakali a především hyeny. Nezanedbatelné nebezpečí představují také draví ptáci. Vzrůstem sice malí, ale zato srdnatí a bleskurychlí rodiče však většinou s úspěchem dokážou mnohem větší nebezpečné predátory ošálit a odehnat.

V roce 2013 se amatérské fotografce Astrid Kindsvogelové podařil husarský kousek: zachytila v kráteru Ngorongoro v Tanzanii vskutku unikátní situaci, při níž dvojice psů ušatých zahnala v savaně geparda. „Gepard spatřil psa a začal ho sledovat a plížit se k němu,“ popisuje svůj životní zážitek Astrid Kindsvogelová. „Ale během několika sekund se k pronásledovanému přidal druhý pes ušatý a oba se naježili a nafoukli, aby vypadali co největší. Než jsem se stihla vzpamatovat, psi už proháněli uhánějícího geparda.“

Život vedle silnějších

Rovněž dospělí psi někdy projevují zájem o mláďata ostatních predátorů. Většina takových mezidruhových setkání bez ohledu na stále otevřenou možnost konfliktu ovšem probíhá v naprostém klidu. Jedno takové setkání zachycuje opět Jane Goodallová: „A tady stěhuje Hraběnka Drakula (hyena skvrnitá; pozn. aut.), s tím rozštěpeným, rozšklebeným pyskem, jedno ze svých maličkých černých mláďátek. Vedle ní klusají dva psi ušatí. Obrovské uši špicují dopředu, jak zvědavě pokukují po tom černém tělíčku, které se hyeně houpe v tlamě. Když Hraběnka Drakula zmizí v novém doupěti, psi tam nakouknou, a pak se věnují lovu hmyzu a loudají se pryč.“

TIP: Hyeny a lidské předsudky: Královny matky a jejich klan

Lidé ve psech ušatých bohužel obvykle vidí škodnou a člověk je jejich největším a nejnebezpečnějším nepřítelem. Loví je nejen pro jejich krásnou kožešinu, ale domorodí Afričané si cení i maso těchto šelmiček.