Úspěšná prohra: Před 50 lety zamířilo k Měsíci legendární Apollo 13

11.04.2020 - Vít Straka

Jedenáctého dubna 1970 zamířilo k Měsíci legendární Apollo 13. Cestou však loď postihla vážná havárie a posádka se po dramatickém vývoji nakonec vrátila domů živá jen zázrakem

<p>V sobotu 11. dubna 1970 zamířilo Apollo 13 na raketě Saturn V z floridského pobřeží vstříc Měsíci.</p>

V sobotu 11. dubna 1970 zamířilo Apollo 13 na raketě Saturn V z floridského pobřeží vstříc Měsíci.


Reklama

Potíže s „třináctkou“ začaly vlastně již na Zemi a týkaly se například sporů o složení týmu. Původně se na roli velitele chystal Alan Shepard, první Američan v kosmu, z letového stavu jej ovšem na dlouhé roky vyřadila Ménierova choroba postihující rovnovážný aparát vnitřního ucha. Po experimentální operaci v Los Angeles se jeho potíže podařilo dostat pod kontrolu, takže se znovu zařadil mezi aktivní astronauty. Podle ředitelství NASA ve Washingtonu však neměl dost času se na roli velitele lunární expedice připravit

Šéfastronaut Deke Slayton se nakonec rozhodl situaci vyřešit tichou výměnou posádek Apolla 13 a 14 před oficiálním jmenováním. Shepard se tak posunul na „čtrnáctku“ a získal víc prostoru pro výcvik na simulátorech. Křesla v Apollu 13 tedy čekala na Jamese Lovella, Thomase Mattinglyho a Freda Haise.

Zarděnky útočí

Jarní start v roce 1970 se blížil, všichni zúčastnění se těšili na vědecky nesmírně zajímavou a navíc premiérovou výpravu do měsíčních hor: Cílem se stala vysočina u kráteru Fra Mauro. Jenže v polovině března onemocněl zarděnkami Charles Duke ze záložní posádky – a při výcviku byl často v kontaktu s hlavním týmem. Krevní testy ukázaly, že pilot mateřské lodi Mattingly nemá v těle přirozené protilátky, a sám Duke si údajně nedokázal vybavit, zda nemoc někdy prodělal. Inkubační doba kromě toho varovala, že se u něj choroba s vysokými teplotami může rozvinout právě během letu. Takže co teď? 

Sehrané posádky nešlo prohodit, protože každá měla jednoho potenciálně či skutečně nemocného člena. Lovell a Haise se tak jen pár dní před startem dočkali nového kolegy, který na ně měl čekat na lunární orbitě – Jacka Swigerta ze záložní skupiny. Mezitím se Mattingly ke svému vyřazení velmi nevybíravě vyjádřil na tiskové konferenci, rozhodnutí však bylo naprosto pochopitelné.

Přeskočila jiskra

V sobotu 11. dubna 1970 zamířilo Apollo 13 na raketě Saturn V z floridského pobřeží vstříc Měsíci. O obnažení elektrických vodičů v jedné kyslíkové nádrži neměl nikdo ani tušení. Došlo k němu během předstartovních prověrek kvůli užití vyššího elektrického napětí, než na jaké výrobce nádrž konstruoval, i když to tak NASA požadovala kvůli zjednodušení testů na rampě. V pondělí 13. dubna, ve 21:06 místního času v houstonském řídicím středisku, se Apollo nacházelo již víc než 328 000 km od Země. Posádka zrovna dokončila televizní přenos z paluby zatím ještě vypnutého lunárního modulu, když Swigert dostal z Houstonu příkaz zapnout ohřívač kyslíkové nádrže, aby se v ní trochu zvýšil tlak. Jenže v hutném kapalném kyslíku přeskočila jiskra…

Následovaly otřesy, ječení alarmů, nádrž v servisním modulu vybuchla a těžce poškodila i druhou. Únik cenného plynu proraženou stěnou lodi vzápětí potvrdil velitel Lovell prostým pohledem z okna. Tekutý kyslík sloužil k výrobě elektřiny pro systémy lodi, protože z nádrží odcházel do palivových článků. A ty se tak rázem ocitly bez zdrojů. Kyslíková soustava Apolla 13 utrpěla těžké poškození a na její záchranu bylo zjevně pozdě. Nepomohla ani izolace článků. 

Ve velitelském modulu se nacházely tři kyslíkové lahve, průběžně doplňované z hlavních nádrží, které měly sloužit při návratu na Zemi, po odhození servisní sekce. Letový ředitel Gene Kranz je nařídil neprodleně uzavřít, jinak by jejich obsah také vyprchal do vesmíru. V té chvíli zřejmě zachránil tři životy…

Hraje se o čas

Apollo 13, a zejména jeho energetický potenciál, bylo mrtvé. Zbýval lunární přistávací modul. Z Houstonu směřoval k astronautům příkaz jej bleskově oživit a přesunout se dovnitř. NASA samozřejmě podobné situace předpokládala, včetně využití zmíněného modulu coby dočasného záchranného člunu pro pobyt posádky. Podle krizových scénářů mělo Apollo 13 zapálit hlavní motor servisní sekce SPS neboli Service Propulsion System a přejít na dráhu s co nejrychlejším návratem k Zemi. Jenže výbuch zničil i řadu senzorů či kabelů k nim, takže o stavu motoru SPS chyběly jakékoliv informace. Houston se obával exploze po jeho zážehu, což by znamenalo definitivní konec trojice astronautů.

SPS tedy raději skončil mimo hru. Apollo letělo po dráze volného návratu, která by ho po jednom obletu Měsíce přivedla zpět k rodné planetě asi za 4,5 dne. Letoví kontroloři situaci propočetli – a také uvedený scénář smetli ze stolu. Lunární modul neměl kyslíkové ani energetické kapacity, aby tak dlouho udržel životní podmínky pro tři muže.

NASA nakonec připravila plán na zážeh přistávacího motoru modulu nad odvrácenou stranou Měsíce, jenž by přílet sestavy k Zemi urychlil o celý den. Přesto musela posádka kvůli omezeným zásobám vypnout i v lunární sekci vše, co bylo možné, plout beztíží v zimě a spolu s týmy v Houstonu vymýšlet a provádět řadu improvizací – třeba jak připojit a zprovoznit kanystry na filtraci CO2, přinesené z mrtvé velitelské sekce. V tu chvíli paradoxně skončila technická část příběhu a začala ta lidská.

Chlad a nuda

Jak zvládaly rodiny astronautů strach o své partnery, otce a syny? Film Apol­lo 13 z roku 1995, s Tomem Hanksem v hlavní roli, „byl úžasný, ale například k hádkám v řídicím středisku ve skutečnosti nedocházelo, přidali je filmaři pro dokreslení dramatu“, vzpomínal tehdejší manažer pilotovaných vesmírných letů v NASA Chris Kraft. „Stejně tak rodiny astronautů v posádce nebyly tak vystrašené a bez informací, jak to vypadalo na plátně. Informovali jsme je o situaci snad každou minutu a díky tomu byly jejich obavy menší.“

Fred Haise ve své přednášce po letech vzpomínal, že trojici „trosečníků“ daleko od Země sužovalo také něco jen stěží očekávatelného – nuda. Naprostá většina přístrojů v chladné lodi byla vypnutá, aby se ušetřilo maximum elektřiny, takže vlastně neměli na čem pracovat. Najednou ne­existoval žádný letový plán, povinnosti ani pilotáž. Apollo 13 letělo naprosto pasivně, řízené pouze fyzikou, respektive gravitačními silami Měsíce a Země, jež se střídaly za zamlženými okénky.

Časovaná nálož

Jeden dramatický moment cestou zpět přece jen nastal. Od exploze uplynulo zhruba 40 hodin, Měsíc už Apollo 13 minulo, urychlovací zážeh sestupového motoru lunárního modulu byl úspěšně dokončen. Lovell a Swigert se šli prospat, Haise zůstal ve službě a na příjmu. Náhle se ozvala rána a astronaut coby expert na systémy lunární sekce věděl, že je něco velice špatně. Nyní i on, stejně jako nedávno velitel Lovell, pozoroval mrak bílých vloček unikající z lodi, tentokrát ovšem z opačného konce – z přistávací části modulu.

Podle vysvětlení letových kontrolorů explodovala jedna ze čtyř baterií. Skládaly se ze stříbro-zinkových plátů, ponořených do elektrolytického roztoku, a coby vedlejší efekt produkovaly vodík a kyslík. Když se zmíněné plyny někde nahromadí, stačí k drobnému výbuchu malá jiskřička. Dle odborníků v Houstonu šlo o časovanou nálož, jež číhala na palubě každého lunárního modulu, který do té doby k zemskému souputníkovi zamířil. Výkon tří zbývajících, nepoškozených baterií naštěstí ztrátu vyrovnal. Kdyby ovšem Lovell s Haisem na Měsíci přistáli, mohla je zmíněná exploze potkat třeba právě v kritických fázích sestupového manévru. Následky by byly nepříjemné, až krajně nebezpečné.

Vyčerpaní, ale živí

Velitelský modul Apolla 13 dosedl do vln Pacifiku poblíž letadlové lodi Iwodžima 17. dubna 1970, po 5 dnech, 22 hodinách a 54 minutách dramatického letu k Měsíci a zpět. Posádka byla vyčerpaná, podchlazená, dehydrovaná – ale živá. U Haiseho se ovšem rozvinul zánět močových cest s horečkou, takže místo párty na uvítanou s dobrým jídlem zamířil na lodní ošetřovnu.

TIP: Kterak Apollo 13 (ne)vstoupilo do historie: Jak měl proběhnout let na Měsíc

„Třináctka“ znamenala přerušení programu lunárních misí jen na tři čtvrtě roku. Již v lednu 1971 se do vesmíru vydalo Apollo 14 pod velením Alana Sheparda a dosáhlo vysočiny Fra Mauro. Prožité drama však bohužel přispělo i k rušení expedic po Apollu 17.  

Co viděla posádka Apolla 13

Pohled, který se naskytl posádce Apolla 13, prostřednictvím snímků pořízených kosmickou sondou Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO).

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru

  • Zdroj fotografií: history.nasa.gov, NASA Goddard, spacefacts.de, Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Historie

Hackeři ovládají mnoho důmyslných způsobů, jak se dostat k vašim citlivým údajům.

Zajímavosti

Do největší floridské zoo zavítala tento týden veterinární zubařka Jamie Berningová. Do jejího zubařského křesla zde během tří dnů usedla (či spíše ulehla) pestrá směsice zvířecích obyvatel. Doktorka Berningová se zde v rámci „týdne zubů“ podívala na zoubek gorilímu samci, lvici, šimpanzovi, tapírovi, vydře nebo třeba hrabáči kapskému.

Revue

S velkými pelagornitidy se další ptáci Antarktidy období eocénu nemohli vůbec měřit

Věda

Tato kreveta harlekýn by podle některý zoologové měla být samostatným druhem Hymenocera elegans, který je jasně rozlišitelný podle modrých okrajů skvrn.

Příroda

Cesta mezihvězdného poutníka Sluneční soustavou.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907