Reklama


V předvečer války: Co následovalo po smrti Františka Ferdinanda d'Este?

13.07.2018 - Redakce Kauzy (extra Historie)

Zavraždění následníka trůnu a jeho manželky se stalo evropskou senzací prvého řádu. Noviny mnoha zemí přinesly zprávy o tragédii palcovými titulky na prvních stranách a všichni se horečně pídili po dalších podrobnostech

<p>Proces s atentátníky</p>

Proces s atentátníky


Reklama

Nečekaně tragické vyvrcholení následníkovy návštěvy Sarajeva bylo pro všechny zúčastněné naprostým šokem. Mrtvé Žofiino tělo leželo v ložnici generála Potiorka, zatímco Františka Ferdinanda přenesli do jednoho z vedlejších pokojů guvernérovy rezidence. Pod rozepnutým límcem bylo dobře vidět smrtelnou ránu a zlatý řetízek se sedmi přívěsky pro štěstí – jako ochranu před zlem.

Když lékaři prohlíželi následníkovo tělo, objevili na levém předloktí vytetovaného barevného čínského draka. Řidič Loyka pak dostal příkaz odvézt na poštovní úřad tři telegramy o nenadálé katastrofě. První byl určen císaři Františku Josefovi, druhý německému císaři Vilémovi II. a třetí nešťastným dětem mrtvého páru na Konopišti. Události pozvolna směřující k vypuknutí světového konfliktu se tak daly nezadržitelně do pohybu.   

Máme vraha! 

Pro vyšetřování atentátu a jeho pozadí se stala klíčovou událostí skutečnost, že Gavrilo Princip byl ihned po střelbě zadržen živý právě tak, jako půlhodinu předtím Nedjelko Čabrinović. Došlo k tomu za velmi podobných okolností. Také Princip ihned po výstřelech spolkl kapsli s jedem, ale ani tentokrát se očekávaný účinek nedostavil. Obsah ampule pouze vyzvracel a poté se pokusil zastřelit svým revolverem. Ten mu však přihlížející policisté společně s civilními diváky vyrazili z ruky a šance na spáchání sebevraždy byla zmařena.

Přítomní důstojníci a policisté se pustili do atentátníka pěstmi, dostal i několik slabších ran šavlí a také mnoho kopanců. Na policejní komisařství pak dovlekli Principa sice zakrváceného a značně vyčerpaného neustálým nutkáním ke zvracení, ale živého. Hned mu nasadili pouta a zavřeli jej do cely. V té vedlejší již seděl zatčený Čabrinović a vyšetřování proto mohlo ihned začít.

Pověřen jím byl soudce sarajevského oblastního soudu Leo Pfeffer, který nařídil ošetřit Principovy rány a už v 11.15 hodin začal první výslech. Nebylo to příliš obtížné. Zkušený vyšetřovatel nedal oběma mladíkům šanci a brzy se dozvěděl podstatné informace, které jej dovedly na stopu dalších účastníků atentátu. Ti byli postupně během několika málo dnů zatčeni. Pouze Mehmedbašićovi se podařilo dostat na území nezávislého království Černá Hora. 

Reakce veřejnosti

Veřejnost v Rakousku-Uhersku reagovala na atentát většinou nesouhlasně. Výjimku tvořila především uherská aristokracie společně s některými rakouskými šlechtici a dvorními hodnostáři. Mezi lidovými vrstvami vyvolávala událost především obavy z budoucnosti, a přestože následník nepatřil zrovna k oblíbeným členům císařské rodiny, takový konec mu přál málokdo. Zavraždění Žofie bylo odsuzováno všeobecně a všichni litovali její tři děti, které rázem ztratily oba rodiče.

Chorvatské i muslimské obyvatelstvo Bosny a Hercegoviny se pak po atentátu otevřeně postavilo proti Srbům. V Sarajevu a dalších městech byly demolovány obchody patřící srbským majitelům a tento osud mimo jiné potkal i cukrárnu Čabrinovićova otce. Rozzuřený dav následně vnikl do mnoha obytných domů a zde se odehrávaly podobné scény. Rabování nakonec dosáhlo takové míry, že velitel sarajevské policie musel požádat o posily. Do ulic napochodovaly vojenské oddíly, aby zabránily hrozícímu masakru místních Srbů. Žádné akce na podporu atentátu tedy neproběhly.

Když pak byly 29. června veřejně vystaveny katafalky s oběma mrtvými, přišly se jim poklonit tisíce lidí. Dojetí většiny z nich určitě nebylo jen hrané. Také v ostatních částech říše lidé vzrušeně diskutovali o tragédii a shodovali se v jednom: tahle událost nepřinese nic dobrého.

Zničte Srbsko!

Události v Sarajevu přišly ve Vídni velmi vhod skupině generálů a politiků, kteří již dlouho toužili rozdrtit Srbsko. K těmto lidem patřili zejména šéf generálního štábu polní zbrojmistr Franz Conrad von Hötzendorf a ministr zahraničí Leopold hrabě Berchtold. František Ferdinand jim už nyní v plánech překážet nemohl, a tak válkychtivá klika znásobila své úsilí. 

Našli se však i jedinci, kteří uvažovali odlišným způsobem. Bojovat nechtěl zejména uherský ministerský předseda István hrabě Tisza a také císař nejevil pro válečné dobrodružství žádné nadšení. Vždyť říše se těšila z dlouhých desetiletí míru (poslední válku s Pruskem a Itálií vedlo Rakousko v roce 1866) a čtyřiaosmdesátiletý panovník neměl chuť hnát své poddané do konfliktu, jehož výsledek mohl být více než nejistý. Hodně ovšem záleželo na tom, jak dopadne vyšetřování pozadí atentátu.

Důležitou úlohu hrál také postoj hlavního rakouského spojence – Německa. Císař Vilém II. napsal už 30. června na okraj telegramu zaslaného do Berlína německým vyslancem ve Vídni: „Se Srby je třeba zatočit, a to okamžitě!“ O pár dní později jednal Vilém s rakouskými diplomaty a dal jasně najevo, že případnou vojenskou operaci c. a k. armády proti Srbsku podpoří. Své rakouské spojence přitom nabádal „…neváhat s vystoupením. Stanovisko Ruska bude v každém případě nepřátelské, a pokud dojde k válce mezi Rakousko-Uherskem a Ruskem, Německo se svou obvyklou spojeneckou věrností splní své závazky.“ 

Cesta k válce

Vyšetřování atentátu pokračovalo rychle kupředu a z výpovědí zatčených atentátníků i jejich spolupracovníků vycházelo najevo, že v pozadí stála srbská tajná služba. Na zasedání ministerské rady ve Vídni 7. července nadhodil Berchtold přítomným otázku, jestli už není čas na Srby zaútočit, když má Rakousko záda krytá Německem. S výjimkou hraběte Tiszy nalezl u ministrů podporu a závěr schůze tedy zněl: „Všichni přítomní, s výjimkou uherského předsedy vlády, se shodují na tom, že čistě diplomatický úspěch, a to i v tom případě, že by měl za následek úplné ponížení Srbska, by neměl cenu. Proto je nutno předložit Srbsku tak dalekosáhle formulované požadavky, aby bylo možno předem očekávat jejich odmítnutí, a následně se tak mohlo přistoupit k radikálnímu řešení otázky vojenskou intervencí.“

Negativní postoj uherského ministerského předsedy byl dán především tím, že si nepřál případné anexe dalších území se slovanským obyvatelstvem, protože by to mohlo oslabit nynější silnou pozici Uher v rámci říše. Také on však nakonec rezignoval a souhlasil s tvrdým postupem. Rakousko-uherský vyslanec v Bělehradu baron Giesl pak 23. července předal srbské vládě ultimátum, jehož text uváděl, že „zbraně a výbušniny, kterými byli vrazi vyzbrojeni, obdrželi od srbských důstojníků a úředníků.“

Už se to nedalo zastavit…

Na odpověď dostala srbská vláda lhůtu 48 hodin. To byl skutečně šibeniční termín a navíc je třeba si uvědomit, že v Srbsku zrovna probíhala předvolební kampaň. Premiéru Pašićovi i dalším politikům v Bělehradě bylo jasné, že splnění všech deseti bodů by výrazným způsobem narušilo suverenitu Srbského království a dostalo by jej do vleku Rakouska-Uherska. Proto se princ regent Alexandr obrátil s prosbou o radu na Rusko a ve svém pateticky znějícím přípisu apeloval na „vznešené slovanské srdce“ cara Mikuláše II. Carská vláda v odpovědi radila, aby se v případě útoku Srbsko samo nebránilo a „vložilo svůj osud do rukou velmocí.“

Odpověď Bělehradu na rakouskou nótu přišla ve stanovené lhůtě a Pašíć se v ní snažil projevit vstřícnost. Srbsko bylo ochotno přijmout všechny body ultimáta s výjimkou požadavku přítomnosti rakouských úředníků na srbském území při vyšetřování atentátu. To však baronu Gieslovi nestačilo, protože ultimátum jako celek tím pádem přijato nebylo. Proto ihned požádal o diplomatický pas a 25. července opustil se svými podřízenými Bělehrad.

TIP: Osudný atentát v Sarajevu: Rozbuška světové katastrofy

V této chvíli do věci zasáhla Velká Británie, která navrhla zprostředkování ze strany evropských mocností a navíc Německu důrazně doporučila, aby přimělo Vídeň spokojit se s odpovědí Bělehradu. Britský ministr zahraničí Sir Edward Grey připojil osobní varování, že by se jeho země mohla ocitnout ve válce s Německem. Zřejmě až nyní si Vilém II. uvědomil rozsah hrozící katastrofy, ale už bylo pozdě.

Dne 28. července 1914 vypovědělo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a v příštích dnech došlo k řetězové reakci. 1. srpna vyhlásilo Německo válku Rusku a o dva dny později Francii, 4. srpna pak Britové vyhlásili válku Německu. Tím začal konflikt dosud nevídaného rozsahu, na jehož konci se zhroutí čtyři monarchie a „staré zlaté časy“ budou již definitivně minulostí.

  • Zdroj textu:

    Kauzy (extra Historie)

  • Zdroj fotografií: Wikipedie

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Slovo „grál“ pochází ve své nejstarší formě „graal“ ze staré francouzštiny a znamená pohár nebo mísa z hlíny, dřeva či kovu.

Zajímavosti
Věda

Příjezd Jana Lucemburského do Prahy.

Historie

Pohled z Malého na Velký Ostrý přes „čarostřelcovu“ Vlčí propast.

Příroda

Měsíc Titan na snímku sondy Cassini

Vesmír

Spartakus dal podle římského historika Flora dohromady deset tisíc otroků.

Historie

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907