Věčně druhý astronaut: Osudové příběhy Scotta Carpentera

28.02.2015 - Tomáš Tázlar

Malcolma Scotta Carpentera provázelo „prokletí druhého“. V USA zná každý školák jméno Johna Glenna, prvního Američana na oběžné dráze. To, že pár měsíců po něm letěl právě Carpenter, už ale ví jen málokdo


Reklama

Bylo by určitě nesprávné napsat, že Carpenterovo jméno upadlo v zapomnění, nicméně rozhodně bylo upozaděno před jinými průkopníky vesmírných letů: Gagarinem, Titovem, Glennem a dalšími. Malcolm Scott Carpenter byl přesto teprve druhým Američanem, který dosáhl oběžné dráhy, a spolu s Johnem Glennem byl ještě nedávno i posledním žijícím z původní sedmičky astronautů programu Mercury (zemřel v říjnu 2013).

Válečný veterán v NASA

Narodil se v roce 1925 ve městě Boulder ve státě Colorado. Kvůli matčině nemoci ho vychoval dědeček. Carpenter sám později přiznal, že rozhodně nebyl hodné dítě – kradl v obchodech sladkosti a ve městě platil za uličníka. Přesto se neučil špatně, a tak mohl vystudovat místní univerzitu. Titul ale získal až v roce 1962.

Tak jako mnoho kluků jeho generace i Scott toužil stát se pilotem. Už na univerzitě se zapsal do kurzu pro potenciální piloty, kde mohli účastníci získat teoretické i praktické zkušenosti s létáním. Carpenter vstoupil do leteckých složek námořnictva Spojených států a v letech 1949–1951 sloužil na několika domácích amerických základnách. Poté byl převelen do Tichomoří, aby se účastnil právě probíhající korejské války – hlídkoval jako pilot nad Žlutým a Jihočínským mořem. Po válce byl roku 1954 přijat do námořní školy zkušebních pilotů a stal se z něj důstojník. V té době již naplno propukl závod o dobytí kosmu a Scott se přihlásil do prvního náboru amerických astronautů.

Start na pátý pokus

V roce 1959 byl spolu s šesti dalšími adepty vybrán coby schopný pilot. Tehdy ještě každý ze sedmičky budoucích astronautů věřil, že se stane prvním člověkem ve vesmíru. Tento sen se ale rozplynul 12. dubna 1961 v kazašské stepi při startu Jurije Gagarina. Otázkou tak nebylo, kdo z nich bude prvním člověkem ve vesmíru, ale kdo z nich se stane „prvním člověkem ze svobodného světa ve vesmíru“, jak často zaznívalo z úst šéfů NASA.

První dva lety v kapsli Mercury opsaly pouze balistickou křivku a astronauti Alan Shepard a Gus Grissom strávili ve stavu beztíže každý pouze pět minut. Proto zvláště neamerické zdroje nepovažují tyto lety za „vesmírné“. Pak ale přišel na řadu národem milovaný John Glenn a stal se prvním Američanem na oběžné dráze, přičemž tam strávil necelých pět hodin.

Druhým v pořadí měl být Deke Slayton. Lékaři mu však diagnostikovali srdeční arytmii, která ho vyřadila z aktivní služby na dlouhých čtrnáct let. Bylo tedy třeba rozhodnout, kdo usedne do jeho osiřelého křesla. Jako první se nabízel Slaytonův náhradník Wally Schirra, který se však již nějakou dobu zacvičoval na delší a složitější misi, a volba tak padla na Carpentera, který byl náhradníkem Glenna. 

Scott pokřtil svou loď podle zvyku Aurora 7. Z mysu Canaveral odstartoval 24. května 1962 až na pátý pokus, neboť čtyři předchozí pokusy o start byly kvůli závadám odvolány. Často se můžeme dočíst, že se Carpenter choval jako americký turista či že kvůli svému neuváženému fotografování západu Slunce spotřeboval zbytečně mnoho paliva. Jde však o rozšířené omyly, které se nezakládají na pravdě. Ani sám Slayton, pozdější vysoce postavený představitel NASA zodpovědný za složení letových posádek, ve své autobiografické knize nic takového nezmiňoval a naopak si svého kolegy a přítele velmi vážil za dobře zvládnuté technické problémy, které se během letu vyskytly.

Chyba naváděcího zařízení

Kapsle Mercury byly ve své podstatě prototypy – každý let se měl stát zkouškou jejich letových schopností a možností. S tím však přichází jedna možná výtka na Carpenterovu adresu. Byl to nadšenec a s entuziasmem sobě vlastním kývl na vědecké experimenty, které byly sice užitečné a do jisté míry potřebné, ale nedovolovaly pilotovi ani vteřinu odpočinku a odváděly jeho pozornost od letu samotného.

To vše se pak při letu vymstilo. Už během startu došlo k poruše na zařízení PHS, snímači horizontu vůči kabině: začal vysílat chybné údaje, z nichž následně vycházel astronaut, autopilot, a dokonce i řídicí středisko. Přístroj naneštěstí neměl žádnou kontrolu, takže o problému, který byl doslova na obzoru, nikdo nevěděl. Carpenter si sice všiml nesrovnalostí už při přeletu Afriky, ale jeho plnou pozornost si vyžádaly vědecké pokusy. Nejprve vypustil meteorologický balon, který měl měřit atmosférické tření ve výšce kolem 180 km. V důsledku mechanické závady se ale balon nenafoukl úplně a pokus nebylo možné správně provést. Scott tak mohl jen potvrdit, že nejlépe viditelnou a pro budoucí účely nejvhodnější barvou je reflexní oranžová.

Nesnesitelné horko

Kvůli nadměrné aktivitě astronauta se navíc začala neúměrně zvyšovat teplota uvnitř jeho skafandru. Vinu na tom nesla rovněž ventilace, která nevydržela nápor a začala selhávat. Ke všemu zkolaboval automatický řídicí systém, a Carpenter tak musel od třetího oběhu řídit kapsli ručně. Pomocí vyrovnávacích zážehů se mu podařilo situaci zvládnout, ale ztratil při tom značné množství paliva.

Na konci třetího oběhu se snažil loď navést na přistání. Avšak PHS stále opravoval jeho korekce, takže došlo k odchylce 25°, která nakonec znamenala minutí plánovaného místa přistání o 280 km. Při „boji“ s přístroji navíc Carpenter zažehl brzdicí rakety o tři sekundy později, což v konečném součtu přidalo k původním 280 km dalších dvacet.

Aurora přistála ve vlnách Atlantského oceánu, ale záchranná loď se k ní dostala až za dlouhé dvě hodiny. Tou dobou bylo již v kabině nesnesitelné horko, a Scott tak byl nucen odpálit poklop na špici kapsle a doslova se „vysoukat“ přes spleť drátů na čerstvý vzduch. Na přílet helikoptéry potom čekal v gumovém člunu.

Z vesmíru pod vodu

Letový ředitel Christopher Kraft v návalu vzteku prohlásil, že Carpenter už nikdy znovu nepoletí. Jak se později ukázalo, slova vyřčená ve chvíli rozhořčení byla pravdivá. Scottova pozornost se poté přesunula k výzkumu oceánu. V roce 1963 vystoupil z aktivního oddílu astronautů, aby se mohl věnovat podmořské stanici Sealab II v Atlantiku. Tam strávil v hloubce 62 metrů s několika vědci 29 dní, přičemž tak vytvořili tehdejší rekord.

Carpenter zůstal členem NASA až do roku 1967, kdy mu dřívější zranění z havárie na motorce (1964) znemožnilo jakýkoliv další (byť nepravděpodobný) let do vesmíru. A tak se mu definitivně uzavřela cesta na piedestal národního hrdiny. Letos by mu bylo 90 let. Ještě před svou smrtí se pravidelně účastnil výročních akcí americké vesmírné agentury, kde spolu s Johnem Glennem jako staří přátelé vzpomínali na průkopnické začátky letů do kosmu.

Reklama

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 4/2013

  • Zdroj fotografií: NASA, JR. Bassett

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Ochočené lišky vyhledávají přítomnost svých majitelů a ochotně se učí i různým trikům.

Zajímavosti
Revue

Mayská pyramida v San Andrés v Salvadoru vznikla krátce po zničující erupci v šestém století našeho letopočtu.

Věda

Markýze z Tavory nechal Pombal lámat v kole. Manželka markýze musela velkolepému představení přihlížet a poté sledovat i popravu vlastních dětí.

Historie

Mnohé stroje MiG-17 severovietnamského letectva měly nápadité kamufláže.

Válka

Přestože v dávné historii zřejmě tekla po povrchu Marsu voda a byly na něm i velká jezera, posledních několik milionů let je rudá planeta mimořádně vyprahlým místem.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907