Vědci z Univerzity Karlovy našli chybu v teorii oceánu na Enceladu

Ledové gejzíry na Saturnově měsíci Enceladu představují hádanku již 10 let. Jejich objev se datuje do roku 2005, kdy je poprvé zachytila sonda Cassini. Nejpravděpodobnější a v současné době nejčastěji diskutovaná teorie jejich vzniku připisuje ledové gejzíry slapovým silám Saturnu. Pozorování sondy Cassini ukázala, že pod ledovou krustou Enceladu se s velkou pravděpodobností nachází podpovrchový oceán a ledové gejzíry jsou patrně výsledkem interakce tohoto oceánu a slapových sil Saturnu.

Hlouběji, nebo jen v jižní části

Tým vědců z Univerzity Karlovy ale pomocí podrobných modelů ukázal, že ve skutečnosti k interakci dochází se zpožděním několika hodin. Výpočty také ukazují, že důležitou roli v rychlosti odezvy hraje viskozita – pevná ledová krusta by reagovala na slapové síly takřka okamžitě, řidší skupenství reaguje pomaleji.

Podle Marie Běhounkové, která se na nové studii podílela, by prodlevu v interakci mohly vysvětlovat dva scénáře: Pokud po povrchem Enceladu skutečně existuje globální oceán, je mnohem hlouběji, než se doposud uvažovalo. Ledová krusta, by v tomto případě musela mít tloušťku alespoň 50 kilometrů. Doposud se přitom zvažovala tloušťka zhruba poloviční.

Druhou možností podle českých vědců je, že oceán se nenachází pod celým povrchem měsíce ale jen v jeho nejjižnější části. V takovém případě by ledová krusta byla tlustá jen 30 kilometrů.

Přestože výsledky vědců potvrzují složité počítačové modely, na definitivní potvrzení, nebo vyvrácení nové teorie si budeme muset ještě nějakou chvíli počkat. První odpovědi by mohla přinést sonda Cassini, která by se k povrchu Enceladu měla přiblížit již v říjnu tohoto roku.