Vězni uranového pekla: Práce v komunistických lágrech byla cestou na smrt

Rovnost, Svornost, Bratrství – tyto všeobecně známé pojmy osvícenského humanismu propadly v komunistickém Československu peklu. S ďábelským úšklebkem byly používány jako názvy pro místa nenávisti, otrocké práce a vraždění, pro uranové lágry na Jáchymovsku.

14.04.2024 - Václav Kaška



Nedílnou součástí komunistických diktatur byla rozsáhlá nezákonná represe obyvatelstva a s ní související zřizování pracovních táborů. Podobně jako nacistické koncentráky byly i ty komunistické propagandou představovány jako místa převýchovy, kde se díky osvobozující síle práce měli stát z pochybných živlů slušní pracovití lidé oddaní režimu. Ve skutečnosti byly tyto lágry rezervoárem levné pracovní síly potřebné pro plnění mnohdy nereálných budovatelských plánů. Otrocká nucená práce v dolech, na stavbách či v těžkém průmyslu byla provázena nelidskými pracovními podmínkami a smrtelnými úrazy, vězni zde umírali vyčerpáním, zimou a hladem, byli stříleni při pokusech o útěk a popravováni

Zdroj pro sovětské atomovky

Specifikem československých pracovních táborů bylo jejich časté svázání s těžbou uranu. Přibližně každý druhý muž vězněný v Československu v letech 1949–1960 absolvoval alespoň část svého trestu v některém uranovém táboře na Příbramsku, Hornoslavkovsku nebo Jáchymovsku. Těmito lágry prošlo asi 60 000 až 70 000 vězňů.

Z uranu se po druhé světové válce stala strategická surovina pro výrobu ničivých atomových zbraní. Poválečné Československo dalo důvěrnou mezivládní dohodou z listopadu 1945 svůj uran k dispozici Sovětskému svazu. Pro jeho startující jaderný program představovaly jáchymovské šachty jediné otevřené a dosažitelné ložisko uranové rudy připravené k okamžité těžbě. 

Ke konci druhé světové války existovaly v okolí Jáchymova ležícího v rudonosných Krušných horách tři uranové doly. Pro Třetí říši v nich ovšem pracovalo pouze 138 mužů, z nichž bylo 70 sovětských zajatců. Otrocká práce zde tedy byla využívána už od samého počátku. Po válce byl založen národní podnik Jáchymovské doly podléhající zvláštnímu režimu utajení. Až do roku 1949 v Jáchymově fárali hlavně němečtí váleční zajatci a kolaboranti, které doplňovali civilní zaměstnanci zlákaní nadprůměrnými platy. 

To ale zvyšující se sovětské poptávce nestačilo. Po únoru 1948 sem proto začali posílat politické vězně odsuzované podle zákona na ochranu lidově demokratické republiky a lidi perzekuované na základě zákona o zřizování táborů nucených prací, schváleného v říjnu 1948. Do táborů mohl být bez soudu svévolným rozhodnutím funkcionářů KSČ a národních výborů poslán na převýchovu prakticky kdokoliv z vágně vymezených skupin obyvatel rámcově označovaných jako nepřátelské vůči novému režimu.

Likvidace ubitím či při útěku

V uranových táborech se tak ocitla různorodá směsice lidí složená z aktivních protikomunistických odbojářů, bývalých politických, vojenských, kulturních a majetkových elit národa, duchovních, mladých antikomunistů, chycených emigrantů, „kulaků“, ale i nacistů a kolaborantů, slovenských fašistů a zavržených komunistů. Do lágrů byli umisťováni i opravdoví zločinci, kteří byli (často ve funkcích „kápů“) využíváni dozorci k šikanování a týrání politických vězňů.

V krátkém časovém období let 1949–1950 bylo v okolí původních i nově otevíraných jáchymovských dolů narychlo upraveno nebo nově vybudováno celkem jedenáct uranových táborů: Barbora, Bratrství, Eliáš I. a II., Mariánská, Nikolaj, Rovnost, Svornost a Vykmanov I., II. a Ústřední tábor. Každý tábor měl také svoje krycí označení: například lágr Rovnost, nejdéle existující jáchymovský tábor zrušený až v červnu 1961, nesl označení P. Zdejší hospodářské využití vězňů vrcholilo patrně před první amnestií v roce 1953, kdy v celém souostroví Jáchymovských dolů, n. p. pracovalo na 15 000 muklů, tedy mužů určených k likvidaci.

Je velmi obtížné zrekonstruovat, kolik osob zde bylo „zlikvidováno“. Oficiální táborové statistiky udávají 439 úmrtí v důsledku různých nevyjasněných nehod a 31 muklů zastřelených při pokusech o útěk, které byly přes přísnou ostrahu prováděnou speciálním útvarem SNB zvaným Jeřáb běžnou součástí táborového života. Je to však málo důvěryhodný pramen. Do kolonky nevyjasněné úmrtí se vešlo i ubití k smrti. Jakékoliv zastřelení bylo zastřelení na útěku. Za více než deset let existence uranových lágrů se o útěk pokusilo minimálně 584 vězňů. K nim musíme připočítat ty, co byli rovnou zařazeni mezi nehody nebo dokonce přirozená úmrtí.

Hokejové eso Augustin Bubník vylíčil nepodařený útěk skupiny vězňů z roku 1951 takto: „Když je pochytali, některý zastřelili, některý byli prostřílený, ale žili, oni je přivezli a položili jako kusy hadrů a celý tábor musel pochodovat kolem nich a běda, kdyby někdo smeknul čepici nebo něco udělal – v ten okamžik dostal pendrekem a zbili ho jako koně.“

Boj o přežití

Díky četným vzpomínkám bývalých muklů máme k dispozici mnohá autentická svědectví o každodenních útrapách v jáchymovském pekle. Byl to boj o přežití a zajištění základní životních potřeb: jídla, tepla, spánku a odpočinku. Jiří Málek ještě v roce 2007 vzpomínal: „Jednou se šlo ze závodu na Nikolaj, na tábor, to je asi 800 m koridor s oplocením z ostnatého drátu, kudy se chodilo. Jednou nás tam asi dvanáct nebo kolik lidí prostě padlo slabostí, protože jsme neměli chleba. Den předtím byla jenom nějaká polívka a ono bylo dusno, a my už nemohli jít dál.“ 

Muklové, oblečení pouze do lehkých mundůrů, mnohdy zděděných po německých zajatcích, byli umísťováni do dlouhých dřevěných těžko vytopitelných baráků plných štěnic. Spalo se, pokud bylo kde, na palandách: „Nikolaj měl tenkrát čtyři baráky, čili to znamenalo, že tam mělo být necelých osm set lidí. Ovšem tenkrát byl přecpaný, takže první dny jsme neměli vlastní postel. Museli jsme spát na místě někoho, kdo byl na noční směně,“ popsal Málek své první týdny v Jáchymově.

Těžba radioaktivního uranu představovala tvrdou a zdraví nebezpečnou lopotu. Zhruba do poloviny padesátých let se rubalo bez větší mechanizace, štoly bývaly zaplavené vodou. Do podzemí museli častokrát fárat mladí (nejpočetnější část vězeňské populace, téměř třetina, byla v rozmezí 18–30 let) a na takovou práci nepřipravení lidé. Vězni, kteří předtím prošli krutým mučením při výsleších, dostávali vysoké pracovní normy, za jejichž nesplnění následovala trestní dávka jídla či korekce.

Po návratu ze směny mohli být vyčerpaní vězni posláni vykonávat nesmyslné práce, třeba převážet hromady sněhu z jednoho místa na druhé. O nemoci a úrazy nebyla nouze, například Miloslav Komínek si těžce poranil páteř: „V tom se ten transportér rozjel, já jsem ho ani neslyšel a najednou řach. Kameny začaly padat. No a to mě praštilo přes páteř a byl konec se mnou. Tam jsem zůstal zavalený a zasypaný.“ 

Modlitby uprostřed pekla

Tábory, obehnané dvojitým vysokým plotem z ostnatých drátů a obestavěné strážními budkami se světlomety a kulomety, se od sebe lišily mírou tvrdosti. Hodně záleželo už na povaze velitele lágru. Jedním z nejobávanějších byl tábor Vykmanov II., s krycím označením L, někdy přezdívaný jako Likvidační. Byla zde takzvaná věž smrti, kde kněží, profesoři či důstojníci bez jakýchkoliv ochranných prostředků obsluhovali drtiče uranové rudy a vystavili se tak smrtelnému radioaktivnímu záření. Lágry, z nichž některé ležely ve výškách nad 1 000 metrů nad mořem, byly vybaveny pitnou vodou, kuchyněmi či ošetřovnami zcela nedostatečně. 

Život muklů byl provázen provokacemi, nástupy (v táboře Rovnost je například doloženo takřka nepřetržité padesátihodinové stání vězňů na mraze), prohlídkami (takzvaný filcunk) či přemísťováním do jiného lágru. Aby se zabránilo útěkům, mohla být celá směna (70 až 150 mužů) svázána ocelovými lany do lidských balíků, kterým se přezdívalo „ruský autobus“.

Lágrovou každodennost však nenaplňovalo jen nekonečné utrpení, nejistota a izolace od rodiny a domova, která mohla končit odcizením či trvalými rozchody. Vznikala zde silná přátelská pouta, kolektiv muklů byl schopen vzájemné podpory, pomoci i společného kladení odporu dozorcům. Vězni se společně modlili a zpívali, díky odsouzeným duchovním v barácích dokonce tajně pořádali mše, vzájemně se učili jazyky či matematiku – vždyť v lágrech se ocitla špička československé vzdělanosti. Díky některým civilním zaměstnancům mohli posílat ven motáky, získávat cenné informace o možné blížící se amnestii či vytouženém pádu režimu, nebo si přilepšit s jídlem. 

Vzpomínka na utrpení

Když dnes člověk sestupuje po částečně zrekonstruovaných takzvaných Mauthausenských schodech, vedoucích od bývalé šachty k barákům v táboře Svornost, nemůže nepomyslet na tragické osudy tisíců vězňů československých uranových táborů. Po návratu zůstávali občany druhé kategorie, nemohli nastoupit do svých původních zaměstnání, StB je vedla v záznamech jako nepřátelské osoby a neustále je sledovala.

Muklové, navrátivší se s podlomeným zdravím, proto říkali, že menší vězení jim pouze vyměnili za větší. Mysleli tím nesvobodné Československo obehnané ostnatým drátem. Po listopadu 1989 s pochopitelnou hořkostí sledovali neschopnost či neochotu postavit KSČ mimo zákon a předvést jejich bývalé věznitele konečně před soud. 


Další články v sekci