Vietnamský park Bach Ma: Přírodní bohatství Annamského pohoří

Ve středním Vietnamu, téměř na půl cesty mezi Hanojí a Saigonem, čtyřicet kilometrů jižně od královského města Hue, leží říše fauny a flory s historií úchvatnější než si umíme představit. Svá dávná tajemství nám již plně nikdy neprozradí, ale její současnost je neméně úžasná

08.09.2021 - Daniel Jablonski



Vietnam je neuvěřitelně různorodou zemí, minimálně z přírodovědného hlediska. Možná si pomyslíte, že různorodá je každá země. Jenže Vietnam je biologický fenomén. Jednak leží v oblasti, která prošla klikatým a velmi složitým geologickým vývojem a za druhé je z hlediska biologické diverzity jedním z nejhodnotnějších území světa. Není náhodou, že tato fakta spolu úzce souvisejí a není divu, že jedny z nejúžasnějších objevů systematické biologie poslední doby pocházejí právě z regionu Zadní Indie. Národní park Bach Ma je toho hmatatelným důkazem.

Neproniknutelné útočiště saoly

Celý park Bach Ma je vlastně malou součástí centrálního Annamského pohoří, které se rozkládá na území středního Vietnamu, Laosu a malého území v severovýchodní Kambodži. Rozloha Centrálních Annamit je přibližně 42 000 km², NP Bach Ma se rozkládá pouze na 220 km² z kterých přibližně čtvrtina je bezlesá. Toto pohoří je mimo jiné domovem saoly, tajemného sudokopytníka objeveného teprve v roce 1992 a známého pouze z několika ulovených exemplářů. Zatím žádný odborník živý exemplář v přírodě nepozoroval. 

Saola (Pseudoryx nghetinhensis) se podobá africkým přímorožcům, v kohoutku dosahuje asi 85 cm a hmotnosti kolem 100 kg. Má mírně zahnuté rohy vřetenovitého tvaru, jež jsou důvodem domorodého názvu. „Saola“ se totiž dá laosky přeložit jako „vřeteno“. Že se takové zvíře umělo v dnešním světě tak dlouho skrývat, říká mnohé o neproniknutelnosti indočínských lesů a jejich diverzitě. 

Tam, kde život explodoval

Těžko říci, zda nás podobně velké zoologické objevy, jakým byla saola, čekají i v budoucnosti. Každopádně je ale jisté, že ty menší (bezobratlí, obojživelníci, plazi) budou přicházet stále, což právě z regionu dělá jeden z nejvýznamnějších ekosystémů světa. Ze savců zde v posledních letech byli nově popsáni třeba králík Timminsův (Nesolagus timminsi) nebo laoská skalní krysa (Laonastes aenigmamus), považovaná za živoucí fosílii. Objeveno tady bylo několika druhů ptáků a pohoří je navíc domovem mnoha význačných druhů, jako jsou languři rodu Pygathrix, dva druhy gibonů (Nomascus leucogenys a Nomascus siki) a nebo puchola (Chrotogale owstoni).

Annamity jsou zvláště bohaté na endemity i u vyšších rostlin, ryb, obojživelníků a plazů, kde zejména diverzita gekonů rodu Cyrtodactylus se zdá být nekonečná. Určení tzv. „horkých míst biodiverzity“, kam Indočína bezesporu patří, je velmi důležitá, když si uvědomíme tu obrovskou pestrost ukrývající se na relativně tak malé ploše. 

Velmi strmé, granitové a často skalnaté pohoří se v oblasti středního Vietnamu dostává nejblíže k pobřeží Jihočínského moře. Když se přesouváte z Hue, nemůžete po pravé straně blízkou hradbu Annamit přehlédnout. 

Francouzská idyla ve Vietnamu

Území NP Bach Ma patří k nejvlhčím místům ve Vietnamu a průměrně zde spadne 8 000 mm srážek za rok. Blízkost moře a hradba hor vysoká asi 1 500 metrů vytváří nárazníkovou zónu bohatou na oblačnost, husté mlhy a srážky. Často se stává, že zatímco u pobřeží je slunečno a horko s teplotami nad třicet stupňů, hory NP Bach Ma jsou zahalené do zdánlivě neproniknutelného oparu. Mlha je tak hustá, že když kráčíte směrem k vrcholovým partiím parku po silnici, mezi pátým až čtrnáctým kilometrem vidíte na pár kroků jen bílou tmu a na těle se vám sráží studené kapky vody. Když stoupáte ještě výš, opar pomalu mizí a slunce opět hřeje, ale teď již podstatně příjemněji než na parném pobřeží. I v létě se zde totiž teploty pohybují jen kolem 18 až 23 stupni Celsia. 

Díky přijatelnému klimatu se kopec kolem tzv. Hai Vong Dai stal ve 30. letech 20. století oblíbeným centrem pro francouzské kolonisty z Hue. Ti zde během několika let postavili resort se 139 vilami, hotely, poštou, obchody, dokonce nemocnicí a vybudovali některé naučné stezky. Pro dokonalost francouzské idylky zde v nejvyšších partiích podél cesty vysadily dokonce borovice. 

Budoucnost pro rekreaci

V roce 1937 dosáhla francouzská výstavba vrcholu a místu se začalo přezdívat Da Lat středního Vietnamu (Da Lat je další bývalé horské středisko Francouzů nedaleko Saigonu). Idylka však trvala přibližně dvacet let, potom se hnutí Viet Minh postaralo o ukončení odpočinku a oblastí se prohnaly krvavé boje, které se zde opět zopakovaly během Americko-vietnamské války. 

Mráz nahánějící, povětšinou duchařské historky zde vyprávějí správci dnes žel chátrajícího resortu. Ten je ale postupně rekonstruován a měl by v budoucnu opět sloužit svému původnímu účelu. Ostatně přístupnost, díky kvalitní cestě, kterou zde vybudovali Francouzi od pobřeží, láká i mnohé Vietnamce k odpočinku od veder panujících dole. Hlavní budova a několik vil je již plně rekonstruováno a slouží k ubytování těm málo návštěvníkům, kteří zavítají do vrcholových partií parku. 

Pestrost zelených rostlin

Biogeograficky je pozice Bach Ma nesmírně důležitá, protože se zde setkává tropický jih Vietnamu se spíše subtropickým severem. To se projevuje i ve složení fauny a flory, např. v případě gibonů Nomascus siki (sever) a Nomascus gabriellae (jih), pro něž území parku tvoří kontaktní zónu. Území je považováno za jedno z center diverzity vyšších rostlin. Vegetace je tvořena vlhkým tropickým a subtropickým monzunovým stále zeleným lesem horského a podhorského typu (nad 900 metrů), stejně jako sekundárními porosty a bezlesými plochami zatíženými činností člověka. 

Dosavadních průzkumy ukázaly, že se v parku vyskytuje 1 548 semenných rostlin (cca 20 % flory Vietnamu), které zahrnují 703 rodů a 165 čeledí. V čeledi Arekovitých (Calamoideae) zde najdeme dokonce až polovinu všech vietnamských druhů. Druhová diverzita se odráží i v různorodosti habitatů, vyskytujících se v okolí parku, tedy od pobřežních lagun, přes hluboká říční údolí po horské lesy. 

Ráj neobjevených zvířat 

Fauna národního parku za vegetací nijak nezaostává. Žije zde okolo 124 poznaných druhů savců, 330 druhů ptáků, více než 500 druhů bezobratlých (údaj považujte za značně podhodnocený) a nespočet druhů obojživelníků a plazů, mezi něž patří jistě mnoho takových, kteří vědě dosud unikají. Ze savců se tu vyskytuje muntžak (Muntiacus truongsonensis), langur (Pygathrix nemaeus) nebo makak (Macaca nemestrina) a podle všeho i tygr (Panthera tigris). Největší, avšak těžko uskutečnitelnou atrakcí parku má být potenciální výskyt bájné saoly. 

Z ptáků tu můžeme nalézt např. endemického bažanta Rheinardia ocellata či koroptev Arborophila merlini vyskytující se jen v lesích Centrálních Annamit. Herpetofauna parku je málo poznaná a zatím neexistuje kompletní seznam druhů, jež se zde nacházejí. Nicméně v nižších partiích parku lze nejčastěji pozorovat zejména agamy Calotes versicolor, či velmi hojné scinky (Eutropis macularia).

TIP: Gibbon Wildlife Sanctuary: Výprava za posledními indickými gibony

Diverzita regionu je však mnohem hlubší a stále nepoznaná. Když jsem svým herpetologickým kolegům z Vietnamu ukazoval některé nafocené druhy plazů, jen kroutili hlavou a druh jedince se určit neodvážili. Zejména horský les nabízí po setmění koncerty žab hned několika čeledí (např. Microhylidae, Dicroglossidae, Rhacophoridae), plejádu lesních gekonů (rody Cyrtodactylus, Hemiphyllodactylus) nebo tiché hadí lovce jako bungary či tajemné kalamárie, z nichž jedna byla v roce 2010 popsána právě z vrcholu kolem bývalého rezortu jako nový druh Calamaria concolor.

Bach Ma je prostě přírodovědný ráj, s vědeckým potenciálem, který není ani zdaleka rozvinut. Místní orgány si naštěstí uvědomují zranitelnost své přírody a snahy o její ochranu jsou spolu s mezinárodními organizacemi velmi silné.

Klikatý osud pralesa

Projekt ochrany území dnešního národního parku byl poprvé odstartován v podobě série lesních rezervací v roce 1937. Za chráněné území bylo místo prohlášeno vládou státu Jižní Vietnam (kam tehdy patřilo) teprve v roce 1962. Jako národní park byla oblast ustanovena až v roce 1986, ale prakticky začal park fungovat ještě o pět let později s cílem zachovat pralesní komplex středního Vietnamu mezi Jihočínským mořem a Laosem. Jako mnohé další lesní oblasti Vietnamu bohužel ani tato nebyla během Americko-vietnamské války ušetřena postřiku herbicidem Agent Orange. Ten měl zničit rostlinstvo, aby byly lépe vidět pozemní cíle a bombardování základen a zásobovacích tras Vietkongu bylo účinnější.

  • Zdroj textu
  • Zdroj fotografií

    Daniel Jablonski (se souhlasem k publikování)


Další články v sekci