Vladimír Remek: První a jediný Čechoslovák v kosmu

12.04.2015 - Karel Pacner

Sověti nutně potřebovali zvednout prestiž své kosmonautiky po mnoha nezdarech. Zdálo se, že mezinárodní lety by mohly být ideální náplastí. Prvním kosmonautem, který se takto podíval do vesmíru, se stal Vladimír Remek


Reklama

V létě 1975 odtajnili Sověti část kosmodromu Bajkonur, některé další stroje a identitu lidí. Šlo o velkou senzaci. Další společná sovětsko-americká vesmírná expedice se k lítosti Moskvy nechystala – ve Washingtonu měli dojem, že Sověti získali během přípravy a v průběhu letu Sojuz–Apollo víc informací, než bylo nutné. Navíc právě v tomto roce dovezli Sověti na Ukrajinu a do Běloruska nové mobilní rakety RSD-10 (SS-20), které doletem až 9 500 km ohrožovaly západní Evropu. Ledy mezi Východem a Západem opět narůstaly.

Kreml tedy hledal něco, co by pozvedlo jeho vadnoucí prestiž. Proto v létě 1976 nabídl vládám svého bloku vypouštění jejich letců na svých kosmických lodích: nejprve Praze, Varšavě a východnímu Berlínu, později i ostatním.

Dva ze čtyřiadvaceti

Na hledání kandidátů pro vesmír neměla lékařská komise v Praze čas. Podle zdravotní dokumentace tedy vybrala 24 pilotů, které pozvala ke klinickým zkouškám. V polovině října 1976 zůstalo osm kandidátů. Nakonec odvezl plukovník MUDr. Antonín Dvořák, šéf lékařské komise, v listopadu 1976 do Moskvy čtyři piloty: Ladislava Klímu, Oldřicha Pelčáka, Vladimíra Remka a Michala Vondrouška.

Hlavní letecká lékařská komise vedená generálem Alexejem Rudným doporučila, aby přednost dostali Pelčák a Remek. U zbývajících dvou se našly nepatrné změny na srdci, které by nemusely vadit, ale oba byli poněkud méně odolní proti dráždění vestibulárního aparátu, takže by mohli snáze dostat kosmickou nemoc – kinetózu. Také znalost ruštiny hrála roli – kosmonaut musel mít tento jazyk dokonale zažitý, aby i v nejsložitější situaci chápal povely.

„Velkou předností Vladimíra Remka byly výborné psychofyziologické předpoklady, v nich byl mezi kandidáty nejlepší,“ hodnotil jej Dvořák. „Také při laboratorních testech, kdy pracoval pod časovým tlakem, byl první. Rovněž intelektuálně stál na špici. Jeho organismus odolával zátěžím a dráždění vestibulárního aparátu.“ A po letech dodal: „Trpěl však nadváhou a vazomotorickou rýmou.“ Pelčák patřil k nejzkušenějším pilotům z řad kandidátů. „Měl velmi dobré psychické vlastnosti,“ pokračoval Dvořák. „Při zátěžových zkouškách končil většinou nadprůměrně. Avšak měl trochu sníženou ostrozrakost. Výsledky těchto testů se pohybovaly na dolní hranici přípustnosti.“

Vojáci chtějí vojáky

Pelčák a Remek zahájili výcvik spolu s kolegy z Polska a východního Německa 6. prosince 1976 ve štábní budově Gagarinova střediska pro výcvik kosmonautů ve Hvězdném Městečku. Základní výcvik sovětských kosmonautů trval dva roky. Teprve po jeho absolvování bývali adepti jmenováni do posádek s konkrétním určením. Příprava na určitý let pak trvala i několik roků. Avšak první interkosmonauti to měli všechno zvládnout za rok. Proto pro ně sestavili odlišný program.

Jaro strávili v učebnách nad astrofyzikou, astronomií, kosmickou navigací, dynamikou kosmického letu, konstrukcemi raket a lodi Sojuz, orbitální stanice Saljut, … V květnu skládali státní zkoušky. Velitel kosmonautů generál Vladimír Šatalov je pak jmenoval do posádek spolu se zkušenými sovětskými kolegy. K Pelčákovi přiřadil Nikolaje Rukavišnikova, civilistu, kosmického konstruktéra, jenž měl za sebou dva starty ve funkci palubního inženýra. Remka dal dohromady s plukovníkem Alexejem Gubarjovem, který již strávil na Saljutu čtyři měsíce.

Patrně tehdy kdosi rozhodl, který z nich poletí. „Bylo jasné, že oba kosmonauti – náš a sovětský – dostanou nejvyšší československá vyznamenání,“ domníval se Dvořák. „Vojáci obvykle preferovali vojáky – zlatá hvězda Hrdiny Československa se přece jen lépe vyjímá na vojenské uniformě než na civilním obleku. Proto se zdálo, že odstartuje Gubarjov.“ Ovšem jak se dostal ke Gubarjovovi právě Remek? Nehrálo v tom roli, že jeho otec generál Jozef Remek byl velitelem československého letectva? „Je možné, že toto jméno roli hrálo,“ připustil Dvořák, „nahlas to ale nikdo nevyslovil.“

V červnu a v červenci jezdili interkosmonauti se svými veliteli do raketových továren, kde se seznamovali s technikou, a na blízké letiště v Čkalovském, odkud startovali na cvičných proudových letadlech. Po několikatýdenní dovolené, kterou strávili doma, nacvičovaly všechny mezinárodní posádky havarijní přistání se Sojuzem – na Černém moři do vody a v různých oblastech Sovětského svazu do neobydlené, těžko přístupné krajiny.

Lék na „intervenční syndrom“

Kterému interkosmonautovi dát přednost – občanu Československa, Polska, nebo NDR? Zřejmě o tom rozhodovali politici v Kremlu. A nejspíš použili vylučovací metodu: Němec letět nemůže – to je příslušník poraženého národa. S Poláky jsme vždycky měli spoustu potíží. Zbývá Čechoslovák. Dubčekovo „pražské jaro“, kdy vznikla myšlenka jakéhosi socialismu s lidskou tváří, byla nebezpečná, ale za pomoci věrných soudruhů jsme ji potlačili. Husák dokázal Čechy a Slováky zvládnout a teď už jsou zase oddanou součástí našeho tábora.

Vojenský diktátor Polska generál Wojciech Jaruzelski to bral v rozhovoru pro časopis Dějiny a současnost tragicky: „Byli jsme tím zaskočeni. Nepříjemně zaskočeni, protože se nám zdálo, že vzhledem k velikosti polské armády a její historii za druhé světové války – dvě polské armády bojovaly na východě, další silné jednotky na západě, k tomu silné odbojové hnutí – měl být přirozeně první polský kosmonaut… Neoficiálně jsem se dozvěděl, že Brežněv už dřív slíbil prvního kosmonauta Husákovi jako určitý lék na ‚intervenční syndrom‘, který byl pro Čechy potupný a bolestný.“ 

Podružným kritériem se stala účast jednotlivých států na programu výzkumu vesmíru Interkosmos. Nicméně podle něj se výběr polooficiálně vysvětloval. Československo se do tohoto programu, který dirigoval SSSR, zapojilo v polovině 60. let. Pro odborníky ze zemí východní a střední Evropy šlo o jedinou cestu, jak se na zkoumání vesmíru podílet – jinak by za ostatním světem beznadějně zaostávali. Spolupráci se Západem měli zapovězenu.

Nejaktivnějším partnerem Sovětského svazu v tomto programu bylo právě Československo. Ze sedmnácti družic vypuštěných do roku 1977 se podílelo na šestnácti, rovněž přispělo k vybavení všech pěti výškových raket, československé přístroje byly instalovány do meziplanetárních sond typu Mars i do řady družic Prognoz, které zkoumaly Slunce. Přibližně čtyřicet procent vědeckých úkolů pro družice a automaty v rámci Interkosmosu připravili českoslovenští odborníci. Navíc probíhala spolupráce v oblasti biologie, lékařství, fyziky, geofyziky a astronomie.

Kdo poletí?

Na kosmodrom Bajkonur přilétly obě posádky v sobotu 18. února 1978. Startovat měly v sobotu 25. února – na počest třicátého výročí převzetí moci komunisty v Československu. Avšak během příprav se vynořily vážné technické obtíže. Nezbylo nic jiného než přeložit vypuštění na čtvrtek 2. března. 

„Závěrečnými zkouškami na trenažérech prošly obě dvojice,“ konstatoval Dvořák. „Avšak podle mých sovětských kolegů a instruktorů výcviku byli Gubarjov a Remek přece jenom o něco lepší. Sám to posuzovat nemohu. Do těchto věcí nás nezasvěcovali.“ Kosmonauti se vše dozvěděli na kosmodromu od Šatalova, pět dnů před novým datem startu v neděli 26. února. Tehdy si musela vybraná dvojice uložit do Sojuzu 28 osobní věci a technici měli za úkol nainstalovat přesně tvarovaná křesla.

Ve čtvrtek 2. března 1978 vpodvečer přijel autobus s kosmonauty ke startovací rampě číslo jedna. Bylo patnáct stupňů pod nulou. Oba muži usedli do svých křesel v kosmické lodi. Předstartovní přípravy trvaly dvě hodiny, jako obvykle. Pomalu se stmívalo a raketu ozářily kužely reflektorů. Až v 18:28 hodin moskevského času, čili v 16:28 času středoevropského, Sojuz 28 odstartoval. Do vesmíru se vydával první člověk, který nevlastnil sovětský či americký pas. Osmdesátý sedmý návštěvník kosmu.

Raketa letěla stále rychleji a přetížení dosáhlo až 3,6 G. Motor zhasl po 530 sekundách letu. „Byl jsem na to připraven,“ vzpomínal Remek, „věděl jsem, že v prvním okamžiku mě to hodí dopředu. Přesto jsem byl trochu nesvůj – možná tři, možná pět sekund. V prvních chvílích jsem neměl pocit, že bych se nadnášel, ale že někde visím, a přitom jsem byl upoután ke křeslu.“ První okamžiky stavu beztíže působí na málokterého člověka příjemně. Krev, která byla dosud soustředěna především v dolní polovině těla, se rozlévá rovnoměrně do celého organismu. I Remek cítil v hlavě tíhu, jak mu otekla, a menší nevolnost – trpěl kinetózou. Rovněž Gubarjov, byť měl za sebou měsíc ve vesmíru, musel tento předěl chvilku překonávat. 

Sojuz 28 kroužil nad Zemí po dráze ve výšce 272–198 km se sklonem 51,65° k rovníku. Jeden oblet trval skoro 89 minut. Od Saljutu 6, u něhož kotvila dopravní loď Sojuz 27, ho dělila hlubina deseti tisíc kilometrů.

„Voloďo, mluv česky!“

Druhý den vpodvečer se Sojuz 28 přiblížil k Saljutu 6. Celou operaci řídily chytré automaty, kosmonauti je jenom kontrolovali. Po několika hodinách napětí přistáli na stanici. Hodinu před půlnoci otevřeli dvířka do Saljutu 6. Po rozkoukání v prostoru desetkrát větším, než kde dosud pobývali, museli začít s vědeckými experimenty. První byl pokus Chlorela – zkouška, nakolik řasy, které by se mohly v budoucnosti stát zdrojem bílkovin pro kosmonauty na dálkových planetoletech, snáší stav beztíže. Ovšem Remek se necítil dobře, stále ho trápila kinetóza. „Druhý den u mě probíhal proces adaptace na beztíži nejsilněji,“ vzpomínal později. Velitel stanice Jurij Romaněnko ho utěšoval: „Mě to postihlo taky, první tři dny.“

V sobotu absolvovali všichni lékařská vyšetření a trénovali ve speciálním obleku Čibis, který vytváří v lidském organismu krevní oběh obdobný pozemskému. Následoval pokus s růstem krystalů ve stavu beztíže v elektrické tavicí peci Splav-01, kterou v Ústavu fyziky pevných látek ČSAV vyvinula skupina inženýra Čestmíra Barty. Ve stavu beztíže totiž probíhají některé procesy jinak než na Zemi. Dají se tam pěstovat krystaly obdivuhodných vlastností, stejně jako vytvářet slitiny z látek, které běžně nelze smísit. 

Kosmonauti to měli předvést pozemšťanům v přímé televizní reportáži. Když ji zahájili, požádal spojař z řídicího střediska: „Voloďo, mluv česky!“ Byla sobota 4. března 1978, hodiny na Staroměstské radnici ukazovaly 16:53. Z vesmíru se poprvé ozvala čeština. Avšak Remek těžko hledal česká slova – dlouhou dobu žil v ruském prostředí, dokonce i pokyny ke všem společným experimentům dostal v ruštině. S českými odborníky, kteří je připravili, neměl možnost vůbec mluvit. Odmlčoval se a zadrhával, vypadal nepřipraveně.

V dalších dnech vyzkoušeli kosmonauti ještě dva české lékařské přístroje. Jejich měření měla vést ke zlepšení klimatu na stanici a k větší pohodě kosmonautů. Gubarjov a Remek také fotografovali zemský povrch pomocí východoněmecké kamery. UNESCO totiž požádala Sověty, aby sestavili mapu sněhových a ledovcových zásob celého světa. „Čekal jsem, že uvidím více zelené barvy,“ svěřoval se později Remek. „Jako letec jsem zvyklý na zelené louky a lesy. Avšak převážná část zemské souše je žlutohnědá – pokud ji nepokrývá sníh, jako třeba Severní Ameriku. Sahara a severní Afrika jsou světležluté až do červena. Hory, jako třeba Tibet, přecházejí až do tmavočerna či šeda. A moře je modré. Okolo korálových ostrovů v Tichém oceánu se barvy mění. Většinu doby letíte nad oceány, a proto na vás Země působí jako modrá planeta.“

V pátek 10. března přistáli Gubarjov a Remek na obvyklém místě v Kazachstánu.

 

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 5/2013

  • Zdroj fotografií: Wikipedie, archiv

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Lebka dítěte hominida Homo antecessor.

Věda

K chrámu Proroka Eliáše se sbíhají hlavní ulice historického centra Jaroslavle. Centrum města je od roku 2005 součástí seznamu kulturního dědictví UNESCO.

Zajímavosti
Zajímavosti

Šest cubesatových jednotek vytvoří formaci na ploše o velikosti zhruba 10 kilometrů. Společně mají pracovat jako velký a výkonný radioteleskop.

Vesmír

Přes neohrabanost a poruchovost dokázaly francouzské tanky pěchotu podpořit, ale spíše než jejich vlastní kvalita k tomu přispívalo promyšlené nasazení.

Válka

Rohy samců jsou výrazně delší a masivnější.

Příroda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907