Voyager 1 a 2: Průkopníci na cestě Sluneční soustavou

04.07.2015


Reklama

Sondy Voyager 1 a Voyager 2 patří k nějvětším úspěchům americké kosmonautiky. Navštívily všechny plynné obry a dnes se nacházejí daleko za jejich drahami. Se Zemí dodnes komunikují.

Základní tělo sond mělo tvar desetistěnu o průměru 188 cm a výšce 47 cm. Uvnitř byla umístěna většina přístrojů, což usnadňovalo jejich tepelnou regulaci – a navíc tak byly chráněny před mikrometeority či radiací. Ve středu těla sondy byla umístěna nádrž o průměru 71 cm, obsahující 104 kg hydrazinu, tedy množství, které teoreticky stačilo na změnu rychlosti sondy o 190 m/s. Šlo ale jen o teorii, protože palivo se využívalo k tříosé stabilizaci sondy.

Tato technika (na rozdíl od stabilizace rotací) znamenala vyšší spotřebu pohonných látek, ale zároveň lepší orientaci a větší pružnost při snímkování. Zajímavostí je, že před průletem u každé planety provedl Voyager několik otoček o 360° ve všech osách, čímž vlastně „vyčistil“ své okolí, a sbíraná data tak nebyla zkreslena okolním znečištěním. Každá sonda nesla šestnáct motorů s tahem po 0,89 N.

Antény

Na hlavním těle automatu se nacházela anténa o průměru 3,66 m, která umožňovala komunikaci v pásmu S (2,3 GHz) a X (8,4 GHz). Jenže během vývoje se nedařilo některé komponenty pro komunikační systém v pásmu X vyvinout. Začalo se proto vážně uvažovat o startu jen s aparaturou komunikující v pásmu S, což by sice nevadilo při průzkumu Jupitera, ale dramaticky by to snižovalo množství dat vysílaných od Saturnu a zcela by to vylučovalo provedení vědeckého programu u dalších planet. 

Oprava dat

Zbýval rok do startu, když se konečně podařilo učinit několik zásadních průlomů a techniku vyvinout. Protože však šlo o nové a nedostatečně otestované komponenty, počítalo se s možným selháním pásma X. Proto NASA vyvinula speciální algoritmus umožňující částečná nebo poškozená data opravovat. Ten nakonec své využití našel: v pásmu X šlapal systém jako hodinky, ale algoritmus byl využit pro zvýšení objemu dat získaných u Neptunu a Uranu.

Ramena a mozek 

Voyager nesl trio výklopných ramen: jedno obsahovalo radioizotopové generátory s 39 kg plutonia, což sondě zajišťovalo 450 W elektrické energie při startu. Jen pro srovnání: v nových generátorech ASRG (NASA je bude mít k dispozici v roce 2016) budou pro zajištění stejného množství energie stačit pouhé 3 kg plutonia!

„Mozek“ sondy tvořily tři počítače, které měly třetinu paměti přeprogramovatelnou. Tato nesmírně důležitá vlastnost (a ve své době u sond velmi neobvyklá) umožňovala operativní změny plánu. Kromě toho nesl Voyager celkem deset přístrojů o hmotnosti 115 kg, celková hmotnost sondy při startu pak činila 825 kg.

K sondě byla rovněž připevněna pozlacená měděná deska o průměru 30 cm, která zachycovala ve srozumitelném matematicko-fyzikálním kódu pozdravy v 55 jazycích, což reprezentovalo 87 % světové populace. Kromě toho nesla deska ukázky hudby, zvuky Země či vzkazy významných osobností.

Reklama

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 6/2013

  • Zdroj fotografií: NASA

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Jak by asi Charlie Chaplin reagoval na snahu studia, aby jeho postava tuláka propagovala jistou značně přeslazenou limonádu? 

Zajímavosti

Létající mikročip má velikost asi jako zrnko písku.

Věda

Královna Barbora Celjská (vpravo) s dcerou Alžbětou Lucemburskou na cestě do Münsteru.

Historie

Velmi mladý tapír indický, u nějž už pomalu začíná blednout „sedlová“ část, která později bude zcela bílá.

Příroda

Po cestě do Budapešti bývalého císaře na většině míst lidé vítali a vojáci mu přísahali věrnost.

Válka

Zvětšený pohled na vesmírnou dutinu ukazuje molekulární mračna Persea a Býka (modrá a červená) na jejím „povrchu“.

Vesmír

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907