Vychytrale za královskou korunou: 1. část

31.10.2015 - Lenka Peremská

V závěru 12. století nastoupil na český panovnický stolec Přemysl Otakar I. Po letech zápasů o moc mezi dědici Přemyslovské dynastie zavládl v českých zemích dlouho očekávaný mír. A nejen to. Přemyslovi se podařil kousek, o nějž se marně snažili mnozí jeho předkové. Z knížecích Čech se natrvalo staly Čechy královské


Reklama

Dohoda beze zbraní

Cesta za korunou pro Přemysla, nejstaršího syna krále Vladislava a Judity Durynské byla spletitá a zdlouhavá. V roce 1197 však Přemysl Otakar I. na knížecí stolec přece jen dosedl a to zejména díky uvážlivosti mladšího bratra Vladislava Jindřicha. Po čtvrtstoletí neustálých a nikdy nekončících bojů mezi jednotlivými členy přemyslovské dynastie došlo k situaci, kterou jen málokdo očekával. V předvečer konečné bitvy mezi vojskem právoplatně zvoleného Vladislava Jindřicha a ozbrojenými houfy jeho staršího bratra, se oba Přemyslovští potomci sešli, aby se přátelsky dohodli na rozdělení moci. A světe, div se. To, co se do této doby získávalo jen mečem a krví, o co usilovaly nesčetné zástupy mužů z přemyslovské krve a kvůli čemu zavládl na dlouhá desetiletí v Čechách úpadek, se podařilo zdárně vyřešit, aniž by padl jeden jediný voják.

Rozvážný Vladislav Jindřich přenechal vládu nad Čechami svému staršímu bratrovi a sám si ponechal správu Moravského markrabství. (Více o tom v článku Vznik moravského markrabství na straně XX.) V českých zemích tak mohl započít věk klidu a stability, tak potřebné pro válkami zdecimované obyvatelstvo.

Přemysl Otakar I. lavíruje

Když byl v Čechách nastolen mír a zdálo se, že země se pod pevnou Přemyslovou vládou konečně v klidu vzpamatují z příkoří minulých let, obrátil Přemysl Otakar I. svůj zrak k říši. Ve stejné době, kdy se situace v českých zemích uklidnila, zavládla totiž za jejich západní hranicí panika a chaos. Mladý císař Jindřich VI. z rodiny Štaufů nečekaně zemřel v sicilské Messině a zanechal po sobě jen vdovu Konstancii se synem Fridrichem, jenž byl ještě malým batoletem. Přestože byl malinký Fridrich korunován římským králem ještě za života svého otce, nikdo na něj po Jindřichově smrti ani nepomyslel.

Boj o říšskou korunu

V říši tak vyvstala otázka nového krále a zažehla další vlnu svárů mezi dvěma nejmocnějšími stranami v říši, jež se spolu svářily už více než půl století. Na jedné straně stál rod Štaufů, z nějž pocházel Fridrich Barbarossa i jeho syn Jindřich VI., na druhé straně rod Welfů, kdysi vládci Saska i Bavorska, kteří stáli dříve proti císařům na straně papeže a dlouhou dobu o císařskou korunu usilovali. Příznivci štaufské dynastie záhy zvolili svého vzdorokrále, kterým byl mladší bratr Jindřicha VI. švábský vévoda Filip. Pánové stojící v opozici na straně rodiny Welfů však nechali obratem korunovat mladičkého Otu IV. Brunšvického. V říši tak proti sobě stanuli dva vzdorokrálové v dosud útlém věku, aby se navzájem svářili o moc.

Dospělému a protřelému Přemyslovi Otakarovi I. připadla role podporovatele. Stačilo jen zhodnotit, která ze dvou stran bude za vyjádřenou pomoc českému králi velkorysejší. Země ve středu Evropy, ač zdevastovaná věčnými štvanicemi za panovnickým stolcem, stále držela status mocného státu, jehož přízeň by v této situaci ocenil každý. Není proto divu, že když si Přemysl Otakar I. určil svého vybraného římského krále a dne 8. září roku 1198 stanul po boku Filipa Švábského při jeho korunovaci v Mohuči. Bylo již dopředu jasné, že tento akt přízně bude muset vzdorokrál bohatě vyvážit penězi nebo ústupky. Za projevenou podporu však získal český král něco snad ještě cennějšího. Římský král Filip vyjádřil díky listinou, která zaručovala Přemyslovi Otakarovi I. královský titul a celou řadu dalších privilegií, mezi nimiž byla i investitura pražských biskupů. Dohromady přinášela písemnost značně rozsáhlá práva, jimiž se mohl Přemysl Otakar na domácí půdě pyšnit. Otázkou však zůstávalo, jak bude v českých poměrech přijata další titulatura krále, když obě dvě předchozí skončily neúspěchem.

Ohrožená práva velmožů

Vraťme se nyní na okamžik do dávného raného středověku a ukažme si, jak byl vlastně v Čechách přijímán panovník. Vládce byl odnepaměti dosazován pomocí jednoduchého rituálu „nastolování“, při němž velmoži dovedli voleného knížete na kamenný stolec, který stával kdesi v srdci Pražského hradu. Posazení a provolání kandidátova jména zpravidla náležitě dostačovalo k tomu, aby byl nový kníže přijat jako hlava všech Čechů. 

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Wikimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Česká verze juggeru zůstává věrná originálnímu postapokalyptickému pojetí, včetně brutálnějších soubojů.

Zajímavosti

Chrám s téměř tisíciletou tradicí hostil v minulosti jen ty nejnadanější žáky.

Zajímavosti

Jsme ve vesmíru sami? A pokud ano, proč nás ještě nikdo nekontaktoval?

Vesmír

Charles Lindbergh, Fred Astaire a Albert Fall. Jejich aféry plnily první stránky amerických novin v první polovině minulého století.

Historie

Za pár týdnů vyjde životní dílo Miroslava Brože ve spoluautorství s Milanem Kopeckým

Válka

Každá červená tečka na snímku satelitu Suomi NPP představuje jeden požár.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907