Vychytrale za královskou korunou: 2. část

01.11.2015 - Lenka Peremská

Tradice nastolování knížete byla přerušena teprve za vlády Vratislava II., který jako první člen přemyslovské dynastie obdržel královský titul. Stalo se tak nikoliv volbou českých velmožů, ale propůjčením tohoto titulu od hlavy Svaté říše Římské


Reklama

Právo volby

Vratislav II. totiž obešel stařičkou tradici nastolování a nechal se jednoduše dosadit na královský trůn římským králem navzdory odporu domácích velmožských rodů, které byly tímto aktem zcela vyloučeny z jakéhokoliv rozhodování o budoucnosti země. Neústupný Vratislav II. navíc opustil dávné sídlo českých knížat a přesídlil na stařičký Vyšehrad, který měl být od této doby pravděpodobně spojován s novou titulaturou českého krále.

Vratislavova myšlenka byla jistě dobrá. Narazila však na silný odpor velmožů, jimž poprvé v dějinách někdo upíral právo volit. Sáhl jim na tradiční výhody, jež vnímali jako nezpochybnitelné, a chtěl tak omezit jejich vliv na chod panovnické politiky, což by mělo pro české a moravské pány nedozírné důsledky. Není proto divu, že se Vratislavova novátorská koncepce zhroutila jako domeček z karet. A když se v polovině 12. století o podobný převrat pokusil i Vladislav II., veškerá jeho snaha byla již dopředu předurčena k neúspěchu. Nikdo nechtěl dovolit, aby nová státní koncepce založená na přijetí královské hodnosti z říše, zcela odstranila dosavadní zvyk nastolování.

Na sklonku 12. století přišel s dalším titulem českého krále Přemysl Otakar I. Prozíravý a diplomaticky nadaný panovník však dopředu vytušil úskalí, na němž by v případě prostého přijetí královské hodnosti v českých poměrech pravděpodobně tvrdě ztroskotal. Rozhodl se proto stvořit zcela novou státní koncepci, která by byla na jedné straně úlitbou českým pánům, zároveň by však Přemysla potvrzovala v nové titulatuře. Skloubením staré tradiční volby knížete a nové hodnosti mělo za výsledek volbu krále, která dosud v českých podmínkách nikdy neexistovala. Přemyslovi se tak povedl vskutku mistrný tah, jímž se vyhnul nepřízni českého panstva. Obrat zaručující velmožům královskou volbu se pravděpodobně objevil již v privilegiu římského krále Filipa roku 1198, jeho hmatatelným důkazem však byla teprve Zlatá bula sicilská.

Změna kvůli nové ženě?

Věrnost Přemysla Otakara I. římskému králi Filipovi Švábskému se zprvu zdála neotřesitelná, zejména když za Filipovou zástavou stály v několika bitvách pevné šiky českého vojska. V roce 1203 však bylo náhle všechno jinak. Jestli Přemysl Otakar I. podlehl lačné dychtivosti po dalších privilegiích, či zda byl donucen okolnostmi, není úplně jasné. Každopádně lze z korespondence, která probíhala mezi ním a papežskou kurií, vyčíst, jak nenápadně byl Přemysl Otakar I. manévrován do tábora Oty Brunšvického. Příznivcem tohoto vzdorokrále nebyl totiž nikdo menší než sám papež. A právě papež mohl nyní vyrukovat se svými trumfy vůči českému králi, a tak ho znamenitě vmanipulovat do role ochránce welfského panovníka.

Situace byla pro papeže více než příznivá. Přemysl Otakar I. se totiž nedávno obrátil na papežskou kurii s prosbou o posouzení svého současného manželství s Adlétou Míšeňskou. Přestože svazek mnoho roků prospíval a přinesl i dědice českého království, Přemysl Otakar Adlétu z nepochopitelných důvodů zapudil. V době, o níž vypráví náš příběh, navíc Adléta ani nežila na pražském dvoře, ale pobývala společně s prvorozeným synem Vratislavem na dvoře svých rodičů v Míšni. Možná, že Přemyslovi nevyhovoval nižší původ své manželky, která pocházela z míšeňských markrabat z rodu Wettinů. Každopádně se v téže době začal poohlížet po Konstancii Uherské, jejíž urozenost byla zřejmá – vždyť dcera Bély III. byla potomkem slavné arpádovské dynastie.

Zavrhnout dosavadní manželku však nebylo tak jednoduché a proces se neustále protahoval. Zdržováním nebo naopak slibováním mohl papež účinně přimět Přemysla Otakara I. ke změně stran. A tak se nakonec i stalo. V roce 1203 přešel Přemysl Otakar I. veřejně na stranu Oty IV. Brunšvického, aby od něj dostal potvrzení všech práv, jež mu kdysi udělil římský král Filip. Nadto byl český král korunován papežským legátem Guidem, čímž byla ve své podstatě demonstrovaná náklonnost papeže vůči českému královskému titulu. Přemysl Otakar tak již podruhé získal vše o co usiloval. V tomto okamžiku to měl potvrzeno ze všech důležitých stran: od obou římských králů i papeže.

Minulo však jen několik měsíců a český král se opět ocitl v táboře svého někdejšího spojence Filipa Švábského. Welfská koalice se začala pod Filipovým náporem drolit a Přemysl Otakar přesně vystihl moment, kdy bylo výhodné vrátit se pod původní zástavu. Navzdory svému dřívějšímu poklesku vůči římskému králi byl Filip k Přemyslovi Otakarovi veskrze přívětivý a neváhal dokonce pojistit znovunabyté spojenectví zásnubami svých dětí. Filipova dcera Kunhuta měla pojmout za manžela maličkého Václava, syna Přemysla Otakara I. a jeho nové manželky Konstancie Uherské. Ke svazku později skutečně došlo, přestože osud přichystal římskému králi Filipovi zcela nečekanou cestu. Vzmáhající se Filipova moc byla náhle přerušena rukou mstitele a Filip byl v červnu roku 1208 zavražděn.

Zlatá „zajišťovací“ bula

Situace v říši po nenadálé Filipově smrti skýtala příznivý výhled do budoucnosti zejména pro druhého vzdorokrále Otu. Ten se zavázal ke sňatku s Filipovou dcerou Beatrix, čímž mělo dojít k usmíření štaufské i welfské strany. Ota IV. Brunšvický však svého nynějšího potenciálu nevyužil. Přestože byl nakonec právoplatně zvolen římským králem a následně v Římě korunován císařem, jeho plány se odklonily od všech předpokladů, s nimiž byl přijat za panovníka říše. Ota IV. Brunšvický se totiž rozhodl dobýt Království obojí Sicílie, které v sobě zahrnovalo nejen vlastní Sicílii, ale i jižní Itálii.

Tuto doménu však stále držel v moci Fridrich, syn někdejšího císaře Jindřicha VI. Právě on byl mimochodem právoplatně zvoleným římským králem, o němž byla řeč na počátku článku. Na počátku druhého desetiletí 13. století již dávno nebyl batoletem, ale mladým, slibným a inteligentním nástupcem svého otce. Ota IV. Brunšvický svým zásahem navíc popudil především papeže, který jen s krajní nelibostí pohlížel na jakékoliv zásahy na Apeninském poloostrově. Ota si vysloužil papežův hněv a klatba pro římského vzdorokrále na sebe nenechala dlouho čekat. Cesta k římskému trůnu se po letech odříkání konečně otevřela mladičkému Fridrichovi.

Český král Přemysl Otakar I. velmi rychle pochopil, jaký směr nabere nová římská politika. Proto neváhal, opět změnil stranu a vrhnul se střemhlav k náležité demonstraci své podpory vůči sicilskému Štaufovi. Mladý Fridrich svou vděčnost vyjádřil okázale, a to stvrzením několika privilegií. Dne 26. září roku 1212 spatřila světlo světa Zlatá bula sicilská, jíž si Přemysl Otakar I. pojistil královskou hodnost a navíc přiznal českým pánům právo se na celém aktu podílet. Dřívější nastolování knížete vzalo za své. Od této doby vládl českým zemím král, jehož však měla právo volit zemská šlechta, podobně jako tomu bylo dříve u knížete.

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Wikimedia

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Česká verze juggeru zůstává věrná originálnímu postapokalyptickému pojetí, včetně brutálnějších soubojů.

Zajímavosti

Chrám s téměř tisíciletou tradicí hostil v minulosti jen ty nejnadanější žáky.

Zajímavosti

Jsme ve vesmíru sami? A pokud ano, proč nás ještě nikdo nekontaktoval?

Vesmír

Charles Lindbergh, Fred Astaire a Albert Fall. Jejich aféry plnily první stránky amerických novin v první polovině minulého století.

Historie

Za pár týdnů vyjde životní dílo Miroslava Brože ve spoluautorství s Milanem Kopeckým

Válka

Každá červená tečka na snímku satelitu Suomi NPP představuje jeden požár.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907