Vyprahlý svět malého muže: Afričtí Křováci zažívají těžké časy

03.05.2015 - Martin Šíl

Afričtí Křováci jsou sice malého vzrůstu, ale velcí duchem. Jejich lovecké techniky vyvolávají úžas a jejich pozoruhodné malby najdeme na mnoha místech černého kontinentu. Budoucnost těchto lidí však zůstává nejistá


Reklama

Bílí kolonizátoři i místní černošské kmeny Křováky po staletí pronásledovali. Považovali je za pouhá zvířata a zabíjeli je na potkání. Utlačovanému národu tak nezbylo než putovat přes celou jižní část afrického kontinentu k poslednímu možnému útočišti – drsné a nehostinné poušti Kalahari. Zbylí příslušníci etnika, jež vytvořilo mimo jiné nádherné skalní malby a zcela originální slovesné umění, dnes přitom přežívají v provizorních osadách.

Neobvyklá těla

Křováci se nepodobají žádnému jinému africkému národu. Barva jejich kůže není černá ani hnědá, ale nažloutlá. I oči mají šikmé. První bílí osadníci jim proto někdy přezdívali Číňani. Vlasy jim rostou v hustých malých chomáčcích, nos mají široký, plochý a rty plné. Jediným africkým etnikem, které se jim podobá, jsou Pygmejové.

Křováci mají pozoruhodnou schopnost vytvářet si v těle zásoby „na horší časy“. V období hojnosti jedí za deset, načež se jim podkožní tuk ukládá do oblasti hýždí, které pak vypadají jako u Ferdy Mravence – vyčnívají tak, že se na ně mohou bez problémů postavit třeba malé děti. Zmíněný tělesný znak se nazývá steatopygie a je vlastní nejen křováckým ženám, ale i mužům.

Dalšími anatomickými zvláštnostmi obdařila příroda toto etnikum na intimních místech. Ženy mají zvětšené malé stydké pysky – uvedenému jevu se říká „tablier égyptien“ nebo „hotentotská zástěra“. Mužům pak zůstává penis permanentně v poloztopořené pozici. Sami to nazývají „qhwai- -xkhwe“, tj. „stále stojící“, a jsou na tuto anomálii patřičně hrdí. Zmíněný znak je přitom typický pro mnohé přírodní národy a velmi dobře jej lze rozeznat i na křováckých malbách. Dnešní Křováci si pohlaví zakrývají koženými zástěrkami.

Námluvy s lukem a šípy

Specifický význam má pro pouštní národ obyčejný luk. Nejde přitom jen o nástroj lovců – Křováci totiž věří, že pomocí magického luku mohou zabít všechno, co jim brání ve splnění jejich tužeb. Jsou také přesvědčeni, že luk a šípy přenesou jejich přání a moc na velkou vzdálenost.

Křováčtí lovci rovněž zhotovovali zvláštní druh luku, který sloužil jako nástroj lásky mezi mužem a ženou – stejně jako jej popisují antické mýty. Zamilovaný Křovák si vyřezal maličký luk ze štěpiny kosti přímorožce, velkého a vznešeného zvířete s dlouhými, lehce prohnutými rohy. Luk byl velmi pečlivě propracovaný a měřil asi osm centimetrů. Drobné šípy se vyráběly ze stébel tuhé trávy a miniaturní toulec vznikl z brků dropa kori – největšího létavého ptáka v poušti. Hroty šípů pak Křovák napustil kouzelným lektvarem a vydal se čekat na svou vyvolenou. Měl-li štěstí, trefil ji šípem do boku. Jestliže žena šipku vytáhla, námluvy skončily. Pokud se však šípu nedotkla, dala tím muži najevo, že je svolná ke vztahu.

Jedovaté hroty

Hroty šípů namáčeli Křováci do jedu, který vyráběli z rostlin, kořínků a ze žláz jedovatých plazů. Jeho účinků se sami tak obávali, že neudělali krok bez protilátky bezpečně uložené v malém koženém váčku na těle.

Lovci z doby kamenné

Přestože jsou Křováci malého vzrůstu, naučili se lovit způsobem, který často vzbuzuje úžas. Dříve prý rádi provokovali slony nebo nosorožce, když se jako šipky vrhali do stáda a zase vybíhali ven. Dokázali samce dráždit tak dlouho, dokud některý z nich nevyrazil, aby se pomstil. Křovák kličkoval, vykřikoval kouzelná zaklínadla a utíkal tak, aby zvíře zmátl. Poté druhý lovec nepozorovaně zaútočil na jediné místo, kde mohl zuřivého samce zranit zbraněmi z doby kamenné – prudce mu přeťal šlachy na nohou. Zbylí muži pak kořist dorazili oštěpy a noži.

Neuvěřitelně znějí i zprávy, jak Křováci využívali při lovu lvy. Pokud selhaly všechny běžné metody, nadháněl lovec kořist hladovému králi zvířat přímo do cesty. Nechal ho, aby ji zabil a utišil největší hlad, načež lva ohněm a kouřem zaplašil a vydal se pro zbytek úlovku. Křovák tak mohl jít po stopách téže dravé šelmy od kořisti ke kořisti, přičemž si na sebe časem obdivuhodně zvykli. Mimochodem, přestože území nad řekou Oranje proslulo výskytem lvů lidožroutů, Křovákům prý žádný z nich nikdy neublížil. Údajně za to mohla kouzelná mast, kterou se pouštní lidé natírali – její pach totiž krále zvířat spolehlivě odradil.

Afričtí bratranci

Jedna z vědeckých teorií předpokládá, že Křováci a staří Egypťané mají společné předky. Odpovídá tomu i fakt, že tyto dva národy mají mnoho společných tělesných znaků, jako například ukládání tuku především v oblasti hýždí. Také jako jediné dosáhly na africkém kontinentě tak rozvinutého stupně výtvarného umění.

Maratonci z pouště

Králem antilop se pak pro Křováky stala antilopa losí. Jde o mohutné zvíře, přičemž samec může vážit až 750 kilogramů. Jihoafrický etnolog Laurens van der Post vzpomíná na příhodu, která se k tomuto majestátnímu tvorovi váže. Časně ráno vyrazili tři Křováci na lov. Brzy zasáhli jednu z antilop otráveným šípem, načež ji začali pronásledovat a Van der Post vše sledoval. Malí lovci běželi několik hodin bez přestávky a po cestě „četli“ stopy raněného zvířete. Neodpočívali ani se nezastavovali. Sám Laurens se s nimi snažil držet krok, přesto však musel každou chvíli naskočit na džíp. V hlubokém písku provrtaném doupaty hyen a noháčů nakonec Křováci utekli i terénnímu autu.

Když se slunce sklonilo k západu, na vrcholku jedné z dun se skupinka antilop zastavila – jako by nevěřily, že po hodinách vytrvalého běhu mají ty malé lidi stále v patách. Náhle se od stáda oddělil zraněný samec: běžel ztěžka, takže ho lovci záhy dostihli a usmrtili jej. Od tábora urazili podle tachometru van der Postova džípu padesát mil, tedy asi osmdesát kilometrů…

Po takovém lovu museli Křováci tančit – a skončili až nad ránem. Jejich tanec vyprávěl nejen o lovu, ale také o celé historii jejich rodu, o vděčnosti zemi za její dary a taky o světě, který je obklopuje. Zcela vyčerpaní pak padali do písku pouště Kalahari, nad kterou vycházelo slunce. Žádný z Křováků prý nikdy nezabil krále antilop, aniž by mu poděkoval tancem.

Magická galerie ve skalách

Malby a rytiny zvířat na skalních stěnách jsou nejvýraznější stopou, kterou po sobě Křováci v Africe zanechali. Nacházejí se po celém jižním cípu kontinentu: někde jde jen o pár obrázků, jinde o celé stovky a tisíce rytin – jako například v údolí Twyfelfontein v severní Namibii.

Na tohle neobyčejné místo nevkročila noha bílého muže až do druhé světové války. Křováci zmíněnou lokalitu znali už zhruba před pěti tisíci let, pravděpodobně tu však přímo nežili – Twyfelfontein pro ně představoval magické místo, kde vykonávali své obřady a hlavně malovali. Skály tudíž zdobí tisíce rytin, přičemž některé měly rituální význam.

Nicméně zde můžete obdivovat také cvičnou plochu s desítkami navzájem se překrývajících rytin a naznačených pokusů – i mistr Křovák se totiž někde musel svému umění naučit.

Zdá se, že malovat Křováci přestali ke konci 19. století. Prioritou se zkrátka stal útěk před pronásledováním a cílenými útoky. Jihoafrický geolog a etnolog George William Stow popsal, jak došlo při razii v Basutské vysočině na území dnešního Lesotha k zabití posledního křováckého malíře – kolem pasu měl řemen z kůže zebry a na něm deset malých rohů naplněných barvami…

Ztracený národ

Nad Křováky se stahují mračna už od chvíle, kdy na africkou pevninu vstoupil bílý muž. Po příchodu bělochů totiž pronásledování ze strany černošských kmenů ještě zesílilo. Ve 20. století zbyla Křováků už jen hrstka. V roce 1961 pro ně proto vláda zřídila zvláštní rezervaci Central Kalahari Game Reserve v Botswaně, kam směli pouze příslušníci jejich etnika. Jenže v 80. letech se na jejím území našla ložiska diamantů a nastaly zlé časy.

Od poloviny 90. let 20. století tak botswanská vláda násilně přesídluje Křováky z rezervace do jiných osad – podle oficiálního stanoviska jim chce zajistit důstojné podmínky pro život. V letech 1995, 1997 a 2005 se nakonec musela přestěhovat celá jejich tamní populace, lov jim zakázali pod pohrůžkou vězení, stejně jako návrat do pouště Kalahari. Navíc jim úřady znemožnily přístup k vodě: z vrtů, které pro ně vláda dříve vybudovala, „pro jistotu“ zmizela čerpadla. Přesto se někteří Křováci stále chtějí do pouště vrátit.

V roce 2006 se uskutečnilo historicky první přelíčení mezi Křováky a vládou. Soud prohlásil přesídlování za protiústavní a nařídil představitelům státu, aby všem, kdo projeví zájem, umožnili návrat do centrální Kalahari. Vláda však dosud nařízení soudu ignoruje. Křováci v nových osadách bojují s nemocemi a alkoholismem a pomalu ztrácejí vztah k divočině. Jejich budoucnost tak zůstává nejistá.

Duchové Hladkých hor

Vnitřnímu světu Křováků vládnou duchové předků, zvířat a rostlin. Přebývají na posvátných místech a pouštní lidé tam za nimi přicházejí, pokud cítí, že „je jejich duše slabá a stále slábne“. K takovým místům patří i Tsodilo Hills neboli Hladké hory v severní Botswaně, kde se Křováci jednou za rok na krátký čas scházeli k očistě duší.

V noci duchové své příbytky v kopcích opouštějí a navštěvují tvory zrozené podle jejich obrazu, přičemž se jejich stopy zřetelně otiskují do okolních kamenů. Nejvyšší duch pak žije uprostřed hor, u hlubokého jezírka, jehož voda nikdy nevyschne. Nedaleko roste strom s ovocem poznání a nachází se tu i balvan, na němž nejvyšší duch klečel a modlil se, když stvořil svět. Dodnes můžete obdivovat otisky jeho kolen v kameni i jamku na místě, kde stála nádoba s posvátnou vodou, v níž si před modlitbou opláchl ruce a ústa.

  • Zdroj textu:

    100+1 zahraniční zajímavost

  • Zdroj fotografií: Shutterstock, Wikipedie, archiv autora

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

V minulosti byly zaznamenány i případy, kdy matka dokázala zachránit svému dítěti život právě díky onomu nedefinovatelnému pocitu, který jí našeptával, že se dítě ocitlo v ohrožení. 

Zajímavosti

Úrovně oxidu dusičitého v atmosféře - vlevo snímky z března 2019, vlevo snímky z letošního roku.

Věda

Arabské lékařství patřilo ve středověku k nejpokročilejším.

Historie

Atakamská velká milimetrová anténní soustava (ALMA) v Chile.

Vesmír

Dospělí jedinci sasanky Nematostella vectensis i s vajíčky. V některých oblastech ovšem tento druh spoléhá výhradně na nepohlavní rozmnožování.

Příroda

Drony se v době pandemie stávají užitečnými pomocníky.

Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907