Výsadková vojska: Elita československé armády

Poválečnou dobu plnou optimismu a nadšeného budování armády rázně utnul únor 1948. Neblahý proces se dotkl též velkého počtu velitelů-vojáků z povolání, mimo jiné i expertů přes výsadkový výcvik. Vrchol perzekuce pak představovalo zatčení generála Karla Palečka, velitele celého výsadkového vojska.

Pod dohledem velkého bratra

Vliv stalinského SSSR přinesl zavržení jakýchkoliv západních postupů, byť se ukázaly jako osvědčené – a to včetně speciální výzbroje a výstroje. Tak došlo k nahrazení čs. padáků VJ-1 sovětskými PD-47. „Paragáni“ již nesměli nosit ani červené barety. Během roku 1950 pak započaly přesuny výsadkových jednotek na východní Slovensko, jež vyvrcholily zformováním 22. výsadkové brigády v roce 1952 v Prešově, Sabinově a Košicích. Do struktur nové formace velení včlenilo také 71. výsadkový prapor.

Nový svazek měl především plnit operačně-taktické i ryze taktické úkoly v sestavě vševojskových útočných formací během nové války proti západu v sovětské režii. V roce 1953 dosáhl mírových počtů 2 481 mužů, ovšem politický tlak na velitele zůstával všudypřítomný. Výsadkáři navíc museli na úkor výcviku pomáhat rozkolísanému národnímu hospodářství např. brigádami v zemědělství.

Další ránu přinesl rok 1955 – zrušení výsadkového vojska spolu s pověřeným velitelstvím, jehož povinnosti převzala Skupina pro řízení výsadkových jednotek při generálním štábu. Celá 22. výsadková brigáda následně přešla z režimu vlastní autonomie do podřízenosti 2. vojenského okruhu a „spadla“ na nižší, tedy plukovní stupeň. Nekoncepčnost doby demonstruje fakt, že pouhé tři měsíce nato došlo k jeho opětovnému navýšení na sílu brigády.

Nutnost zabezpečit výsadkářům výcvikové letouny vedla k přemístění velitelství 1. leteckého dopravního pluku a jeho dvou letek z letiště Kbely do Prešova. Koncem roku tak vznikl 1. dopravní letecký pluk s 32 sovětskými letouny Li-2, později Il-3 (a licenčními Avia Il-14) a 10 nákladními kluzáky. Brigáda disponovala také balonovou rotou s balony DAG-9, sloužícími k základnímu seskokovému výcviku. Nadále se používaly padáky PD-47 sovětské konstrukce, jejichž výrobu převzala padáková továrna Chornice (PTCH).

Výsadkáři do výzbroje tehdy zaváděli čs. samopaly vz. 26, pistole vz. 52, kulomety vz. 59, nože VO-7, lehké plamenomety, bezzákluzové kanóny ráže 85 mm i radiostanice domácí produkce. Ale např. zásobníky k podvěšení pod letoun PDMN-130 či osobní zásobníky GK-30 dodávali našim i nadále Sověti. V 60. letech se u „paragánů“ objevuje maskáčový polní stejnokroj vz 60 mlok. V pozdějších letech přichází přezbrojení na „samopal“ vz. 58 se sklopnou ramenní opěrkou i zavedení sovětské pancéřovky RPG-7.

Výcvik cílil především na vytrvalost, obratnost a rozvoj síly, ovládání všech zbraní a psychickou i morální odolnost mužů. Probíhal za všech povětrnostních podmínek, ve dne i v noci, bez ohledu na roční období. Všichni rovněž absolvovali výsadkovou přípravu i základní seskoky padákem, a to včetně celého velitelského sboru i štábu až po brigádní kapelu.

V roce 1960 přišel další zvrat – stěhování 22. výsadkové brigády na Moravu. Do Prostějova tehdy putovalo jak velitelství a štáb, tak 71. a 72. výsadkový prapor, podpůrné jednotky a 22. protitankový výsadkový oddíl. Další části brigády, konkrétně 65. výsadkový a 22. výsadkový průzkumný prapor směřovaly do Holešova. Později došlo k dalšímu přesunu 65. výs. praporu do Prostějova i reorganizaci 22. průzkumného praporu na 7. výsadkový pluk zvláštního určení (vp ZU), jenž zůstal i nadále dislokován v Holešově.

Nová etapa bojového využití výsadkářů

Zatímco 22. výsadková brigáda představovala takticko-operační svazek, pak 7. výsadkový prapor zvláštního určení plnila diverzně-průzkumné mise. Její organizace stála na skupinách hloubkového průzkumu (SHPz), jež v počtu 10 osob zajišťovaly plnění bojového úkolu až do hloubky 800 km za frontovou linii. Tito výsadkáři prošli přípravou s cílem vpadnout do týlu nepřítele, likvidovat jeho velitelství či štáby i narušovat komunikace.

Organizace pluku byla specifická také v začlenění „roty A“ do sestavy. Tato jednotka měla totiž po seskoku do nepřátelského zázemí provádět v malých skupinách po pěti mužích kontrarozvědnou činnost. Příprava hloubkových průzkumníků vyžadovala nové formy výcviku, taktiky a přípravy jednotlivce k plnění bojových úkolů, např. k diverzi proti palebným postavením raket NATO Sergeant a Pershing, jež mohly nést jaderné hlavice. Mohli napadat ovšem také letectvo, dělostřelecké systémy i těžkou bojovou techniku soupeře.

Za tímto účelem obdrželi speciální výstroj a výzbroj – nové samopaly vz. 61 Škorpion, zdravotní brašny a potravinové dávky KD-Vysočina, obsahující balenou stravu i další pomůcky. Nejdůležitější inovaci však přinesl nový čs. padák OVP-68, splňující náročné podmínky výsadku materiálem obtěžkaných průzkumníků na co nejmenší plochu, přitom z velké výšky. K seskokům teď sloužily letouny IL-14T, legendární dvojplošníky AN-2, vrtulníky Mi-4 a Mi-8.V té době se u 22 vb používaly rovněž čs. padáky OVP-65 určené pro hromadný seskok, jež konečně nahradily zastaralé PD-47.

V roce 1964 zahájil 7. výsadkový prapor zvláštního určení přípravy předurčených armádních rot č. 5 a 6 k redislokaci do posádek tehdejšího středního (SVO Příbram) a západního vojenského okruhu (ZVO Tábor) Následně došlo u 5.vpzr ZU k umístění do Luštěnic a 6. vpzr ZU do Chrudimi. V obou těchto posádkách byla původně výsadková výcviková střediska. Z roty č. 5 pak vznikla 1. rota, z 6. roty 4. výsadková průzkumná rota. Obě se od svého prvopočátku budovaly jak po organické, tak po personální stránce jako samostatné útvary, přímo podřízené zpravodajským oddělením středního a západního voj. okruhu. Průzkumníci od těchto rot obdrželi stejné úkoly jako skupiny 7. vp ZU. S tím rozdílem, že skákali do hloubky 500 km v týlu nepřítele.

V roce 1966 se u jednotlivých divizí stavěly z „klasických“ průzkumných rot opět celé průzkumné prapory. Každý z 10 průzkumných praporů pak držel v sestavě také rotu hloubkového průzkumu s členěním na malé průzkumné skupiny (5–6 SHPz) v síle 6 výsadkářů. Jejich úkoly i výcvik měly opět průzkumně-diverzní charakter do týlové hloubky 100 km.

Zde je potřeba zdůraznit, že veškeré tyto nové redislokace výsadkových jednotek kladlo vysoké nároky nejen na velitelský sbor, ale i na vojáky. Budovala se výsadková cvičiště, padákové houpačky, můstky, náběhové lávky, padákové sklady i makety letounů – vše svépomocí v rámci jednotek. Do této atmosféry nadšení přišel 21. srpen 1968 s okupací vojsky Varšavské smlouvy.

Normalizační realita

Rok 1969 přinesl odplatu za nesouhlasné postoje „paragánů“ k údajné bratrské pomoci SSSR a jeho satelitů – 22. vb se tak reorganizovala na nižší, plukovní stupeň. Do sestavy čs. velení nově začlenilo výsadkový prapor zvláštního určení, vytvořený z rozpuštěného holešovského 7. vp ZU i další osvědčené jednotky. Armáda tím nakročila k pomalému odklonu od takticko-operační koncepce výsadkového vojska a jeho přerodu na průzkumnou činnost.

Přitom nelze zapomínat na fakt, že charakteru ČSLA odpovídala všeobecná mobilizační a branná povinnost občanů země a výsadkové jednotky tak reálně závisely na vojácích základní služby (VZS), odvedených dle branné povinnosti v 18 letech k armádě. Na základě dobrovolnosti i bezvadného zdravotního stavu pak tito čerství branci prodělali základní výsadkový výcvik v tehdejších aeroklubech Svazarmu, konkrétně v paraklubech, jež povinně cvičily nováčky při prvních třech základních seskocích padákem.

U mnoha výsadkových jednotek ČSLA pak velitelské funkce nedrželi jen vojáci z povolání. Naopak, tabulková místa počítala s jejich obsazením až v okamžiku všeobecné mobilizace. Za tímto účelem vznikaly při 22. vb a u 7 vp ZU Školy pro důstojníky v záloze (ŠDZ), kam směřovali zpravidla středoškoláci. Absolvovali zde veškerou přípravu na posty velitelů včetně výsadkového kurzu. ŠDZ u 7. vp ZU připravovala nejnižší velící i dalším jednotkám hloubkového průzkumu – armádním a divizním rotám (RHPz). Po rozpuštění mateřské 22. vb se škola přemístila ke 3. průzkumnému praporu v Kroměříži, kde pokračoval výcvik vysoké odborné přípravy velitelů SHPz (případně i dalších) na nadále precizní úrovni. Frekventanty pak škola vyřazovala v absolventských hodnostech, zpravidla desátník nebo četař absolvent. Výteční studenti však mohli získat návrh na hodnost podporučíka.

Dále je třeba připomenout, že odcházející „záklaďáci“ zůstávali po své dvouleté službě i nadále vedeni v záloze výsadkového vojska. Armáda je poté pravidelně povolávala na vojenská cvičení v délce 35 dnů, a to k výsadkovým jednotkám i rotám Hpz. Tito muži absolvovali zpravidla tři řádná vojenská cvičení, zaměřená na výsadkovou přípravu a provedení třech základních seskoků padákem. K běžným nástrojům přípravy patřila rovněž tzv. stmelovací cvičení, dle potřeby i jednodenní. Kurzy rovněž připravovaly na vyšší funkce i vojáky zálohy – jako velitele SHPz, velitele roty HPz , ale i náčelníka výsadkové přípravy, s čímž se pojil hodnostní růst. Mnozí tak dosáhli na „kapitána v záloze“ (povyšování realizovaly Okresní vojenské správy podle trvalého bydliště).

Se záložáky se počítalo především v okamžiku všeobecné mobilizace, kdy se v mírové sestavě výsadkových jednotek objevily tzv. roty B, zpravidla organizační dvojčata rot A mírových počtů. Na nově stavěné formace čekala trvale připravená výstroj, výzbroj i technika, a to včetně té padákové. Mužstvo i důstojníci nastupovali ke svým mateřským záložním jednotkám na základě rozkazu do 24 hodin.