Vznik NASA: Zrod pod tlakem Sputniku (2.)

08.03.2020 - Karel Pacner a Štěpán Ledvinka

NASA vděčí za svůj vznik úspěchům sovětského kosmického programu. Amerického prezidenta Eisenhowera vypuštění Sputniku natolik vyděsilo, že rozhodl o založení dnes nejúspěšnější kosmické organizace světa

<p>Raketa Vanguard při prvním pokusu o start explodovala na odpalovací rampě</p>

Raketa Vanguard při prvním pokusu o start explodovala na odpalovací rampě


Reklama

Sověti vypustili 4. října 1957 první umělou družici Země – Sputnik. Vážila 83,6 kg, zatímco chystaný americký Vanguard měl mít osmkrát méně. Američané byli v šoku: s tím se muselo rychle něco udělat. 

Nepřehlédněte předchozí část článku!

Výbuch v přímém přenosu

Americká družice Vanguard odstartovala na špici Vikingu 6. prosince 1957, z Raketového zkušebního střediska vojenského letectva na floridském mysu Canaveral. Dvě sekundy po zážehu motorů však explodovala. Došlo tak ke krachu v přímém televizním přenosu! Spojené státy se tudíž musely smířit s tím, že jejich první umělé kosmické těleso se do historie nezapíše ve stejném roce jako dva sovětské Sputniky. 

Teprve poté dostal příležitost Wernher von Braun, konstruktér německého původu, který postavil bojovou raketu V-2 pro Hitlera. Měl vyzkoušený vojenský nosič Jupiter-C, přejmenovaný na Juno I, nicméně družice chyběla. Von Braun tedy požádal Williama Pickeringa, ředitele Laboratoře proudových motorů v kalifornské Pasadeně, aby ji urychleně postavil. Pickering navrhl válec o průměru 15 cm, délce 2 m a hmotnosti 14 kg; přístroje dodal James Van Allen z University of Iowa.

Braunova raketa Juno I tak s první americkou družicí – Explorerem 1 – odstartovala v noci z 31. ledna na 1. února 1958. Následující sondě Explorer 2 se nepodařilo opustit atmosféru Země, Explorer 3 však hned v březnu opět uspěl. Začátkem května ohlásil profesor Van Allen první výsledky vesmírného výzkumu: Družice Explorer 1 a 3 zaregistrovaly dosud neznámé pásy záření obklopující naši planetu (jež dostaly později jméno právě po Van Allenovi). Šlo o první a velmi zásadní objev – tohle nikdo nečekal.

Mají nás na mušce!

Mezitím však Národní zpravodajský odhad CIA ze 7. prosince 1957 předpovídal, že SSSR bude mít do tří let nejméně sto mezikontinentálních raket v operačním stavu. Vůdce demokratické většiny v senátu Lyndon Johnson ustavil podkomisi, která zahájila debatu o této „raketové propasti“. Demokraté útočili na republikána Eisenhowera: „Vaše vláda ve vývoji bojových raket zaspala! Teď nás drží Sověti na mušce a my nemáme nic!“ 

Prezident na oplátku oznámil: „Změní se příprava vědeckých a technických kádrů a vláda podstatně zvýší dotace na školství a výzkum.“ Pentagon dostal rozkaz urychlit vývoj nových raket. Eisenhower vytvořil úřad svého vědeckého poradce a do této funkce jmenoval profesora Jamese Killiana. Jeho výbor pak prezidentovi doporučil i založení speciální instituce, jež by zastřešovala čistě vojenský výzkum. Bílý dům proto nařídil Pentagonu, aby ustavil Agenturu pro pokročilé výzkumné projekty neboli Advanced Research Projects Agency (ARPA, dnešní DARPA).

O odpovědnost za vesmírný výzkum se však strhl boj. Vojáci si chtěli oblast ponechat, neboť oni přece vyvíjeli rakety, které měly družice a další tělesa vynášet do kosmu! Jenže Killian řekl 30. prosince 1957 prezidentovi: „Mnoho vědců s monopolem Pentagonu na vesmír nesouhlasí. Měli bychom vytvořit organizaci pro civilní výzkum kosmu a dále urychlit práce na vojenských raketách i výzvědných družicích.“

Armáda jde stranou

Vojenské letectvo v lednu 1958 iniciativně přispěchalo se studií o výzkumu kosmu. Úřad na podporu leteckého výzkumu NACA už tři roky vyvíjel raketové letadlo X-15 pro rychlosti pětkrát přesahující rychlost zvuku. Tento „stroj pro práh vesmíru“ měl pomocí rakety vystřelovat družici na oběžnou dráhu, ale stejně jako mnohé jiné projekty trpěl nedostatkem peněz. Poté se letectvo společně s NACA pustilo do jednomístného kosmického kluzáku X-20 či Dyna-Soar. A v prosinci 1958 započal vývoj první generace kosmických lodí, jež později dostaly název Mercury.

Už začátkem února 1958 nařídil Eisenhower Killianovi: „Vypracujte návrh na vytvoření civilní organizace pro vesmír.“ O měsíc později doporučil Poradní výbor pro vládní instituce prezidentovi, aby „byla vedoucí úloha v civilní kosmické činnosti svěřena posílenému a přetvořenému Národnímu poradnímu výboru pro letectví“ – tedy NACA. 

V polovině dubna 1958 dostal Kongres návrh zákona o přeměně NACA v Národní úřad pro letectví a vesmír. Po třech měsících ho schválil a Eisenhower jej podepsal 29. července. Současně přitom nařídil, že bude nově vzniklá NASA odpovídat za kosmické lety lidí – vojáci měli mít jiné úkoly.

Příliš opatrný kandidát

Prvním ředitelem NASA se měl stát dosavadní šéf NACA, šedesátiletý Hugh Dryden. Mezi odborníky se těšil vysoké reputaci, podřízení i nadřízení si ho oblíbili a jako manažer se osvědčil. Potom však jeho hvězda pohasla. Před výborem Sněmovny reprezentantů pro kosmonautiku a vesmír 1. srpna 1958 řekl, že nechce vkládat peníze do velkých projektů, jejichž výsledky nejsou zcela jasné. A tím kongresmany popudil: „Musíme přece Sověty v kosmickém závodě trumfnout!“ 

TIP: Generálka na dobytí Měsíce: Program Gemini a počátky Apolla

Začátkem srpna zatelefonoval Killian Thomasi Glennanovi, rektorovi Case Institute of Technology v Clevelandu, aby přijel do Bílého domu. Třiapadesátiletý Glennan pracoval v různých podnicích, často ve vedoucích funkcích, za války řídil některé důležité strategické projekty a jako šéf Caseova institutu pomohl škole mezi přední americké techniky. Killian mu nabídl funkci prvního ředitele NASA, přičemž Dryden měl zůstat jeho náměstkem. S novým rozpočtovým rokem začala 1. října 1958 nová agentura fungovat – a závody o dobývání vesmíru mohly vypuknout naplno. 

Hledá se raketa pro lidi

NASA pokračovala v programech, které započaly ještě pod hlavičkou NACA a k nimž patřilo například i raketové letadlo X-15. Nová organizace ovšem musela především reagovat na sovětský vesmírný program, a tak se novým cílem stalo vyslat co nejdřív na oběžnou dráhu prvního Američana. Od roku 1959 proto běžel projekt Mercury, který měl za úkol dostat člověka na orbitu – a bezpečně jej vrátit na Zemi.  

Odborníci však museli vyřešit celou řadu problémů, například zkonstruovat vhodný nosič. Pro testování suborbitálních letů vznikla levná raketa Little Joe, jež pak v letech 1959–1961 uskutečnila osm startů, z toho dva neúspěšné. Testovala záchranný systém a provedla také dva suborbitální lety se šimpanzi. Druhým typem nosiče byly von Braunovy rakety Jupiter-A a Jupiter-C: Patřily do kategorie Redstone a rovněž uskutečnily několik „biologických“ letů do vesmíru s opicemi na palubě. Raketa Atlas pak v projektu Mercury sloužila jako nosič pro mise s lidskou posádkou. 


První pilotované lety

Než se první Američan posadil do kabiny vesmírné lodi, uskutečnilo se téměř dvacet nepilotovaných letů. V další fázi probíhaly „mise“ s opicemi – šimpanzi a makaky – a teprve 5. května 1961 mohl do plavidla nastoupit Alan Shepard, aby absolvoval první pilotovaný let. Tento americký úspěch měl ovšem poněkud trpkou příchuť: O necelý měsíc dřív totiž zamířil do vesmíru sovětský kosmonaut Jurij Gagarin, který navíc Zemi obkroužil – zatímco Shepard provedl pouze suborbitální let. 

Zhruba o dva měsíce později, 21. července, odstartoval Virgil Grissom v lodi Liberty Bell 7, ale i tentokrát šlo „pouze“ o suborbitální misi. Jako třetí Američan vzlétl do kosmu John Glenn: 20. února 1962 absolvoval v plavidle Friendship 7 na raketě Atlas první americký orbitální let, trvající 4 hodiny a 55 minut. Poslední a nejdelší misí v rámci programu Mercury se stal 34hodinový let Gordona Coopera v lodi Faith 7, uskutečněný 16. května 1963.

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Kterým směrem utíkají prchající srny? Jedna z mnoha otázek, kterou si kladl česko-německý výzkumný tým.

Příroda
Zajímavosti

Černá skříňka Země vyroste na blíže neurčeném místě na ostrově Tasmánie. Designem se podobá populárnímu Špicberskému globálnímu úložišti semen v Norsku.

Věda

Bohatá úroda chilli papriček na palubě ISS v experimentu PH-04.

Vesmír

Hugh O’Flaherty (1898–1963) zachránil za druhé světové války v Římě tisíce ohrožených lidí.

Historie

<h3>Praktické dílo pouště</h3><p>Kočovný život v mongolských stepích provázejí každodenní obtíže v podobě měnících se teplot, písečných bouří a dalších nebezpečí. Proto tam spatřil světlo světa tradiční oděv, který je nejen estetický, ale i praktický. Základ krojů pro muže i ženy tvoří „dél“: Hedvábný plášť přiléhající k tělu může přitom zároveň posloužit jako přikrývka, polštář či stan. Především lovci se proti chladnému počasí chrání kožešinami. Dekorativní klobouky pak dokládají příslušnost ke kmeni.</p>

Zajímavosti

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907