Zemřel účastník bojů u Sokolova, lékař Gustav Singer

Gustav Singer se narodil v roce 1914 ve Lvově a mládí prožil ve Štýrském Hradci, kde vystudoval medicínu. Kvůli židovskému původu s manželkou emigroval do Československa a následně do Polska a SSSR, kde vstoupil do čs. jednotky v Buzuluku. Jako lékař prošel boji u Sokolova, Kyjeva, na Slovensku a na Moravě. Za své obětavé počínání obdržel Čs. válečný kříž 1939. Po válce pracoval v Ústřední vojenské nemocnici v Praze-Střešovicích a v letech 1960–61 působil jako lékař v severním Vietnamu. Zemřel 11. října 2015 ve věku 101 let. Vždy působil velmi vitálně a byl proslulý svým přátelským a milým jednáním. 

V roce 2012 vyšel ve speciálu Války REVUE (Osvobození Československa) rozhovor s MUDr. Gustavem Singerem, ve kterém nám veterán přiblížil své válečné zážitky. Nabízíme vám nyní část tohoto rozhovoru.

S 1. čs. sam. polním praporem jste se také s manželkou účastnili onoho prvního nasazení v bojích u Sokolova…

To byl asi můj nejhorší zážitek z války, protože jsme se ocitli přímo na frontě v první linii. Já jsem byl s Grétou u 2. roty nadporučíka Kudliče, obvaziště jsme měli u řeky Mža v Arťuchovce. Šéfl ékař praporu Engel byl dál od řeky v jednom kolchozu, kde měli klid na ošetřování. Zato nejhůř na tom byl dr. Armín Široký-Scheer, který zřídil polní obvaziště přímo v Sokolovu. Jistě stojí za zmínku, že všichni lékaři jsme byli Židé.

Vy jste jako lékař ošetřoval na obvazišti, nebo jste také šel přímo do pole?

V Arťuchovce jsem zřídil polní obvaziště v jedné chatě, kam mi zdravotnice donášely raněné. Byla to nebezpečná práce a děvčata se vždy přitom pořádně zapotila. Tehdy byl sníh a tak raněné přivážely na takových improvizovaných sáňkách, tzv. volokuších. Přímo v poli jsem byl se zdravotnicemi jednou a to při protiútoku dne 9. března. Byl už večer, když jsme se začali shromažďovat na břehu řeky Mža a mělo se útočit na Sokolovo.

Pak najednou přišla palba z druhého břehu. Zakřičel jsem na zdravotnice, aby za mě zalehly. Byla tam se mnou i manželka, měl jsem o ni hrozný strach. V duchu jsem se uklidňoval, že případná kulka by nejprve musela projít mnou, čímž by ztratila průbojnost a mé ženě by už neublížila. Až později jsem si uvědomil, že Němci samozřejmě stříleli i z jiného úhlu. Tehdy tam na ledě mnoho mužů padlo, děvčata je nestíhala všechny ošetřit a odtáhnout do bezpečí. Sokolovo bylo pro mě tím nejhorším zážitkem z války, vždyť jsme si tehdy schovávali poslední kulku pro sebe.

Jak probíhala první pomoc?

V první linii toho moc nezmůžete. Sestry sběračky raněných nesly s sebou vak s obvazy, měly za úkol samozřejmě snažit se zastavit krvácení. Lékař měl už trošku složitější úkol, ale nezbytný. Často vojáci utrpěli velkou ztrátu krve. Pokud člověk ztratí jeden litr, je pak velmi oslabený a prakticky vyřazený z boje. Hledat kulku, nebo střepinu není v přední linii prakticky možné.

Vojáka tedy lékař musel hlavně sterilně a odborně ovázat a zajistit transport do týlu. Když máte více klidu, můžete dát raněnému morfi novou injekci na ztišení bolesti a bojovat tak proti šoku. Ale u Sokolova na to nebyl čas. Později, to už nás byla brigáda a zdravotníků celý prapor, jsme dostali operační stany a tam v zázemí se operovalo a sádrovalo.

V lékařských hlášeních čs. jednotky se píše, že mnohonásobně převládala střepinová zranění nad těmi střelnými.

Ano, to je pravda, zranění od střepin dělostřeleckých granátů jsme vídávali mnohem častěji. Taková puška má mnohem menší dostřel, kdežto dělostřelecký náboj může dolétnout i 20 kilometrů.

Nosil jste jako lékař zbraň?

Ano, měl jsem u sebe pistoli, ale nikdy jsem ji nepoužil. Víte, jsem velice bázlivý a mírumilovný člověk, válku nemám rád.

Celý rozhovor s plk. v.v. Gustavem Singerem si můžete přečíst ve speciálu Válka REVUE Speciál - Osvobození Československa.