Zrušené lety Apollo: Mise, které se nekonaly

28.06.2015 - Tomáš Tázlar

Šest misí programu Apollo přistálo na Měsíci. Dvanáct astronautů se procházelo po jeho povrchu, přičemž poslední z nich otiskl své stopy do tmavošedého prachu před jedenačtyřiceti lety. Letů na Měsíc však mělo být více


Reklama

Už jen počet uskutečněných přistání – šest – zavání jakousi neúplností. V plánu, který NASA připravovala, zpočátku figurovalo těchto letů deset. Pokud by šlo všechno podle plánu, byl by celý program završen „hezkým“ číslem dvacet (tedy Apollo 20). Představa NASA však byla velmi optimistická a počítala se stejnou podporou, jaké se jí dostávalo v roce 1969. Porazit Sovětský svaz se stalo pro USA prioritou. Finanční tok byl ohromný a politická podpora téměř bezmezná. 

Vrcholem programu bylo a je samozřejmě Apollo 11. Lidská noha se poprvé v historii dotkla jiného nebeského tělesa než rodné Země. Jména Neila Armstronga, Buzze Aldrina a Michaela Collinse svítila na Páté avenue, mluvilo se o nich na Champs Elysée, stejně jako v Karáčí. Měsíc byl dobyt. Na krátkou chvíli se lidstvo spojilo, aby o půl roku později Apollo 12 vzbudilo jen minimální odezvu, a Apollo 13 by dostalo nanejvýš tříminutovou reportáž ve večerním vysílání, kdyby nedošlo k oné málem fatální poruše. 

Snad vinou perfekcionismu v NASA, kdy piloti a inženýři plnili nesmírně obtížné úkoly tak dobře, že se pro laickou veřejnost jevily jako rutina, se pozornost obyvatel (a tím pádem i politiků) začala opět stáčet na domácí, pozemské problémy. Nezájem a málem osudná mise Apolla 13 ukrajovaly další a další měsíční plány. Nastalo období, kterého se inženýři a piloti báli, i když tušili, že přijde. Omílaná otázka „Proč letět na Měsíc, když už jsme tam přece byli?“ visela neustále ve vzduchu. Osmadvacátého prosince 1969, tedy po letu Apolla 12, dokonce přišel Washington Post se zprávou, že je v plánu zrušit poslední čtyři mise. Nakonec se černý scénář nekonal a veřejně se hovořilo pouze o zrušení poslední výpravy. 

Kam se dosud nikdo nevydal…

Těžko říct, nakolik je reálné, že bychom se dočkali i letů Apollo 18 a 19. Určitě ale můžeme souhlasit s tím, že let Apolla 13 představoval další pomyslný hřebíček do rakve celého programu. Naplno se ukázalo, že lety do vesmíru nejsou rutinou a stále jde o lidské životy, ba co víc – jde o smrt, kterou sledují miliony lidí (a potenciálních voličů) v přímém přenosu. Další škrty byly nasnadě. Postupně tedy došlo k redukci a v prosinci 1972 se stala posledním letem mise Apollo 17.

Kam měly směřovat lety 18, 19 a 20? Kdo měl (mohl) letět? Tyto otázky jsou samozřejmě velmi lákavé a odpovědí na ně existuje celá řada. Ukažme si alespoň všeobecně nejrozšířenější a nejpřijímanější názory odborníků. Letový program míst přistání zveřejněný krátce po úspěchu Apolla 11 zahrnoval následující položky:

  • Apollo 12: oceán Bouří
  • Apollo 13: vysočina Fra Mauro
  • Apollo 14: kráter Littrow
  • Apollo 15: kráter Censorinus  (poslední lehká, tedy „H“ mise)
  • Apollo 16: vysočina Descartes (první z tzv. „J“ misí: tedy letů se zamýšleným delším pobytem na povrchu a lunárním vozítkem Rover)
  • Apollo 17: Marius Hills
  • Apollo 18: kráter Copernicus
  • Apollo 19: Hadleyova brázda
  • Apollo 20: kráter Tycho

Apollo 12, jehož kapitánem byl Charles Conrad a pilotem lunárního modulu Alan Bean, skutečně přistálo v oceánu Bouří poblíž sondy Surveyor. Apollo 14, s Alanem Shepardem a Edgarem Mitchellem na palubě, dosedlo na vysočině Fra Mauro, po které tolik toužil Jim Lovell. „Patnáctka“ pak díky lobbování kapitána Davea Scotta prozkoumala Hadleyovu brázdu (pilotem lunárního modulu byl Jim Irwin). Ostřílený veterán John Young se prošel po vysočině Descartes 85 km od stejnojmenného kráteru (pilotem lunárního modulu byl Charles Duke) a konečně poslední výprava prozkoumala údolí Taurus-Littrow (kapitán Eugene Cernan a pilot lunárního modulu Harrison Schmitt).

Neúspěch Apolla 13 tedy zpřeházel zamýšlený letový plán. V důsledku seškrtávání také došlo k popostrčení těžkých misí (J) už na Apollo 15. Vědcům došlo, že příležitostí bude mnohem méně než geologicky zajímavých prostředí, a debaty o místech přistání se táhly nekonečné hodiny. Došlo to tak daleko, že Harrison Schmitt představil svůj návrh přistání na odvrácené straně Měsíce v kráteru Ciolkovského! 

Kdo, s kým a kam?

Složení posádek je neméně zajímavým tématem. Poslední jmenovaný „moonwalker“, tedy Schmitt, nebyl jako jeho předchůdci pilotem, ale profesionálním geologem. Vědecká obec velmi tlačila na politiky, aby alespoň jednou letěl vědec, který dokáže na měsíčním povrchu naplno rozvinout svůj talent a vědomosti. Původně se s ním počítalo v letu Apolla 18, jenže rozhodnutí Senátu USA o zrušení tohoto letu málem Schmittovu vědeckou měsíční procházku znemožnilo. Pozici pilota lunárního modulu obsadil v „17“ Joe Engle, tudíž se na jeden zbývající let tlačily dvě posádky – původní sedmnáctka s Englem a osmnáctka se Schmittem. Jakékoliv prohazování posádek se ale vůbec nezdálo kapitánu Cernanovi, který dával svůj názor často a hlasitě najevo u svých nadřízených. Nakonec dostal nůž na krk: buď poletí se Schmittem, nebo vůbec.

U posádky osmnáctky můžeme také jako u jediné téměř s určitostí říct, kdo by letěl. Kapitánem měl být Richard Gordon, veterán z letů Gemini 11 a Apolla 12, kde plnil roli pilota velitelského modulu. Pilotem lunárního modulu měl být již jmenovaný Harrison Schmitt a pilotem velitelského modulu Vance Brand, budoucí kapitán na raketoplánech. Jejich cílem se měla stát geologicky zajímavá oblast Marius, původně plánovaná pro sedmnáctku. V případě Apolla 19 mohla podle systému rotace letět původní záložní posádka Apolla 16. Kapitánem by tak byl Fred Haise, účastník nešťastného Apolla 13, pilotem lunárního modulu Gerald Carr, který později letěl jako kapitán na Skylabu IV, a pilotem velitelského modulu William Pogue, taktéž pozdější člen Skylabu IV. Za místo přistání bylo vybráno Schroeterovo údolí, kde se měli astronauté pokusit o nalezení vody a odebrat vzorky z míst, kam nikdy nedopadlo sluneční světlo.

Pouštět se dále je již více či méně spekulace, i když podložená knihou Dekea Slaytona, astronauta a osoby odpovídající za složení posádek. Podle jeho systému rotace by tedy posádku tvořili kapitán Stuart Roosa (nahradil by tak Charlese Conrada, který byl již kapitánem na Apollu 12), pilot lunárního modulu Jack Lousma (navštívil stanici Skylab III) a pilot velitelského modulu Don Lind (do vesmíru se podíval v raketoplánu při misi STS 51-B). Možné lokality přistání existovaly dvě: buď brázda Hyginus, kde by pátrali po vulkanické činnosti, nebo kráter Copernicus.

Když se poslední výpravy rušily, argumentovali politici tím, že ušetří státní pokladně miliony. Šlo však jen o tah pro voliče. Veškerá technika byla zadána k výrobě roky předtím, než se rozhodlo o zrušení letů. Až po zastavení programu se zjistilo, že cena posledních dvou misí 18 a 19 by nepřesáhla 42,1 milionu dolarů, tj. v podstatě náklady na pohonné látky!

Měsíční memento

Celý program znamenal nesmírný úspěch, jehož politický, ekonomický a vědecký přínos byl a je nevyčíslitelný. Špatným rozhodnutím v Senátu a Kongresu však Spojené státy vyklidily na šest let vesmírné pole. Snahou bylo zlevnit lety do vesmíru a otevřít je širší veřejnosti, přičemž stroj, který to měl dokázat – raketoplán – existoval zatím pouze na nákresech (jiná věc je, že drasticky nesplnil očekávání). Když si vedení uvědomilo, jak velké vakuum nastane po Apollu 17 a po letech na stanici Skylab, začalo přece jen pracovat na výpravě Apolla 18. Tentokrát však nebylo cílem přistání, ale dlouhodobý průzkum Měsíce z jeho oběžné dráhy – tři astronauté měli čtyři týdny mapovat povrch v oblasti pólu. I z tohoto nápadu ovšem sešlo. Poslední misí legendárního Saturnu (odlehčené verze 1B) se tak stal víceméně politicko-propagační let Apollo–Sojuz v roce 1975. 

Za posledních čtyřicet let se lidstvu v oblasti kosmonautiky povedlo několik důležitých projektů, ale na něco tak složitého a technicky náročného, jako je přistání na jiném nebeském tělese, zatím marně čekáme. Už čtyři dekády se člověk nepodíval dále než na oběžnou dráhu Země. Lety k jiným tělesům se odkládají do vzdáleného budoucna, a otázkou tak zůstává, jestli další ideologický souboj vybičuje USA k dosahování nových cílů ve Sluneční soustavě…

  • Zdroj textu:

    Tajemství vesmíru 6/2013

  • Zdroj fotografií: Foto a ilustrace NASA, R. Bruneau

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Vykopávky odkryly například závod na zpracování ryb. Velká část starého fénického města ale leží pod hladinou moře.

Zajímavosti

Oko mouchy pracuje čtyřikrát rychleji než naše. Proto mají naše pokusy plácnout ji jen malou šanci na úspěch.

Příroda

Hmotnost supermasivní černé díky v srdci kvasaru J0313-1806 odpovídá 1,6 miliardám Sluncí.

Vesmír

V budoucnu by Maci Currinová ráda studovala vysokou školu ve Velké Británii a zároveň by se chtěla stát nejvyšší profesionální modelkou na světě.

Revue

Tlak panovníků na odvádění daní v penězích, nikoliv v naturáliích, přinesl zánik směnného obchodu.

Historie
Věda

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907