Žulové srdce Namibie: Pod africký Matterhorn

03.12.2013 - Ivo Petr

Po stovkách kilometrů roviny se na obzoru nesměle objevují první pahorky. Nejsou to žádné velehory, ale pověst masívu Spitzkoppe rozhodně není přehnaná. Kamenný vykřičník zasazený do africké savany si přezdívku „africký Matterhorn“ vysloužil úplně právem


Reklama

Kraj Damaraland je obrovským prostorem divoké přírody, kde lze mimo oficiální parky spatřit slony, žirafy, zebry a snad i nosorožce. Najít tyto tvory je nelehký úkol, ale naše skupinka, nabažená podobných setkání z parku Etosha, sem dorazila s jiným záměrem. Směřujeme do „žulového srdce Namibie“ – pohoří Pontok, kde leží hned několik naprosto unikátních skalních oblastí. Odbočka z hlavní silnice má povrch horší rolety, která spolehlivě mění nové auto v solidní ojetinu. Vzdálenost od křižovatky k cíli ale není nijak drastická, a tak zanedlouho stojíme u brány přírodního parku.

Volnost v labyrintu skal

Oblast Spitzkoppe je i na africké poměry poněkud zvláštním chráněným územím. Moderní civilizace objevila místo poměrně nedávno. Roku 1896 zde byla německou obchodní společností postavena transportní stanice, po mnoho následujících let byla oblast součástí soukromé farmy. Teprve v roce 1964 bylo území v duchu Odendaalova plánu pro rozvoj černošské populace vyvlastněno a roku 1970 sem bylo přestěhováno několik damarských rodin. Rozsáhlý prostor žulových skal a travnaté savany byly svěřeny do jejich rukou a dnes jim po právu patří. V roce 2003 pak byl v blízkosti vrcholu Spitzkoppe vyhlášen přírodní park, kde se místní obyvatelé starají nejen o údržbu, ale vedou zde malou restauraci a kemp. Poplatek za vstup je oproti jiným srovnatelným parkům symbolický a vyloženě milý přístup místních připomene návštěvu rodinné farmy.

U vjezdu je k dispozici mapka celé oblasti a každý návštěvník je v krátkém proslovu seznámen s podmínkami pobytu. Ty jsou vcelku jednoduché. Do oblasti Bushman Paradise, kde se nalézají prastaré, ale bohužel již zcela zničené skalní kresby, se lze podívat pouze za poplatek a s místním průvodcem. S touto výjimkou se můžeme pohybovat kdekoli zcela volně. Bez jakýchkoli nařízení se obejde i výběr tábořiště. Svůj plátěný dům opravdu můžeme rozbalit, kde se nám zamane. Podle instalovaných odpadkových košů je zřejmé, která místa patří k nejoblíbenějším. Jediné, co zde chybí, je voda, pro kterou si musíme zajet na „vrátnici“. S odstupem času musím konstatovat, že táboření v labyrintu rudých skal patřilo v Namibii k tomu nejlepšímu vůbec.

Pod kamenným mostem

Prvním cílem našich průzkumných cest je pověstný skalní oblouk, který patří vedle samotného Spitzkoppe k největším zázrakům přírodního parku. Sice vůbec netušíme, kde se útvar nalézá, ale říkáme si, že areál nakonec není tak rozlehlý, aby se před námi skalní most dokázal schovat. Nakonec ale bylo jeho objevení spíše dílem náhody, protože oblouk leží v dost zastrčené západní části skalního města a jeho fantaskní tvar není odnikud viditelný.

Snímky skalního zázraku jsem si před cestou vyhledal na internetu, ale ve skutečnosti vypadá mnohem atraktivněji. Více než most připomíná svým tvarem hřbet gigantického pravěkého ještěra. Je docela snadno dostupný a z jeho „útrob“ se nabízí množství velmi zajímavých pohledů, které žádného fotografa nenechají chladným. Krásu neživé přírody pak doplňují zástupci místní fauny – plaší, ale neobyčejně sympatičtí damani skalní (Procavia capensis). Tato zvědavá a poněkud přerostlá „morčata“ se zde vyskytují v početných rodinách a jejich tázavé pohledy nás provází skutečně na každém kroku. Určitě stojí za zmínku, že nejbližšími příbuznými damanů jsou ve zvířecí říši sloni a kapustňáci.

Nedobytná žulová pevnost

Hnízdo bizarně formovaných skal Spitzkoppe je vlastně více než 700 milionů let starý pozůstatek pradávného vulkánu. Místní žula je velmi tvrdá a odolná, a tak je celá oblast vyhledávaným cílem horolezeckých výprav. V roce 1904 údajně podnikl první úspěšný útok na samotný Grosse Spitzkoppe (1 728 m n. m.) neznámý německý voják. Na vrcholu prý rozdělal oheň, ale nikdo neví, co mu sloužilo jako palivo. Po této činnosti se nikdy nenašly žádné stopy a celou historku lze celkem bez rozpaků označit jako místní báchorku.

Největší zájem o vrcholové prvenství byl mezi horolezci v roce 1940. Tehdy se pod nedostižnou siluetu hory vydalo hned několik horolezeckých družstev z Kapského Města, ale ani jim se nepodařilo vrchol dobýt. Uspěla teprve trojice Hanse a Else Wong s Jannie de Graaf, když v roce 1946 namáhavě vytesali stupně na jihozápadním hřebeni. Úctyhodně vyhlížejí „Big Wall“ – 450 metrů vysoká jihozápadní stěna – pak byla vylezena až v roce 1982 dvojicí Haber, Lomard. Historie lezení v oblasti Spitzkoppe má také několik českých zápisů. Například v roce 2009 zde dvojice Jonák-Šatava provedla prvovýstup Nebe a dudy obtížnosti 7b. Celkový počet lezeckých cest v masívu je kolem dvou set – od lehkých až po velmi těžké.

Bizarní barvy západu slunce

Ambice naší skupiny ovšem nejsou lezecké, i když bezmála 150 krátkých cest bez nutného zajištění, které v regionu jsou, nenechává některé z nás v klidu. Jsme tady opravdu jen na skok, a chceme si této jedinečné oblasti užít jinak. Jelikož nám místní nařízení nekladou žádné překážky ve volném pohybu a strukturovaná žula připomínající hrubě omítnutou zeď perfektně drží, vydáváme se na několik velmi zajímavých a místy značně vzrušujících výletů.

Na samotné Spitzkoppe samozřejmě nemáme, ale mohutný skalní blok ležící jižně od něj má své slabiny. Objevujeme poměrně snadný výstup na vršek, odkud se otevírá nádherný kruhový výhled. A protože nejkouzelnější jsou zde především večery s kýčovitými západy slunce, je jasné, že se sem ještě dnes vrátíme. Průzkum nám však mimo příslibu večerního extra zážitku přinesl ještě jedno překvapení. Při sestupu totiž nalézáme velmi dobře skryté jezírko ve skalách. Objev je to skutečně zajímavý, neboť voda v této velmi suché oblasti je velmi vzácná. Nejde sice o spolehlivý zdroj pitné vody, ale pro nás má jinou hodnotu. Perfektní poloha mělké vany, v níž se jako v zrcadle odráží působivý hrot „afrického Matterhornu“ je přivítána s velkým nadšením. A tak bez dalšího hledání stavíme tábor v blízkosti tohoto nenadálého nálezu.

Večer na bezejmenném temeni skalnatého bloku je skutečně magický. Bizarní krajina se postupně odívá do temně rudého šatu, dokonale čistý a suchý vzduch deformuje vzdálenosti od reálného „takřka nekonečna“ do šálivého „na dosah ruky“. V Africe jsem zažil již mnoho podivuhodných večerů, ale tento má v sobě přece jen něco výjimečného. A když pak po západu slunce vyjde na temně fialovou oblohu první hvězda o velikosti rybího oka, je kouzlo okamžiku dokonalé a neopakovatelné.

Botanické divy Spizkoppe

Populární okružní trasa kolem celého solitéru Spitzkoppe byla v době naší návštěvy bohužel zavřená. Zasloužili se o to paradoxně američtí filmaři, kteří uzavřeli celou severní stranu masívu pro natáčení megalomanského hollywoodského blábolu režiséra Emmericha – 10 000 let př. n. l. Vysoký plot, který má uvnitř udržet divoká zvířata, má stále svou platnost, a tak se musíme spokojit se skromnější variantou. Velmi lákavý je především obrovský skalní blok, který leží přímo naproti nejvyššímu vrcholu. Podle našeho odhadu je nejen schůdný, ale jistě nám nabídne i nevšední výhledy do krajiny. Po skalní stěně se navzdory značnému sklonu dá celkem bez problému chodit (díky drsnému povrchu), a tak velmi rychle nabíráme výšku. Překvapivým objevem je nádherný exemplář sukulentu Cyphostemma currori z čeledi révovitých (Vitaceane). Jsme dost zaraženi skutečností, že rostlina zde vyrůstá takřka z ničeho – s kořeny zapuštěnými do tvrdé skály. I když je pravda, že tento sukulent vystačí s minimem vody a na slunci se mu evidentně líbí. Námi objevený exemplář má výšku dobré čtyři metry, což není maximum. Rekordní zaznamenaný vzrůst je kolem sedmi metrů a obvod kmene může dosáhnout 1,8 metru!

O kus dále pak narážím na statné kaktusům podobné sukulenty hoodia – jeden z třinácti druhů čeledi Apcynaceae. Tyto rostliny nádherně kvetou ale bohužel i značně páchnou po zkaženém mase. Dorůstají výšky až jednoho metru a díky velkým květům se jim přezdívá Bushmanův klobouk nebo také Královna Namibie. Extrakt z hoodií je populární u lidí usilujících o menší „prostorovou výraznost“. Vyrábí se z něj totiž „sprej na hubnutí“, který údajně potlačuje chuť k jídlu. Kaktus zrovna nekvete, ale tvoří nádhernou kulisu výhledu do okolní krajiny.

Pokladnice přírodních krás

Výraz „intruse“ vyjadřuje způsob pronikání magmatu do zemské kůry a přesně tímto způsobem vznikl masív Spitzkoppe a rovněž nedaleký Brandberg nebo pohoří Erongo. Celá oblast je proto neobyčejně bohatá na výskyt minerálů. Při zpáteční cestě díky tomu vidíme podél cesty množství stánků, které nabízejí několik skutečně krásných kousků turmalínu, topazu, růženínu nebo fluoritu. Tady zaplesá srdce každého sběratele, ovšem jen toho s hodně nabitou „šrajtoflí“, protože místní ceny rozhodně nejsou lidové. Ostatně toto naleziště je vyhlášené po celém světě a ceny na internetových burzách šplhají do stovek eur.

Dva dny utekly jako voda a je třeba vyrazit za dalšími přírodními lokalitami Namibie. Pokud nejste vášnivými lezci, tak dva dny pro poznání oblasti docela stačí. V kraji Damaraland lze naproti tomu strávit mnoho dní a stále budete mít co obdivovat a objevovat. Na namibijské poměry takřka „za rohem“ od Spitzkoppe (v reálu však cca 200 km) leží nejvyšší hory Namibie – masív Brandberg, který vrcholem Königstein dosahuje výšky 2 606 metrů. Mimo množství atraktivních lezeckých terénů zde najdete unikátní soubor více jak 2 000 let starých sánských skalních maleb a rytin, mezi nimiž hraje prim slavná Bílá paní (White Lady). Další zajímavou a poněkud tajemnou krajinou je pohoří Goboboseb s jedinečným kráterem Messum, jehož průměr je úctyhodných 20 kilometrů! Pohyb návštěvníků je zde regulován do několika málo přístupových cest. Tak bychom mohli ve výčtu atraktivních míst pokračovat dále. Namibijský Damaraland je skutečnou pokladnicí jedinečných přírodních scenérií, je prostorem, kde se zastavil čas a kde si stále můžeme připadat jako na počátku věků.

  • Zdroj textu:
  • Zdroj fotografií: Ivo Petr

Reklama

Další články v sekci

Reklama

Reklama

Aktuální články

Každý, kdo na radnici přinese krysí ocas, dostane jeden cent!

Historie

Pořádné lepidlo se hodí i chirurgům

Věda

Nobelovu cenu nezískal Einstein za svoji revoluční teorii, ale až v roce 1922 za vysvětlení fotoelektrického jevu

Vesmír
Cestování

Příslušníci regimentu RAF s průzkumným vozidlem Humber, Holandsko 1944.

Válka
Reklama

Nové časopisy Extra Publishing

RSSInzerceO serveru (Redakce)Partnerské weby
© Extra Publishing, s. r. o. 2007–2011. ISSN 1804-9907