Estonsko: Svobodná země v předvečer partyzánské války
Estonsko se po opětovném získání samostatnosti stalo jedním z ekonomicky nejúspěšnějších nových členů Evropské unie. Přesto hledí do budoucna s obavami a kvůli expanzivní politice Ruska se usilovně připravuje na partyzánskou válku
Estonská vlajka se používala už od konce první světové války, s přestávkou během sovětské okupace. Modrá zřejmě představuje svobodu a pravdu, černá zem a bílá světlou budoucnost.
Poslední ruské jednotky opustily někdejší sovětskou republiku v roce 1994. Nejsevernější z pobaltských států od té doby upevnil své ekonomické a politické vazby na západní země, stal se členem NATO i Evropské unie a v lednu 2011 přijal euro.
Hledáme zaměstnance
Estonské vládě se úspěšně podařilo přejít na ekonomiku volného trhu – přispěla k tomu privatizace státních podniků, zavedení rovné daně, podpora konkurenčního prostředí či udržování nízkého státního dluhu. Země se velmi výrazně zaměřila na moderní technologie: Estonci tak mimo jiné mohli už v roce 2007 hlasovat v parlamentních volbách prostřednictvím internetu.
Na začátku 21. století rostla tamní ekonomika každoročně o 7–10 %. Jejím tahounem se staly komunikace a elektronika, přičemž klíčovou roli hrály obchodní vztahy s Finskem, Švédskem a Německem. Po propadu v letech 2009 a 2010 se estonské hospodářství poměrně rychle vzpamatovalo, jeho hlavní problém každopádně tkví v nedostatku pracovních sil. Proto vláda upravila imigrační politiku tak, aby bylo snazší zaměstnat především vysoce kvalifikované cizince.
Problém estonských Rusů
Ačkoliv tedy Estonci cizince ve své zemi vítají, jeden z národů se jejich přízni jednoznačně netěší: Rusové tvoří už dnes čtvrtinu tamní populace. Za sovětské éry byl přitom jejich příliv tak silný, že vyvolával důvodné obavy, zda estonská kultura a jazyk vůbec přežijí.
Od získání samostatnosti představuje status estonských Rusů zdroj četných rozepří. Zejména ruská vláda kritizuje údajně komplikovaný způsob, jak lze získat estonské občanství. Kritikům vadí především nutnost prokázat bezvadnou znalost estonštiny, která je blízce příbuzná finštině, a ruštině se tedy nijak nepodobá. Mnoho etnických Rusů proto zůstalo bez státního občanství. Estonci však tvrdí, že mají pro jeho získání podobná kritéria jako většina zemí světa, a navíc je postupně zmírňují. Tomu odpovídá i fakt, že mezi roky 1992 a 2013 klesl počet osob bez státní příslušnosti o 80 %.
Příprava na konflikt
Zmíněné antipatie vůči Rusům a obavy z další okupace vzrostly po ruské intervenci na Ukrajině v roce 2014. Zároveň se však začala mobilizovat estonská domobrana. Už dříve fungovala tzv. Liga estonské obrany, která sdružuje 25 400 dobrovolníků – což představuje významnou posilu tamní šestitisícové armády. Mezi členy Ligy se distribuují zbraně a dobrovolníci mají za úkol ukrýt je na bezpečném místě, ale přitom je držet v pohotovosti. Počet takto rozšířených palných zbraní není veřejně znám, nicméně Estonci se netají tím, že hodlají po vzoru Švýcarska a Finska při obraně vlasti sázet na domobranu.
Je tudíž jasné, jakou odezvu by útok ruské armády vyvolal – vypukla by partyzánská válka, která je při nerovnováze sil jedinou možnou taktikou a navíc má v zemi tradici. Příslušníci Ligy se proto setkávají při pravidelných víkendových soutěžích, kde trénují partyzánský boj: Získávají vytrvalost v dálkových pochodech, učí se umění skrýt se hluboko v lese nebo bezpečně identifikovat typy ruských ozbrojených vozidel. Estonci tedy nespoléhají na členství v NATO, i když v hloubi duše pochopitelně doufají, že se připravují na válku, k níž nikdy nedojde.
Stručné dějiny
Archeologické nálezy dokládají, že na území dnešního Estonska žili lidé už před 11 tisíci let. Ve starověku byl region osídlen indoevropskými Balty, které pak v 7. a 8. století vytlačili ugrofinští Estové.
V rusko-švédském sevření
Z oblasti dnešního Estonska se do ostatních částí Evropy vyvážel jantar, jinak ovšem neudržovali tamní obyvatelé se západní civilizací téměř žádné styky a obchodovali hlavně s Vikingy. V 11. a 12. století Estové opakovaně ubránili svoji zemi před útoky Rusů. Ve 13. století však region dobyl řád německých rytířů, načež oblast christianizoval. V 16. století se ji snažili ovládnout Rusové i Švédové: V tzv. livonské válce (1558–1583) zvítězilo Švédsko a jeho dominance pak trvala víc než sto let. Tzv. velká severní válka (1700–1721) skončila naopak pro Švédy porážkou; Rusko se v oblasti Baltského moře stalo novou velmocí a ovládlo i Estonsko. V 19. století v zemi rostl nacionalismus, který měla následně potlačit násilná rusifikace.
Vlny sovětské okupace
Po bolševické revoluci v Rusku vyhlásilo Estonsko 24. února 1918 samostatnost. Po skončení první světové války Rusové zemi sice opět obsadili, ale na začátku roku 1919 je vytlačila estonská vojska pod vedením generála Laidonera. Díky nátlaku britského loďstva nakonec Sověti v únoru 1920 nezávislost země uznali, o dvacet let později ji však obsadili znovu…
Mezi roky 1941 a 1944 okupovali Estonsko Němci, ale okamžitě po jejich odchodu se Sověti vrátili – a jejich teror spojený s masovým vysídlováním, jež započalo už v roce 1940, pokračoval. Gorbačovova perestrojka v roce 1988 Estonce podnítila, aby se vyslovili pro obnovení samostatnosti. V březnu 1991 se konalo referendum a v srpnu téhož roku se Estonsko oficiálně stalo nezávislou zemí.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyvatel: asi 1,26 milionu, zhruba stejně jako Praha; prům. počet dětí: 1,6 na ženu; věková struktura: 16,12 % dětí do 15 let, 19,47 % obyv. starších 65 let, 50 % obyv. starších 42,4 roku; městské obyv.: 67,5 %; etnické složení: Estonci 68,7 %, Rusové 24,8 %, Ukrajinci 1,7 %, Bělorusové 1 %, Finové 0,6 %, ostatní 1,6 %, bez určení 1,6 %; náboženství: luteráni 9,9 %, pravoslavní 16,2 %, ostatní křesťané 2,2 %, ostatní 0,9 %, bez vyznání 54,1 %, neurčeno 16,7 %; jazyky: oficiálním jazykem je estonština, hodně se mluví i rusky; obyv. pod hranicí chudoby: 21,6 %; gramotnost: 99,8 %.
Politika
Typ vlády: parlamentní republika; samostatnost: slaví se 24. 2. (v tento den roku 1918 vyhlásilo Estonsko nezávislost na sovětském Rusku; 20. 8. 1991 se země stala nezávislou na Sovětském svazu); hlava státu: prezidentka Kersti Kaljulaidová (od 10. 10. 2016); šéf vlády: premiér Taavi Rõivas; volby: prezident je volen parlamentem na pět let, může kandidovat podruhé; premiéra navrhuje prezident a schvaluje parlament.
Ekonomika
HDP na hlavu: 28 700 USD (odhad z r. 2015; ČR – 32 100 USD); měna: euro.
Geografie
Rozloha: 45 228 km², tedy o něco méně než Slovensko; hranice: 657 km (s Lotyšskem a Ruskem); délka pobřeží: 3 794 km; charakter území: podmáčené nížiny, na jihu zvlněná pahorkatina; podnebí: přímořské, s mírnými, srážkově bohatými zimami a chladnými léty; průměrné min. noční / max. denní teploty (°C) v Tallinnu: leden–březen −9 až −6 / −3 až 1, duben–červen 0–10/7–19, červenec–září 8–13/14–21, říjen–prosinec −5 až 4/0–9; nejnižší a nejvyšší bod: Baltské moře (0 m) / Suur Munamägi (318 m).