Bol raz jeden král uherský: Jak vzpomíná na Matyáše Korvína lidová slovesnost?

Kdo by neznal obraz Mikoláše Alše Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem… Malíř ho vytvořil v roce 1878 pro Společnost vlasteneckých přátel umění, a snad i proto zůstává v jeho pojetí zcela věrný nacionalistickým stereotypům. Dílo představuje výjev z roku 1469 po bitvě u Vilémova a Jiří je zde zachycen jako vznešený vladař, zatímco Matyáš ukrytý v rohu působí divoce a úskočně. Umělec tak velkoryse přešel fakt, že „husitský král“ byl spíš tlustý stárnoucí nemotora, zatímco Korvína dobové prameny popisovaly jako krasavce.

Padouch, nebo hrdina?

Uvedená charakteristika však v naší starší literatuře většinou chybí. Tradiční historiografie v uherském králi vidí pouze antagonistu „našeho“ Jiříka, v jehož osobě se přece slavně završila husitská revoluce. Matyáš má tedy pověst muže, který i když se oženil s Poděbradovou dcerou Kateřinou, neváhal tchána zradit. Na oblibě mu nepřidává ani fakt, že se později za vlády Vladislava Jagellonského ( 1471–1516) stal souběžným králem a chopil se moci v Lužici, Slezsku a části Moravy.

Podobnému výkladu zůstává věrný i František Palacký (1798–1876), který k datu Korvínova úmrtí roku 1490 napsal: „Matyášem sešel ze světa nejmocnější a nejslavnější panovník uherský, a současně nejkrutější škůdce českého národa. Blesk a sláva, kterou získal uherskému jménu, zatměla se po něm brzy zase; rána, kterou zasadil koruně české, stala se smrtelnou, aniž dala se zaceliti více. (…) Že měl neobyčejné ducha dary i veliké panovnické přednosti a ctnosti a že v tom ohledu rovnal se mnohým v historii proslaveným mocnářům, o tom nebude bohdá sporu: tím více ale o povaze a hodnosti jeho mravní.“

Otec národa nicméně správně předpověděl, že: „rozcházeti se budou vždy hlasy uherské a české, kdykoli o památce jeho řeč bude.“  Stačí se totiž posunout do Maďarska a obraz uherského vladaře se úplně změní. Ze zrádce a pleticháře je náhle sympatický hrdina, který se těší oblibě nejen u „ideologicky podchycených“ školáků, ale celé společnosti.

Rok 2008 například vyhlásila maďarská vláda Rokem renesance, aby mohlo dojít k opravdu důkladným oslavám 550 let od panovníkova nástupu na trůn. Při této příležitosti bylo pořádáno několik výstav doplněných obsáhlými katalogy a vyšlo mnoho knižních titulů. To ovšem není úplně překvapivé, protože podpora národního sebevědomí je nyní u Maďarů velmi silná a často nabírá až nezdravou podobu. Nečekaný obraz Matyáše Hunyadiho ale nalézáme i tam, kde bychom ho možná nečekali.

Život v baladách

V roce 2019 pokřtil soubor Musica Folklorica z Velké nad Veličkou klip k baladě Bol raz jeden král uherský. Příběh vypráví o rychtářově krásné a hrdé dceři Aničce, která odmítne i samotného krále. Ten si však dá poradit od místních bab a v přestrojení se vloudí do dívčiny komůrky, kde se panny zmocní násilím, a navíc počne nemanželského syna. Soubor původ skladby klade na Moravu, odkud sám pochází.

V trochu odlišném hávu se píseň objevila už v roce v roce 1995 u Vlasty Rédla. „A keď bolo o polnoci / Volá Anička pomoci / (…) / A keď bolo už o mesiac / Plače Anička ešte viac / A keď bolo už o roce/ Nosí Anička na ruce.“ Vyšla ovšem na albu Slovenské balady. S tím, že vznikla u našich sousedů a je poměrně stará, souhlasí v knize Matyáš Korvín i historik Antonín Kalous. Mimochodem, starší verze je poněkud méně baladická a krále představuje spíš jako uličnického chytráka, který si dokáže prosadit svoje.

Sympatičtější obrázek přinesl v roce 1973 spisovatel Milan Navrátil v dětské knize Žerty krále Matyáše charakterizované podtitulem Tři tucty kratochvilných vyprávění o vladaři všech Uhrů. Na obálce nechybí ikonický havran, který dal králi jeho přízvisko (Korvín je odvozeno z latinského corvus, které znamená havran či krkavec). Publikace v malém čtenáři může budit pocit, že podobné příběhy už někde četl, jen aktér byl jiný. Pověsti o tom, jak ten či onen panovník putuje v přestrojení a chytrými otázkami nastavuje zrcadlo hlouposti, se totiž v různých variantách objevují i u nás, jen je v nich menší důraz na šavle a tradiční uzeniny.

Kniha staví na starých pověstech o tom, kterak vladař v přestrojení pronikl do města Chrudimi, nebo byl hostem u nějakého chudáka v Uherském Brodu. U jižních Slovanů a Rusínů se zase akcentuje motiv boje s Turky a napříč lidovou slovesností prostupuje téma andělské korunovace, kdy si krále vyvolí samy vyšší síly.

Kam zmizel?

Hovoříme-li o odrazu uherského krále, nesmíme zapomenout ani na slavnou jízdu králů. Ta vlčnovská je od roku 2011 zapsána dokonce na seznam památek UNESCO jako nehmotné dědictví lidstva. Barevné představení každý rok připomíná smyšlenou epizodu, při které musel Korvín na útěku od prohrané bitvy u Vilémova proniknout nepřátelským územím. To se mu podařilo tak, že se on i jeho doprovod převlékli za dívky. A aby vladaře neprozradila zvučná maďarština, dostal do úst bílou růži. Na památku této události se pak rok co rok koná představení, při kterém vybraný chlapec v dívčím kroji přijíždí na bílém koni doprovázený dvěma strážci s šavlemi.

Vybrané památky jsou jen několika z celé řady zmínek, které prostupují nejen maďarskou, ale také slovenskou, chorvatskou, srbskou, rumunskou, slovinskou, ukrajinskou a moravskou tvorbu. Na všech těchto územích měla totiž Hunyadiho vláda nějaký vliv.

Dnes je Matyáš Korvín považován za jednoho z největších uherských panovníků. S jeho jménem je spojen příchod renesance a humanismu do střední Evropy a budínský královský dvůr považujeme za nejstarší zaalpské centrum renesanční kultury. V některých našich pramenech přesto jeho jméno nenajdeme. Například Diadochos Bartoloměje Paprockého představující formální výčet vladařů jej zcela opomíjí. Uherský král se mu nehodil, protože narušoval kontinuitu českých vladařů, a tak jej prostě ignoroval.