Houfnice QF 25-pdr: Dělostřelectvo nové generace

Ještě za první světové války byly ve výzbroji polního dělostřelectva jasně odděleny dva druhy zbraní, a to kanóny a houfnice. Ty první měly delší hlaveň a pálily přímo, kdežto u druhých sloužila kratší hlaveň pro nepřímou palbu horní skupinou úhlů. V polovině 30. let se ale začal etablovat jiný přístup. Vznikaly totiž zbraně, dnes označované jako kanónové houfnice (ačkoli tehdy tento pojem neexistoval), které dovedly efektivně pálit jak nepřímo, tak přímo, zejména proti tankům.

Nová hlaveň na staré dobré lafetě

Ve Velké válce tvořily páteř britského polního dělostřelectva dva typy zbraní, a to 18liberní (84mm) kanón a 4,5palcová (114mm) houfnice. Ve 20. letech z analýz jejich použití vzešel závěr, že budoucí polní dělo pro Královské dělostřelectvo by mělo spojovat schopnosti obou typů, tedy pálit přímo i nepřímo a používat různé typy pohonných náplní, díky kterým se bude dosahovat různých úsťových rychlostí.

Kvůli škrtům v obranném rozpočtu však běžely vývojové práce zpočátku značně pomalu a teprve ve 30. letech se programu dostalo adekvátní finanční podpory. Vzhledem k tomu, že Británie stále disponovala velkým počtem zmíněných 18liberních kanónů, došlo k nařízení, aby nová zbraň využila některé jejich součásti. Výsledná děla tak používala „staré“ lafety. Toto rozhodnutí však nevyšlo jen ze snah o úspory, ale i z faktu, že tyto lafety byly skutečně kvalitní, především ty z posledních sérií, vyráběné na spodku s kruhovou otáčivou platformou.

QF 25-pdr Mark II 

• Obsluha: 6 mužů
• Ráže: 87,6 mm
• Délka zbraně: 4,6 m
• Hmotnost zbraně: 1 633 kg
• Hmotnost střely: 11,4 kg
• Úsťová rychlost: 532 m/s
• Max. kadence: 8 ran/min.
• Max. dostřel: 12 253 m

Na horní část Britové usadili novou hlaveň, jež měla kalibr 3,45 palce (87,6 mm) a vystřelovala granáty se standardní váhou 25 liber (11,5 kg). Většina tehdejších děl užívala ke stabilizaci masivní rydla na ramenech hlavně, zatímco u nové zbraně se spoléhalo právě na onu kruhovou platformu. Ta byla v palebné pozici spuštěna na zem, do níž se zaryla „zuby“ po obvodu, a utvořila tak stabilní základnu, která mohla nejen pohltit většinu zpětného rázu výstřelu, ale navíc značně usnadňovala otáčení lafety, takže dělo mohlo rychle měnit odměr.

Armáda zbraň zavedla do výzbroje roku 1937 a přidělila jí oficiální jméno Ordnance, Quick Fire, 25-pdr Mark I on Carriage 18-pdr Mark IV, jež říkalo, že jde o 25liberní rychlopalné dělo Mark I, které je montováno na lafetě Mark IV z 18liberního děla (jako rychlopalná byla v tehdejší britské vojenské terminologii označována děla s prachovou náplní v nábojnicích, nikoli v prachových sáčcích).

Účinný prostředek proti tankům

S touto novou zbraní se britské dělostřelectvo vydalo do druhé světové války. Každý dělostřelecký pluk dostal 24 kusů, britská pěší divize mohla počítat s podporou, kterou poskytovaly tři pluky, kdežto obrněná divize disponovala dvěma. Více než polovinu všech kusů však Britové pozbyli v Norsku a Francii.  

Teprve poté se do výzbroje ve větších počtech dostala zajisté nejslavnější verze, a sice 25liberní dělo Mark II na lafetě Mark I, která vznikla speciálně pro tuto zbraň. Zachovávala onen klíčový prvek původní lafety, tedy otáčivou kruhovou platformu, díky které mohl odměr děla lehce měnit jediný voják. To se velice osvědčilo, když byla „pětadvacítka“ (jak se dělu obvykle říkalo) nasazena coby protitanková zbraň a šlo rychle přenášet palbu z jednoho cíle na druhý.

Problém ovšem spočíval ve skutečnosti, že do 25liberního děla nebyly nejprve k dispozici speciální protipancéřové střely, protože existovaly pouze tříštivo-trhavé a kouřové. Až v roce 1942 se objevily ocelové průbojné granáty, které se ale musely vystřelovat pomocí silnější prachové náplně. Z toho důvodu muselo být dělo vybaveno úsťovou brzdou. Tento krok zakončil vývoj 25liberního děla do podoby plnohodnotné kanónové houfnice a tato verze zůstala standardem až do konce války. 

Pro boj v různých podmnínkách

Objevily se však i další modifikace; dělo na užší lafetě Mark II vzniklo pro výsadkáře, zatímco lafeta Mark III měla rozevírací ramena a větší rozsah náměru, což využily zejména horské jednotky. Pro boje v džungli bylo v Austrálii vytvořeno dělo s oficiálním jménem Ordnance, Quick Fire, 25-pdr Short Mark I a přezdívkou „Baby 25-pdr“. Mělo hlaveň dlouhou jen 1,3 m a celkově vážilo o zhruba 300 kg méně.

Značně univerzální 25liberní dělo se dostalo také do samohybných prostředků (vozidla Bishop, Sexton a Yaramba). Tažené podoby zůstaly ve výzbroji neuvěřitelně dlouho, jelikož britské dělostřelectvo vyřadilo poslední exemplář až v roce 1992, a v řadě zemí jsou oblíbené „pětadvacítky“ aktivně používány ještě dnes.