Turínské plátno: Spor o pravost stále trvá. Jde o Ježíšův otisk?

Co vlastně Turínské plátno zobrazuje? Na pruhu lněné látky s příměsí bavlny o rozměrech 4,36 × 1,10 m je otisk podoby mužského těla. Nejlépe je viditelný zhruba ze vzdálenosti pěti metrů. Čím blíž k plátnu, tím hůř se obraz rozeznává, a z jednoho metru je téměř nemožné ho rozlišit.

Podle znaleckých posudků je na látce neznámou technikou zachyceno tělo dospělého vousatého muže s vlasy po ramena, vysokého 170–180 cm, vážícího 75–81 kg, s dobře vyvinutým svalstvem. Jeho věk autoři expertiz odhadují na 30–45 roků. Podoba se zobrazuje v negativu, od počátku se tedy jevilo jako nejpravděpodobnější, že vznikla coby otisk mrtvého těla se stopami krve.

Ztracené a nalezené

První zprávy o plátně, později nazvaném Turínské, se objevily v letech 527–565 v Edesse – dnešní turecké Şanlıurfě. Roku 525 totiž město zničila povodeň, a když jej nechal císař Justinián I. obnovit, našlo se v jedné zdi plátno, které bylo označeno za pohřební rubáš Ježíše Krista s jeho otiskem. Když se pak Edessa roku 943 ocitla v rukou Arabů, dostali dobyvatelé od měšťanů vzácnou relikvii za to, že obec nevyplenili. Arabové si daru velmi považovali a s úctou ho uložili v tehdejší Konstantinopoli. V letech 1203–1204, během čtvrté křížové výpravy, byla však metropole vyrabována a stopa plátna se na sto padesát let ztratila.

„Našlo se“ až v roce 1353, kdy jej šlechtic Geoffrey de Charny ukázal v městečku Lirey tamním církevním hodnostářům, aniž by jim ovšem prozradil, kde k němu přišel. Už roku 1390 označil biskup Pierre d’Arcise relikvii za padělek. V roce 1532 pak plátno málem zničil požár v Chambéry ve východní Francii, ale na poslední chvíli se ho podařilo zachránit. Dodnes však nese stopy po ohni a právě vliv žáru na jeho složení se stal základem argumentace zastánců jeho pravosti (viz Stopy plamenů).

Od roku 1578 se relikvie nachází v katedrále sv. Jana Křtitele v Turíně, kam ji přinesli členové rodu Savojských. Roku 1983 odkázal poslední italský král Umberto II. plátno papeži Janu Pavlovi II. Dnes látka spočívá ve speciální nádobě naplněné argonem.

Proti uhlíkové metodě

Po staletí tradovanou legendu o pravosti posmrtného otisku tváře a těla Ježíše Krista poprvé zásadně zpochybnil výzkum z roku 1978. Týmy vědců z univerzit v Oxfordu, Curychu a Tucsonu podrobily vzorek látky zkoušce tzv. uhlíkovou metodou – a následoval průlom: Podle výsledku testu vznikla tkanina mezi roky 1260 a 1390. Uhlíkové určení stáří se přitom považuje za spolehlivé a vědecké kruhy jej obecně respektují. Rezultát zkoušky se proto stal hlavním argumentačním „střelivem“ pro skeptiky.

Pochybovačům nahrál do karet i závěr experimentu z roku 2009, při němž se tým italského výzkumníka Luigiho Garlaschelliho vcelku úspěšně pokusil vyrobit repliku plátna technikou známou v 13. a 14. století: Vědci přehodili odpovídající látku přes dobrovolníka, nanesli na ni pigment, načež ji zahřívali v peci a následně prali.

Vatikán komentoval výsledky popsaných pokusů diplomaticky. Bez ohledu na to, zda lze pravost Turínského plátna skutečně prokázat či vyvrátit, jej prý stále považuje za významný předmět historie křesťanství, který si zaslouží úctu.

Stopy plamenů

Každopádně, zastánci pravosti relikvie často operují nedostatečnou průkazností zmíněného testu uhlíkovou metodou. Poukazují na to, že zásadní vliv na výsledek expertizy mohly mít látky, které se do plátna dostaly při požáru v Chambéry. Objevila se i myšlenka, že se určovalo stáří kusu látky, jímž bylo plátno v 13. či 14. století vyspraveno. Mikrobiolog Leoncio Garza-Valdes na tkanině navíc identifikoval bakteriální složku, jež mohla datování uhlíkem zkreslit.

Ruský vědec Dmitrij Kuzněcov zase zjistil, že stříbro, které při požáru na látku odkapávalo, působilo jako katalyzátor při zuhelnatění celulózy. To vedlo k postupnému obohacování plátna uhlíkem, a stanovování stáří pokusného vzorku bylo tudíž výrazně ovlivněno. Podrobné výzkumy zkrátka podle zastánců pravosti relikvie poskytly dost důvodů se domnívat, že v pruhu lněné látky skutečně mohlo spočinout tělo muže sňatého z kříže.

Rány od hřebů a biče

Analýzy prokázaly, že člověk, jehož podoba se na plátno otiskla, zemřel pár hodin před zabalením do textilie. Tělo zůstalo v kontaktu s látkou minimálně několik hodin, ale ne víc než tři dny: Nikde totiž nelze najít žádné známky rozkladu. Tělo bylo ztuhlé, s extrémně vypnutým hrudníkem, se zdviženým nadbřiškem a vpadlým podbřiškem, což je typické pro zavěšení za ruce.

O smrti na kříži svědčí i charakteristické rány na zápěstích a stopy po krvi stékající z ramen. Z chodidel lze usuzovat, že nohy byly přibité jedním hřebem, přičemž levá spočívala přes pravou. Přesný počet ran po bičování není možné určit, neboť některé splývají a jiné jsou nezřetelné. Může jich být 60–120, každá měří přibližně 3,7 cm a pokrývají tělo od ramen až k lýtkům. Mezi pátým a šestým žebrem vpravo se nachází zřetelný oválný otvor velký 4,4 × 1,1 cm, který zřejmě způsobila zbraň. Je přitom prokázáno, že římská kopí zvaná lancea měla stejný průměr.

Mince na očích

Jezuita Francis L. Filas z Loyola University of Chicago odhalil v roce 1979 při zkoumání fotografií plátna zvláštní kulaté stopy. Zanechaly je prý mince, jež podle archeologických výzkumů kladli Židé v 1. století na oči zemřelým. Mikroskop na zřetelnějším otisku z pravého oka rozlišil písmena UCAI, která by mohla odpovídat penízku zvanému lepton. V letech 29 a 30 nechal tyto mince razit římský místodržitel Pilát, přičemž nesly nápis TIBERIOU KAISAROS. V podobě CAISAROS existovalo druhé zmíněné slovo pouze v jediné chybně vyražené emisi z roku 29. Zastánci pravosti plátna poukazují na skutečnost, že falzifikátoři v 13. či 14. století nemohli mít o Pilátových mincích takové znalosti.

Za významný argument se považuje také výsledek analýzy prachu odebraného z plátna. Výzkum s použitím moderních kriminalistických technik totiž odhalil stopy pylu 48 rostlin, přičemž tři čtvrtiny z nich rostou v Palestině. Třináct druhů je charakteristických pro oblast Mrtvého moře, dvacet pro tureckou Anatólii, několik dalších pro okolí dnešního Istanbulu. Prokázala se také přítomnost částic z rostlin arabských, perských a afrických pouští a nechybějí samozřejmě ani „zástupci“ Francie a Itálie. Max Frei, který analýzu prachových a pylových částeček v letech 1973–1975 prováděl, považuje za nepravděpodobné, že by si falzifikátoři ve 14. století dali práci se shromážděním pylů z tak vzdálených lokalit.

Podle výsledků zkoumání plátna se v otisku tváře rovněž vyskytují stopy octa, což by odpovídalo novozákonnímu popisu scény, v níž dává římský voják umírajícímu Ježíšovi napít z houby nasáklé kyselou tekutinou.

Pochybné nápisy

Tím však argumenty zastánců pravosti plátna nekončí. Farmaceut Piero Ugolotti a kněz Aldo Marastoni na něm v roce 1978 nalezli špatně čitelné nápisy, které v roce 1997 dále zkoumali Grégoire Kaplan, Marcel Alonso a André Marion z Paris Institut d’Optique. Rozluštili přitom několik slov psaných specifickou směsicí latiny, hebrejštiny a řečtiny. Vědci se domnívají, že jejich autory byli úředníci, kteří zapečeťovali Ježíšův hrob. Nejzřetelnější fragment INNECE by mohl představovat zkratku nebo část výrazu IN NECEM IBIS (tedy „trest smrti“).

Švýcarská archeoložka Maria Grazia Siliatová na látce dále objevila stopy slov „Ježíš Nazaretský“, napsaných zřejmě hned poté, co bylo tělo přikryto. Nápis lze odhalit pouze s využitím speciální techniky, pouhým okem viditelný není. Zakonzervovala jej údajně vrstva lepidla, kterou popravčí zajistil, že se do daného místa nevpijí tělní tekutiny a slova zůstanou čitelná.

Italský historik Antonio Lombatti ovšem všechny uvedené nápisy označuje za výplody představivosti. Tvrdí, že pro Římany byl Ježíš pouhým židovským zločincem, a neměli tudíž důvod tak podrobně zaznamenávat jeho ukřižování. Je proto daleko pravděpodobnější, že pokud jsou nápisy autentické, vznikly jindy, nezávisle na otisku těla.

Kde je pravda?

Žádný ze zmíněných závěrů přímo nedokazuje, že Turínské plátno skutečně zachycuje posmrtnou podobu Ježíše Krista. Je však těžké jej nebrat alespoň v úvahu. V každém případě zůstává jednou z nejpůsobivějších křesťanských relikvií a zároveň artefaktem opředeným záhadami, k němuž se nadále upírá pozornost věřících i skeptiků.