Levandule: Voňavý zázrak z Provence

Když se řekne levandule, každému se vybaví Provence s rozlehlými poli plnými purpurových květů, na které se usmívá azurově modrá obloha. Pomyslný symbol oblasti je nejen krásný, ale zároveň velmi užitečný. Po staletí je oblíbený pro svou vůni, ale užívá se také v lékařství, a dokonce má i uklidňující účinky. Výrobky z levandulových květů si tak našly cestu téměř do každé domácnosti na světě. 

Univerzální rostlina 

Věhlas levandule sahá do hluboké historie: První zmínky o ní jsou staré přes dva a půl tisíce let a pocházejí z Persie, kde ji zapalovali v místnosti s nemocným, aby „vyčistili“ vzduch. Staří Egypťané ji používali při mumifikaci a Arabové s ní ochucovali jídlo nebo z ní míchali parfémy. O antitoxických vlastnostech levandule věděl mimo jiné také pontský král Mithridates, který z této rostliny v 1. století př. n. l. připravoval lék proti hmyzímu štípnutí jménem thériaque.

Znali ji také staří Řekové, kteří její olej používali v medicíně. První písemná zmínka o léčení levandulí pochází z roku 77 n. l. a zapsal ji řecký lékař a botanik Pedanius Dioscorides. Zmiňuje mimo jiné úlevy při poruchách trávení, bolestech hlavy a krku a aplikaci při čištění ran, popálenin či kožních nemocí. Staří Římané používali levandulové květy k provonění svých oděvů a také se v nich rádi koupali. Právě tato kratochvíle přinesla rostlině její jméno. Slovo „levandule“ je totiž odvozeno z latinského „lavare“, což znamená „umývat“ nebo „mýt se“. S římskými vojáky se levandule dostala až do Provence, která se stala první římskou provincií mimo Itálii; ostatně jméno Provence je odvozeno právě z latinského slova pro označení provincie – „provinciae“.

Květy proti moru

Ve středověku mnozí lidé věřili, že se mor šíří výpary, a levandulové květy rozhazovali po zemi a pálili je na ulicích nebo v nakažených domácnostech. Dnes už víme, že hmyz nesnáší vůni levandule, a protože mor přenášely krysí blechy, levandule nakonec opravdu pomáhala.

Nejstarší zmínka o pěstování levandule ve Francii pochází z roku 1371 – v Burgundsku byla součástí bylinkových zahrad apatykářů. Jedna z prvních vědeckých prací o léčivých účincích této rostliny byla sepsána na slavné univerzitě v Montpellieru. Do moderní doby uvedl levanduli francouzský zakladatel aromaterapie René-Maurice Gattefossé, který po náhodném ošetření spáleniny pomocí levandulové silice zjistil, že se rána rychle hojí a nezůstávají po ní jizvy.

Ruku v ruce s chudobou

Přestože divoká levandule roste po celé Provenci, pro další zpracování se začala pěstovat výhradně na plantážích a ta nejkvalitnější pochází z Horní Provence. Pravá levandule totiž prospívá v nadmořské výšce 600–1 600 metrů a tuto podmínku splňuje právě malebná kopcovitá krajina s hlubokými kaňony, kterými se táhne pohoří Lure. 

Provence byla původně chudý kraj – dokonce i ony téměř nekonečné levandulové porosty, které dnes pokrývají náhorní planinu v předhůří Alp (Plateau de Valensole), jsou výsledkem dvou trendů doznívajícího 19. století, pod nimiž se podepsala nouze. V první řadě šlo o stěhování do měst, od nichž si původní obyvatelé Horní Provence slibovali lepší život. Jejich opuštěná pole pak pustla a nakonec je porostla nenáročná levandule. Paralelně s odlivem obyvatelstva do měst narůstala poptávka po parfémech a kosmetických prostředcích, jejichž součástí byla právě tato purpurová rostlina.

Objeveno v poli zmaru

Ve 20. letech 20. století proto vznikly první velké plantáže a levanduli lékařskou začal pozvolna nahrazovat kříženec lavandin, který má výraznější barvu i vůni a obsahuje větší procento éterických olejů: Obecně se udává, že zatímco na litr esenciálního oleje je třeba 130 kilogramů květů pravé levandule, lavandinu stačí jen 40 kilo.

Tuto hybridní rostlinu produkovalo několik pěstitelů, z nichž nejúspěšnější byl jistý pan Grosso z Goultu v Luberonu. Ten v 60. letech během tzv. velkého úhynu levandulí objevil na svém docela mrtvém poli jedinou kvetoucí rostlinu, kterou pojmenoval po sobě a začal ji množit. Díky své produktivitě a odolnosti vůči škůdcům dnes roste na Plateau de Valensole téměř výhradně „Grosso“. Pravá levandule lékařská, kterou poznáte podle mnohem méně pravidelného porostu, se stala výsadou jen několika nevelkých, většinou těžce přístupných horských lokalit. 

Levandulové měsíce

Nejvíce levandule roste v oblasti Alpes-de-Haute-Provence, tedy v Provensálských Alpách. Například Plateau de Valensole je jedním z krajů, jehož jediným bohatstvím je právě levandule, která na počátku 20. století dokázala zabránit jeho naprostému vylidnění. Valensole je „hlavním městem“ náhorní roviny a během levandulových měsíců se z vesničky stává živé a rušné místo. V okolí obce se navíc nachází osm továren na destilaci rostliny, jejichž osazenstvo je většinou velmi ochotné a zasvětí turisty do tajů své práce.

Dalšími zajímavými oblastmi jsou Les Baronnies, údolí řeky Rhôny a Plateau de Vaucluse. Nedaleko od poslední jmenované se dokonce nachází muzeum levandule Musée De La Lavande, jež bylo otevřeno v roce 1991 a jehož útroby zdobí mimo jiné nejrozsáhlejší sbírka měděných destilačních přístrojů na světě.

V doprovodu mechu a kumarinu

Vedle léčivých a uklidňujících účinků je levandule vyhledávána jakožto jedna z nejdůležitějších složek pro výrobu téměř všech francouzských parfémů. Ten nejstarší se jmenuje „Jicky“ a stvořil jej Aimé Guerlain v roce 1889. Jde o nejletitější dosud vyráběnou vůni značky Guerlain. Zároveň se o něm mluví jakožto o prvním parfému v historii, v němž se pojí přírodní s uměle vyrobenými přísadami. Jicky se stal jednou z přelomových vůní nového trendu zvaného „fougérová kompozice“, jíž dominují tóny levandule, mechu a kumarinu (rostlinný toxin).

TIP: Vůně rudých tulipánů: Pravá kolínská pochází pouze z Kolína nad Rýnem

V roce 1932 parfémář Caron vytvořil novou vůni pro muže nazvanou Pour Un Homme („pro muže“), v níž zkombinoval levanduli s velmi sladkými tóny vanilky a pižma. Také tento parfém se vyrábí dodnes… Levandule, jak psal Jean Giono, je zkrátka duší Provence a na její olej Francie dokonce v 80. letech 20. století aplikovala zvláštní ochrannou značku AOC (appellation d’origine contrôlée – „kontrolované označení původu“), která se do té doby užívala jen pro víno.