Reklama

Reklama

Pompeje u vídeňských bran: Gladiátorská škola Carnuntum nedaleko českých hranic

5.7.2017 - Prof. Ing. Jaroslav Petr, DrSc.
Gladiátorské školy patřily k zábavě antického světa, stejně jako moderní Evropany baví sledovat fotbalové zápasy v prestižních ligách. Gladiátoři měli své fanoušky, odpůrce, a dokonce i sponzory. K centrům gladiátorských her se řadilo také město Carnuntum, jež leželo nedaleko – na území dnešního Rakouska
Morituri te salutant
Morituri te salutant

Smrt v aréně nebyla zdaleka tak běžnou záležitostí. Z dobových záznamů vyplývá, že amatérští bojovníci umírali v amfiteátrech běžně, profesionálové se systematickým výcvikem však přežívali v 90 % vybojovaných zápasů.

Římské KoloseumGladiátorská školaGladiátorská školaGladiátorská škola

Dnes se tam, jen kousek za Vídní, vlní v létě ve větru zlatá stébla pšenice. Na louce plné květin poletují motýli a bzučí včely i čmeláci. Listí osik, topolů a bříz nedalekého hájku se tiše třepotá. V roce 6 n. l. však místo kypělo čilým ruchem. Zimní tábor zvaný Carnuntum si tam zbudovaly legie římského císaře Tiberia. Vojenská posádka skýtala této výspě římského impéria záruky bezpečí, a tak se do sousedství Carnunta stěhovali i řemeslníci, obchodníci či lidé živící se příležitostnými pracemi. Vojsko a běžní občané žili odděleně, ale obě strany z tohoto soužití těžily. 

Ve 2. století bylo Carnuntum metropolí celé provincie Pannonia Superior, jež sahala daleko za hranice dnešního Rakouska až na Balkán. V dobách největšího rozkvětu žilo ve městě kolem 50 tisíc lidí. Právě z Carnunta vedl římský císař Marcus Aurelius boje s Kvády a Markomany, kteří se do provincie tlačili ze severu. Tzv. markomanské války, jež se táhly od roku 162 až do roku 180, předznamenaly celkový úpadek římského impéria – a zároveň i zánik Carnunta. V následujících staletích už město nedokázalo čelit opakovaným vpádům germánských kmenů. V 5. století bylo již zcela opuštěné, postupně se změnilo v ruiny a upadlo v zapomnění. 

Příchod badatelů

Od poloviny 19. století se prostor bývalého Carnunta ocital v centru pozornosti archeologů, kteří ovšem dlouho netušili, jak velké město v dobách své největší slávy bylo. Odhalili lázně, pozůstatky Dianina chrámu, ale i základy dvou amfiteátrů, z nichž jeden měl tribuny pro 13 tisíc diváků. Většina města však zůstávala dál ukryta pod zemí. 

Dnes se o ruinách Carnunta hovoří jako o „Pompejích u bran Vídně“: V oblasti bývalé metropole římské provincie Pannonia Superior se nikdy nijak intenzivně nestavělo. Na některých místech sice mohla památky pod zemí poškodit hluboká orba, ale v zásadě se zbytky města pod povrchem zachovaly dokonale. A Wolfgang Neubauer ukázal, co z nich dokážou na dálku zjistit moderní přístroje: Pustil se s jejich pomocí do zevrubného průzkumu slibné lokality ležící na západ od někdejšího městského amfiteátru, odkrytého klasickými vykopávkami v letech 1923 až 1930 – a objevil velkou gladiátorskou školu!

Tréninkové centrum pro gladiátory

Početné obyvatelstvo Carnunta zdaleka nežilo jen prací. Holdovalo té nejpopulárnější zábavě římského impéria: zápasům gladiátorů. O tom, jaký význam lidé drsnému sportu přikládali, svědčí místní „tréninkové centrum“. Velikostí se vyrovnalo i slavné škole Ludus Magnus, kde cvičili gladiátoři pro zápasy v římském Koloseu

Od počátků císařství v roce 27 př. n. l. až do pádu Západořímské říše v roce 476 vznikla na území impéria asi stovka gladiátorských škol. Jejich budovy měly víceméně stejný základní stavební plán; většina z nich však byla později buď zničena, nebo je přestavěli pro jiné účely. Ruiny výcvikového střediska v Carnuntu ovšem nabízejí pohled do gladiátorské školy tak, jak na sklonku existence města fungovala. Podlouhlé budovy obklopovaly rozlehlou obdélníkovou dvoranu, jež tvořila srdce komplexu. V ní se nacházela kruhová tréninková aréna s dřevěnými tribunami, vystavěnými na kamenných základech, a uvnitř stála další kruhová ohrada, pro divoká zvířata. 

Jižní a západní křídlo obývalo až 75 gladiátorů. Většina cel byla tak malá, že v nich mohl spočinout jen jeden muž, a ani ten neměl místa nazbyt. Některé větší a luxusněji vybavené místnosti zřejmě sloužily majiteli školy, tzv. lanistovi, instruktorům a případně i gladiátorským celebritám. V obytné části našli archeologové také maličkou celu bez oken s natolik nízkým stropem, že se v ní dospělý muž nemohl ani postavit – tak vypadala samotka pro vzpurné zápasníky. 

Severní křídlo školy ukrývalo lázně s centrálním vytápěním. V ústředním topeništi hořela dřevěná polena a ohřátý vzduch se odtud rozváděl systémem kanálů v podlahách a stěnách. Udržoval přitom v lázních příjemné klima i v zimě, kdy venkovní teploty klesaly hluboko pod nulu. Do bazénů přitékala potrubím jak teplá, tak studená voda. Gladiátoři měli (podobně jako dnešní vrcholoví sportovci) v areálu zajištěnu regeneraci po tréninku i po zápasech. Přes podlahu se vytápěla rovněž tělocvična, kde se trénovalo, když venku zavládlo špatné počasí.

Dejte jim chléb a hry

Můžeme si být jisti, že gladiátorské zápasy v Carnuntu sledoval i císař Marcus Aurelius, který tam strávil nějaký čas během markomanských válek. V jedenácti letech navštívil místní klání poprvé i jeho syn a nástupce trůnu Commodus, pro nějž se pak zmíněná zábava stala životní láskou.

Zápasy vzbuzovaly v Římě prudké vášně. Lidé se hrnuli na tribuny v očekávání krvavé podívané a mezi návštěvníky se pravidelně strhávaly rvačky o nejlepší místa. Římané chodili na gladiátorské zápasy z velmi podobných pohnutek, jaké nás dnes vedou ke sledování drsných akčních filmů plných násilí: V kině či doma u televize hledáme únik z denní reality a utvrzujeme v sobě pocit, že hodnoty, s nimiž stojí a padá naše civilizace, nakonec zvítězí. Díky podívané na bojující gladiátory zaháněli Římané frustraci z bídy, politické nestability, epidemií či útoků barbarských kmenů. Šlo zároveň o součást spolehlivé formule „chléb a hry“, jejíž pomocí udržovali vládci masy obyvatel v klidu a obrovskou říši v chodu.

Status gladiátorů se postupně významně měnil. Za římské republiky v letech 509 až 27 př. n. l. bojovali v arénách odsouzení zločinci, váleční zajatci či otroci koupení a vycvičení speciálně pro tyto účely. Tu a tam se v amfiteátrech bili rovněž svobodní muži, kteří si takovou kariéru vybrali dobrovolně. Za římského císařství v letech 27 př. n. l. až 476 n. l. patřili gladiátoři stále ke společenským vyděděncům; v jejich řadách se však nacházeli nejen svobodní jedinci, ale také muži (a dokonce i ženy) z urozených rodin, kteří pohrdli svým výsadním sociálním postavením, aby se mohli zápasům věnovat jako sportu. 

Smrt v aréně nebyla zdaleka tak běžnou záležitostí, jak ji líčí například oscarový snímek Gladiátor. Pro lanisty představoval každý bojovník značnou investici: Platili za jeho ubytování, stravu i výcvik a peníze se jim vracely pronajímáním zápasníků. Pokud by gladiátorovi hrozila při každém střetu s protivníkem smrt, pojilo by se podnikání lanistů s neúnosně vysokým rizikem bankrotu. Z dobových záznamů vyplývá, že amatérští bojovníci umírali v amfiteátrech běžně, profesionálové se systematickým výcvikem však přežívali v 90 % vybojovaných zápasů.

V zákulisí zápasů

Výzkumy pozůstatků gladiátorské školy v Carnuntu odhalily některé zajímavé okolnosti výcviku. Podařilo se například najít místo, kde stával tzv. palus – dřevěný sloup, na němž bojovníci dlouhé hodiny cvičili výpady. Palus byl vždycky prezentován jako tlustá kláda, v carnuntské cvičné aréně se však jednalo o tyč silnou pouhých pár centimetrů. Gladiátoři na ni přitom nevedli útoky s plnou intenzitou, protože by dlouho nevydržela. Primitivní trenažér tedy sloužil k pilování techniky přesných zásahů. 

Gladiátoři byli specialisté a každý z nich se cvičil v určitém způsobu boje. Tzv. murmillo měl úzký meč, v ruce nesl podlouhlý štít a hlavu mu chránila helma s hřebenem. Často nastupoval proti bojovníkům s malým štítem v jedné ruce a s krátkým zakřiveným mečem zvaným „sica“ v druhé. Oblíbený byl boj gladiátorů, kteří se snažili hodit na soupeře síť a poté ho zasáhnout trojzubcem. Tradiční vykopávky na místě někdejší carnuntské školy pak odhalily, že do výzbroje některých bojovníků patřila čepel, jejíž pomocí mohli síť rozříznout a vymanit se z ní.

Jedno z největších překvapení však archeologům přichystal nález obyčejných kuřecích kostí. Gladiátoři byli vegetariáni, což jasně dokázala analýza kosterních pozůstatků z gladiátorských hřbitovů. Základ jejich stravy tvořil ječmen jako zdroj uhlovodanů a luštěniny dodávající organismu potřebné bílkoviny. Běžné nápoje bojovníků obsahovaly ocet a popel – primitivní verze dnešních iontových nápojů jim měla zajistit potřebné minerály. Kde se tedy v aréně gladiátorské školy vzaly zbytky po masité hostině? Podle archeologů si boháči z Carnunta objednávali ve škole soukromá představení a součást této „VIP podívané“ tvořilo luxusní občerstvení včetně pečené drůbeže!

Reklama