Arcivévodkyně a ptakoještěr: Dcera Marie Terezie zasvětila svůj život přírodním vědám
Co měla společného dcera císařovny Marie Terezie s pravěkým létajícím plazem? Aristokratka zasvětila svůj život přírodním vědám a do jejích sbírek se dostala i 150 milionů let stará fosilie, s níž si tehdejší badatelé nevěděli rady.
Dějiny bývají většinou drsné a někdy až brutální, občas ale nabídnou také úsměvné nebo kuriózní momenty či spojitosti, které se zdají být na první pohled těžko uvěřitelné. Jednou takovou kuriozitou je historie prvního objeveného ptakoještěra – pravěkého létajícího plaza z doby dinosaurů. K objevu jeho zkamenělin došlo mezi lety 1757 a 1779 na území Bavorska, pravděpodobně poblíž města Eichstätt. Tento byl sám o sobě významným historickým nálezem, protože se jedná o jednoho z prvních objevených zástupců celé skupiny pravěkých plazů, navíc ještě v době krátce před ustavením vědecké paleontologie.
Mnohem větší zajímavost však tomuto nálezu propůjčuje historická osobnost, která fosilii vlastnila ve své sbírce a dlouhé roky nad ní žasla a pokoušela se uhodnout její původ a význam. Tou osobností byla jedna z dcer rakouské císařovny Marie Terezie, Marie Anna Habsbursko-Lotrinská (1738–1789). Tato starší sestra popravené francouzské královny Marie Antoinetty se totiž od jisté doby živě zajímala o zkameněliny a v jejích bohatých sbírkách přírodnin a kuriozit všeho druhu nechyběl ani tento pravděpodobně nejstarší objevený exemplář ptakoještěra.
Miliony let staří tvorové
Ptakoještěři, či jinak také pterosauři, jsou jednou z nejvíce fascinujících skupin pravěkých tvorů. Tito nejstarší aktivně létající obratlovci představovali dominantní složku druhohorní avifauny po dobu více než stovky milionů let. Za zmínku stojí i další primát, ptakoještěři totiž představovali zdaleka největší létající tvory všech dob, a to s rozpětím křídel až kolem 12 metrů. Rozšíření této skupiny bylo takřka celosvětové a jejich fosilie byly nalezeny i na území Čech.
Pterosauři se objevili v období pozdního triasu, před asi 228 miliony let a vymřeli spolu s dinosaury (mimo předků ptáků) na samotném konci křídy, asi před 66 miliony let. Existovali tedy velmi dlouhou dobu a zanechali po sobě značné množství fosilních pozůstatků – ačkoliv v celkovém objemu méně než dinosauři. Přesto to byly právě fosilie pterosaurů, které člověk objevil dříve – první zkamenělina ptakoještěra byla známá již více než půlstoletí před vědeckým popisem prvního známého dinosaura.
A jakou že spojitost má naše v nadpisu zmíněná slavná císařovna (vládnoucí v letech 1740 až 1780) a dávní obyvatelé druhohorního nebe? Kupodivu bychom tu jistou pevnou souvislost našli, nikoliv ale přímo vedoucí k této charismatické a neobvykle plodné panovnici, nýbrž k její v pořadí druhé dceři, Marii Anně. Zřejmě nejstarší objevený exemplář ptakoještěra totiž před čtvrt tisíciletím patřil právě do její soukromé sbírky.
Nadšená sběratelka
Arcivévodkyně Marie Anna Habsbursko-Lotrinská byla druhým nejstarším dítětem Marie Terezie a Františka I. Štěpána Lotrinského a zároveň nejstarším z těch, které se dožily dospělého věku. Šlo o vysoce inteligentní, zvídavou, hudebně i výtvarně nadanou a společensky angažovanou aristokratku. Zároveň však neměla přílišný talent pro jednání s lidmi a trpěla chronickými zdravotními potížemi, kvůli kterým se nikdy neprovdala a zůstala bezdětná. Jejímu zdraví nejspíš neprospěl ani dlouhodobý pobyt ve vídeňském Hofburgu, kde kombinace chladných místností a průvanu nedělala dobře jejímu dýchacímu a imunitnímu systému.
Podle dobových zpráv byla nejméně respektovaným a oblíbeným dítětem Marie Terezie, panovnice prý měla v mnohem větší oblibě její dvě mladší sestry Marii Kristinu a Marii Alžbětu a pochopitelně také budoucího následníka trůnu, syna Josefa. Marie Anna byla tedy již v dětství předurčena k jiné než vrcholně politické, diplomatické nebo další, z hlediska dějin významné kariéře. Neměla údajně talent na jazyky, zato ale jevila od dětství pro tehdejší ženu neobvyklý zájem o umění a přírodní vědy.
Když v roce 1757 jen těsně unikla smrti, byl to pro ni velký impuls, který jí nasměroval ještě více k jejím vědeckým zálibám. A právě někdy v této době se začíná odvíjet i příběh prvního objeveného ptakoještěra, který se brzy stane jedním ze zlatých hřebů sbírek mladé šlechtičny – spolu s minerály, hmyzem a mnoha dalšími zkamenělinami. Jak už dnes víme, jednou položkou z kategorie Petrefacta (zkameněliny), Animalia (živočichové) a chybně též entomolithi (členovci) byl i první historicky známý ptakoještěr.
Vodní tvor?
Důležitou skutečností přitom je, že jedním z učitelů Marie Anny byl také učenec a dvorní rada Ignác Antonín Born, mimo jiné významný geolog, montanista a mineralog. Právě tento muž získal arcivévodkyni pro přírodní vědy. V roce 1776 byl povolán císařovnou do Vídně, aby uspořádal císařské přírodovědecké sbírky a stal se zároveň také dvorním radou, který spravoval mincovní a horní záležitosti. V již zmíněném roce 1757 prodělala Marie Anna coby teprve devatenáctiletá dívka těžký zápal plic, který ji vážně ohrožoval na životě. Situace byla natolik závažná, že šlechtična tehdy dokonce přijala poslední pomazání v přítomnosti rodiny.
Na rozdíl od některých svých sourozenců nakonec přežila, do konce života však už bojovala s následky této nemoci – špatně se jí dýchalo a kvůli tuberkulóze páteře u ní došlo ke zkřivení zad a následně ke vzniku nehezkého hrbu. Naděje na sňatek tím vzaly za své, a tak se mladá arcivévodkyně pustila do studia, například i mechaniky a botaniky. V tomto ohledu si začala velmi rozumět se svým otcem, který se také ve volném čase věnoval podobným aktivitám. Jedním z projevů změny osobnosti po prodělané nemoci byla také nezřízená záliba šlechtičny v nerostech a zkamenělinách, jež následně Marii Annu po dlouhé roky provázela. A právě po roce 1757 začíná také historie vědeckého výzkumu ptakoještěrů.
Někdy mezi tímto rokem a rokem 1779 (kdy byl poprvé vědecky zkoumán) totiž muselo dojít k objevu ptakoještěra druhu Pterodactylus micronyx (dnes Aurorazhdarcho micronyx) v litografických vápencích bavorské pozdní jury. Právě zkamenělina tohoto drobného pterosaura skončila v soukromé sbírce arcivévodkyně a v roce 1779 ji zkoumal zmíněný Ignác Born.
V průběhu 18. století však panovaly zcela nesprávné představy o vzhledu a ekologii ptakoještěrů – ti byli považováni za podivné vodní tvory, neobvyklé ptáky, nebo dokonce bezobratlé korýše ze skupiny desetinožců (dle Borna)! Teprve počátkem 19. století francouzský badatel Georges Cuvier a někteří další paleontologové pochopili, o jaké živočichy se přibližně jednalo a jaká byla jejich anatomie i funkční morfologie. Toho se však již Anna Marie nedožila, zemřela v roce 1789 v korutanském Klagenfurtu (Celovci) ve věku 51 let.
Moderní průzkum
A kudy vedla další cesta aristokratčiny zkameněliny? Už v roce 1781 byla celá soukromá sbírka Marie Anny prodána za částku 25 000 forintů Královské uherské univerzitě v Budě a znovu vědecky zkoumána od poloviny 19. století. Právě v roce 1856 popsal oficiálně zkamenělinu německý paleontolog Hermann von Meyer, který jí přidělil jméno Pterodactylus micronyx.
V průběhu 20. století se ptakoještěr načas ztratil, až v roce 1982 byl při revizi sbírek znovu nalezen a následný objev dospělého jedince i další výzkum znamenal přejmenování – od roku 2011 nese první objevený ptakoještěr vědecké jméno Aurorazhdarcho micronyx.
Jednalo se patrně o mládě s rozpětím křídel činícím jen 38 cm. Malý létající plaz se vznášel nad vodami tropické laguny v Bavorsku v době před 150 miliony let. Byl zřejmě vybaven malým hrdelním vakem po vzoru pelikána a živil se nejspíš převážně rybami. Když přehlížel z výšky nad ostrovní krajinou množství dalších ptakoještěrů, „praptáků“ archeopteryxů, různých neptačích dinosaurů a myriády mořských živočichů pod sebou, sotva mohl tušit, že se stane jedním z nejstarších objevených exemplářů druhohorních obratlovců.
